Pl. ÚS-st. 22/05 #1Stanovisko pléna ÚS ze dne 01.11.2005 Povaha zákona č. 298/1990 Sb. jako restitučního předpisu

Zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství.

Pojem restituční zákonodárství označuje skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce.

Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona. Kazuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.

Pl.ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005

13/2006 Sb.

ST 22/39 SbNU 515

Povaha zákona č. 298/1990 Sb. jako restitučního předpisu

ČESKÁ REPUBLIKA

STANOVISKO PLÉNA

Ústavního soudu

Plénum Ústavního soud ČR ve složení, Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Gűttler, Pavel Holländer, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová, Michaela Židlická na zasedání dne 1. 11. 2005, přijalo podle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu ČR, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu IV. ÚS 298/05, ze dne 8. 8. 2005, toto stanovisko:

Zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu ČR byla dne 17. 12. 2004 doručena ústavní stížnost stěžovatele Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, jíž se stěžoval domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn.. 20 Cdo 2370/2003. Podle rozvrhu práce tato stížnost napadla do II. senátu Ústavního soudu, soudcem zpravodajem je Stanislav Balík.

Ústavní stížnost brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele (žalobce) ve věci vedené před obecnými soudy o vyklizení v žalobě označených nemovitostí proti vedlejším účastníkům (žalovanému) Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů. Věc byla zahájena u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 171/96. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud ČR s poukazem na bohatou judikaturu dovodil, že „subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není“.

II.

II. senát Ústavního soudu v této souvislosti dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, dle něhož „v žádném ze svých nálezů či stanovisek Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb., byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných.

Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech několikrát zabýval otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy se jedná o obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech Ústavní soud vycházel striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi generali. Stalo se tak naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st.21/05.

Podstatnou otázkou je za dané situace posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb, a to v tom směru, zda se jedná o lex specialis či nikoliv, resp. zda se jedná o zákon, který je svojí povahou zákonem restitučním. II. senát Ústavního soudu při svých úvahách vycházel z toho, že pojem „restituční zákon“ je označení nikoliv v podobě zákonného institutu, ale toliko pojem, který si v podobě zkratky vytvořila praxe. Pojem restituční zákonodárství označuje přitom skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce. Pokud jde o to, zda je zákon č. 298/1990 Sb. přes svůj výčtový charakter, vykazující minimální znaky obecnosti „zákonem v pravém slova smyslu“, dospěl II. senát k závěru, že v tomto směru je tento právní předpis nutno vnímat nesporně jako zákon ve formálním slova smyslu. Nelze přehlédnout, že podle citovaného zákona č. 298/1990 Sb.došlo k řadě majetkových převodů již před více než 15 lety, přičemž ústavnost tohoto zákona pro jeho materiální stránku za celé toto období dosud nikdo před Ústavním soudem ČR, a pokud je Ústavnímu soudu známo, ani před soudy obecnými nezpochybňoval. Restituční charakter zákona č. 298/1990 Sb. bere v úvahu i důvodová zpráva k tomuto zákonu, dle níž tento zákon „umožňuje alespoň částečně napravit tyto v minulosti páchané křivdy“.

K nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 připojila odlišné stanovisko soudkyně Michaela Židlická. Z tohoto odlišného stanoviska se mj. podává:

„Ústavní soud se již v minulosti v řadě svých rozhodnutí ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu, dle nějž se osoby uvedené ve výčtu zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, nemohou domáhat vydání majetku, v příloze zákona neuvedeného. Vycházel přitom z účelu restitučních předpisů, tedy především zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., jímž byla náprava či zmírnění majetkových křivd, jichž se dopustil československý stát protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i movitým věcem v letech 1948 až 1989. Ze skutečnosti, že zákonodárce vymezil časově, věcně a personálně okruh vztahů, na něž se vztahují restituční oprávnění, plyne, že měl vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval tuto svou pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99).“

Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně. Zákon č. 298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a dále s ohledem na svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy.

