Pl. ÚS 9/94Nález ÚS ze dne 13.09.1994 Nabývání státního občanství ČR státními občany SR - právo opce občanů zaniknuvší ČSFR

1. Nelze souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že prohlášením podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. může státní občanství České republiky nabýt kterýkoliv cizinec. Vždy musí být vyjádřena vazba na původní stát (SR, ČSSR, ČSFR), a tato vazba musí být nepřetržitá a trvající i z hlediska zásady cives origo facit. V rámci prohlášení se nezkoumá otázka eventuálně jiného státního občanství, které mohla fyzická osoba získat, protože se zde vychází z právního základu existence státního občanství ČSFR a je pouze konkretizováno občanství nově vzniklé České republiky.

2. Je conditio sine qua non každé demokratické vlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členům a jejich úřadům, a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (§ 67 odst. 1 Ústavy). Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny. Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právních předpisů jako obecně závazných normativních aktů, ale i prostřednictvím interních normativních instrukcí a individuálních aktů (§ 21 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., podle kterého se ministerstva ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády). Zákon č. 2/1969 Sb. také vztah ministerstva a vlády výslovně vyjadřuje v § 28 odst. 1, podle kterého "činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje Vláda ČR". Vláda je současně jako vrcholný orgán výkonné moci, jejím představitelem i ve vztahu k Poslanecké sněmovně. Ministerstva zpracovávají na svých úsecích otázky svěřené do jejich působnosti, a ve stanovených oblastech státní politiky je předkládají vládě jako celku k projednání. Nositelem ústavněpolitické odpovědnosti za činnost ministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směru kontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie, jako jsou interpelace (čl. 53 odst. 1, 2 Ústavy), citační právo Poslanecké sněmovny a jejich orgánů nebo vyšetřovací komise (čl. 30, čl. 38 odst. 2 Ústavy).

3. Česká republika řešila otázku nabývání státního občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je zákon č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., kde je obsažena zásada předcházení vzniku dvojího státního občanství a zamezení vzniku bezdomovectví. Takto bylo navázáno na právní úpravu platnou na území ČSFR a ukázalo, že skutečnosti, že obdobné zásady jsou uplatněny i v právních předpisech jiných evropských států. Nutno zdůraznit, že dnem vzniku samostatných států, a to České a Slovenské republiky se státní občané jednoho státu dostávají do postavení cizince na území státu druhého. Česká republika jako samostatný stát si může tedy stanovit podmínky pro nabytí občanství zcela nezávisle na právní úpravě jiného státu. Toto právo bylo vyjádřeno přijetím zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 272/1993 Sb., ve kterém mimo jiné bylo stanoveno i nabytí státního občanství cizincem. Vztah žadatele o občanství musí být odpovídajícím způsobem vyjádřen (tedy vztah k ČR, a to nejen k území, ale musí být i objektivizován k ČR jako takové). Právě toto vyjádření je obsaženo v podmínkách, za kterých bylo lze státní občanství ČR nabýt. Znovu nutno opakovat, že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat jeho občanství.

Pl.ÚS 9/94 ze dne 13. 9. 1994

207/1994 Sb.

N 40/2 SbNU 7

Nabývání státního občanství ČR státními občany SR - právo opce občanů zaniknuvší ČSFR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v plénu o návrhu skupiny

46 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení § 6, § 11, § 12

odst. 3, § 18 odst. 1 písm. a, c) a § 18a písm. a, b) zákona č.

40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České

republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb. takto:

Návrhsezamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 14.4.1994 obdržel Ústavní soud České republiky návrh

skupiny 46 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

na zahájení řízení o zrušení ustanovení § 6, § 11, § 12 odst. 3,

§ 18 odst. 1 písm. a, c) a § 18a písm. a, b) zákona č. 40/1993

Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve

znění zákona