Je-li dále odkazováno na vůli zákonodárce s tvrzením, že „zajisté nebylo smyslem zákona způsobené křivdy zčásti napravit, ale současně do budoucna těmto osobám zabránit v uplatňování tvrzených majetkových práv cestou žalob podle obecné právní úpravy“, je nutno poukázat na rozpor takového právního názoru s výše provedeným výkladem povahy restitučních předpisů a jejich smyslu. Lze se ztotožnit s názorem, že zákon č. 298/1990 Sb. měl povahu provizoria a při jeho přijímání bylo všeobecně předpokládáno, že dojde k přijetí obecného restitučního předpisu, týkajícího se církevního majetku. Nicméně tím, že takový předpis přijat nebyl, vyjádřil zákonodárce následně svou vůli, doposud trvající, v restitucích církevního majetku nepokračovat. Tato omisivně projevená vůle zákonodárce je pro posouzení případu rozhodující (srov. též odlišné stanovisko k nález sp. zn. IV. ÚS 298/05, které připojila soudkyně Michaela Židlická). K tomu Ústavní soud dodává, že dle jeho názoru se část osob činných v legislativním procesu domnívá, že přijetím zákona č. 298/1990 Sb. nedošlo ke konečnému řešení zmírnění majetkových křivd, způsobených církvím a církevním právnickým osobám. Ústavní soud má zato, že je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmiňované vztahy přijetím dalšího zákona. Kasuistické řešení této otázky formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné.

Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že II. senát v nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 vyslovil, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace „je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právních osob, které se opírá o zákonné ustanovení“. Také v tomto citovaném nálezu II. senátu bylo tedy apelováno na zákonodárce, aby se iniciativy ve vztahu k řešení zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnických osobám v období totality chopil on.

V Brně dne 1. listopadu 2005

JUDr. Pavel Rychetský

předseda Ústavního soudu

Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného ke stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st.22/05

Ke stanovisku pléna Ústavního soudu přijatého k zákonu č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen „výčtový zákon“) zaujímám podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), odlišné stanovisko.

S přijatým stanoviskem nesouhlasím, a to z těchto důvodů:

I.

a)

Plénum Ústavního soudu zabývající ve smyslu ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu odchylným právním názorem druhého senátu od právního názoru čtvrtého senátu vyjádřilo svůj názor na problematiku vyloženou ve výroku i v odůvodnění přijatého stanoviska. Většinový názor pléna Ústavního soudu postrádá však nejen stručnou prezentaci právního názoru čtvrtého senátu, vůči němuž se vymezil návrh druhého senátu, a to s uvedením argumentů, o které byly závěry kritizovaného nálezu opřeny, ale i věcnou argumentaci, na základě které plénum Ústavního soudu dospělo k opačným závěrům.

b)

V narativní části přijatého stanoviska je uvedeno, že druhý senát Ústavního soudu dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. IV.ÚS 298/05, dle něhož „v žádném ze svých nálezů či stanovisek Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb. byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných“. Citované konstatování však neobsahuje právní názor, od něhož by se druhý senát odchyloval (alespoň to nevyplývá z žádné části jeho návrhu a koneckonců to nevyplývá ani z přijatého stanoviska); čtvrtý senát jím pouze vyjádřil procesní podmínku nutnou k tomu, aby svým nálezem mohl vyložit právní názor na povahu výčtového zákona, aniž by tato právní problematika již byla předtím vyřešena jiným zavazujícím nálezem Ústavního soudu.

c)

Ve většinovém stanovisku pléna Ústavního soudu neuvedené - byť kritizované - argumenty, podle kterých čtvrtý senát nepovažoval výčtový zákon za zákon obecně restituční, byly - ve stručnosti připomenuto - tyto:

Podle preambule citovaného zákona byl zákon usnesen „k nápravě křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku“. Smyslem zákona tedy nebylo po částečné nápravě křivd (a to prohlášením v příloze vyjmenovaných nemovitostí za vlastnictví tam rovněž uvedených právnických osob) současně do budoucna těmto osobám zabránit v uplatňování tvrzených majetkových práv cestou žalob podle obecné úpravy občanského zákoníku. Naopak i následně přijímané zákony (např. zákon č. 229/1991 Sb.) předpokládaly, že dojde k vydání obecného restitučního předpisu týkajícího se církevního majetku.

To, že žádný zákonodárce po přijetí výčtového zákona nepřistoupil k přijetí restitučního zákona, jehož účelem by byla skutečná, byť i dle rozumných kritérií omezená, restituce majetku církví, s sebou nenese žádné jiné důsledky, než že takový restituční zákon v právním řádu České republiky neexistuje a že tedy církve nemají na rozdíl od jiných fyzických či právnických osob k dispozici žádné právní prostředky, jimiž by mohly zjednodušenou cestou za obecně vymezených restitučních podmínek své dříve jim vlastnicky náležející věci restituovat. Neexistence takovéhoto předpisu nemůže přivodit zákonodárcem nezamýšlený stav, dle kterého se podle obecných předpisů právnické osoby v tomto zákoně uvedené svého vlastnictví domáhat nemohou.

Výčtový zákon se vymyká běžným zákonným normám, neboť postrádá rysy obecnosti, za jejichž naplnění by obecně definované osoby mohly uplatnit své restituční požadavky. V materiálním slova smyslu není výčtový zákon ničím více, než náhradou individuálních exekutivních rozhodnutí, příp. náhradou individuálních smluvních ujednání mezi státem a jednotlivými právnickými osobami, jimž stát i v době přijetí tohoto zákona mohl vyjmenovaný majetek vrátit; že tak neučinil stalo se z důvodu zřejmě ryze praktických a zejména časových, což Ústavní soud nehodlá podrobovat kritice, ale což v žádném případě nemohlo pro nedostatek všeobecnosti úpravy založit podklad pro názor, že se jedná o obecný restituční předpis.

d)

K přijatému nálezu čtvrtého senátu Ústavního soudu připojila svůj disent soudkyně Michaela Židlická, jejíž odlišné právní názory stanovisko pléna obsáhle cituje. Tuto citaci chápu tak, že se plénum Ústavního soudu po připojení vlastního třívětého odůvodnění s disentním stanoviskem soudkyně Michaely Židlické zcela ztotožnilo, byť to v odůvodnění výslovně neuvedlo.

e)

Většinové stanovisko pléna založené na disentu soudkyně Michaely Židlické uvádí, že výčtový zákon je restitučním předpisem zejména s ohledem

1. na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů (citovány jsou zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb. a zákon č. 243/1992 Sb.), a

2. na svou konstrukci, neboť vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu.

Ani s jedním z těchto tvrzení nemohu souhlasit.

Účel výčtového zákona byl od počátku zcela jiný; postačí v tomto směru odkázat na důvodovou zprávu k návrhu zákona, na samotný text výčtového zákona i na parlamentní debatu předcházející jeho přijetí, podle kterých nebylo žádným jiným účelem přijatého zákona (jakož i jeho novely) než navrátit několika málo právnickým osobám jen římskokatolické církve nepatrný zlomek totalitním režimem uloupených nemovitostí, aby tyto právnické osoby mohly obnovit veřejně, mimo ilegalitu, svoji činnost. Dodatečné tvrzení, že účelem tohoto zákona bylo něco zcela opačného, by mělo být dokázáno, a to zvláště je-li toto tvrzení vyvratitelné ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Rovněž co do konstrukce nemůže být výčtový zákon srovnáván s uvedenými restitučními předpisy, neboť na rozdíl od nich zcela postrádá, jak již citováno, pro zákon typickou obecnost, a to jak ve stanovení okruhu oprávněných a povinných osob, tak i ve stanovení podmínek, za nichž je možno domáhat se navrácení majetku. Většinové stanovisko nepředkládá v tomto směru žádnou argumentaci, která by vyvracela to, co bylo uvedeno v kritizovaném nálezu čtvrtého senátu, a neobsahuje ji ani disentní stanovisko soudkyně Michaely Židlické.

Nepovažuji za přezkoumatelné založit odůvodnění většinového stanoviska na dvou tezích (o účelu a konstrukci zákona) nikterak podložených relevantní argumentací, a poté z nich vyvodit tezi nosnou, dle které existence výčtového zákona brání aplikaci obecné právní úpravy.

Souhlasím s tím, že výčtový zákon měl povahu provizoria a že při jeho přijímání bylo všeobecně předpokládáno, že dojde k přijetí všeobecného restitučního předpisu, týkajícího se církevního majetku. Obecně lze souhlasit i s tím, že v důsledku nepřijetí takového předpisu vyjádřil zákonodárce následně svou vůli v restitucích církevního majetku nepokračovat. Z toho však dle mého názoru nelze bez dalšího vyvodit, že takto omisivně projevená vůle zákonodárce měla zároveň vyjádřit i vůli zákonodárce „vyloučit“, či „zakázat“ uplatnění obecných předpisů, jak v tomto smyslu vyznívá většinové stanovisko pléna Ústavního soudu stále ještě se opírající o citaci disentujícího názoru soudkyně Michaely Židlické. Nicméně tvrzení, že by tato omisivně projevená vůle zákonodárce měla být pro posouzení věci rozhodující, opět není ve většinovém stanovisku pléna argumentačně podloženo, nehledě na to, že i kdyby taková (výkladem dovozovaná) vůle zákonodárce zde byla, považuji pro mne za obtížně si představitelné, že by ji zákonodárce v právním státě vůbec směl projevit. Nezbývá mi tedy než opětovně konstatovat, že i v tomto směru stanovisko předkládá pouze neargumentovanou tezi bez vyvrácení opačného a odůvodněného výkladu.

Teze a úvahy založené na disentu soudkyně Michaely Židlické plénum Ústavního soudu doplnilo dalšími názory na podporu tvrzení, proč považuje výčtový zákon vzhledem k jeho povaze za součást restitučního zákonodárství. Ani s těmito závěry se nemohu ztotožnit.

Prvý z těchto názorů je prohlášení Ústavního soudu o tom, že „dle jeho názoru se část osob činných v legislativním procesu domnívá, že přijetím zákona č. 298/1990 Sb. nedošlo ke konečnému řešení zmírnění majetkových křivd, způsobených církvím a církevním právnickým osobám.“ Toto prohlášení nemá žádnou argumentační hodnotu pro posouzení věci a navíc je v rozporu i s obiter dictum (viz dále). Druhý názor deklaruje, že je pouze na zákonodárci, jak dořeší zmíněné vztahy přijetím dalšího zákona. Tento názor však není naprosto v žádném rozporu s kritizovaným nálezem čtvrtého senátu. Neobstojí ani v závěru vyjádřený názor argumentující nepřípustnou kasuistikou a aktivismem soudní moci, neboť úvaha takto prezentovaná opět postrádá jakékoliv bližší odůvodnění; navíc je tato teze právně pochybná, neboť zaměňuje žalovatelnost tvrzeného nároku s aktivní legitimací žalobce.

Nerozporuji názor druhého senátu, podle kterého je výčtový zákon nesporně zákonem ve formálním slova smyslu, avšak, shrnutě řečeno, právě proto, že postrádá rysy obecnosti, nepovažuji za možné vyvozovat z něj ty důsledky, které ve vztahu k němu bez patřičné argumentace presumuje většinové stanovisko.

II.

Jako obiter dictum stanovisko cituje právní závěry nálezu sp. zn. II.ÚS 528/02. Ani s touto částí stanoviska nemohu vyslovit svůj souhlas. Doufám pevně, že obrat „není prostor pro podávání žalob“, který si nedovedu vyložit jinak, než že takové žaloby podávány být nemohou, je pouhou stylistickou neobratností; ve skutečnosti snad mělo být vyjádřeno, že není prostor pro úspěšnost takových žalob; podle mého názoru je nemyslitelné, aby v právním státě ústavní soud vyslovil, že některé osoby se s tvrzeným nárokem nesmí obrátit na soud za účelem ochrany svých práv, a to i kdyby jimi tvrzený nárok nebyl po právu.

Souhlasím s tím, že by zákonodárce měl splnit „legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení“. Postrádám však argumentovanou nabídku řešení stavu, kdy se zákonodárce (ať už pasivně nebo aktivně) rozhodne v restitucích církevního majetku nepokračovat, a to zvláště je-li současně dovozováno, že tu „není prostor pro podávání žalob“. S lítostí navíc považuji tuto tezi za myšlenkově rozpornou s většinovým stanoviskem, které, vycházeje z omisivně projevené vůle zákonodárce v těchto restitucích nepokračovat, zaujalo názorový opak.

III.

Z přijatého stanoviska (a to i v souvislosti se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st.21/05 z téhož dne, publikovaného pod č. 477/2005 Sb.) není zcela seznatelné, zda tímto stanoviskem

1. je pouze potvrzována správnost judikatury Nejvyššího soudu ČR vyslovená v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, (publ. pod č. 78/1997 v časopisu Soudní judikatura), podle kterého „subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není“, nebo zda

2. je v důsledku restituční povahy výčtového zákona nutno hledět na všechny církve, náboženské společnosti a jejich právnické osoby jako na subjekty, jež se svých tvrzených vlastnických nároků cestou aplikace obecných předpisů občanského práva úspěšně domoci nemohou.

Je-li míněn právní závěr stručně vyjádřený v ad 1) odkazuji na důvody kritizovaného nálezu čtvrtého senátu i na důvody shora uvedené, jež vyložily, proč s tímto názorem nemohu vyslovit souhlas.

Pokud mělo stanovisko na mysli závěr vyjádřený ad 2), pak nemohu než konstatovat, že takový závěr odporuje dle mého názoru základním principům právního státu, neboť považuji za vyloučené, aby v důsledku výčtového zákona, jenž se týká toliko jediné církve (přesněji řečeno jen některých jejích subjektů a jen omezeného počtu navrácených věcí) ztratily aktivní legitimaci k ochraně jimi tvrzeného vlastnického práva také i jiné církve, které právem očekávaly a očekávají (toto legitimní očekávání je vyjádřeno i v obiter dictum), že jim jejich majetek bude nějakým způsobem restituován.

Miloslav Výborný

K odlišnému stanoviskusoudce Miloslava Výborného se připojily soudkyně Vlasta Formánková a Eliška Wagnerová.

Vlasta Formánková

Eliška Wagnerová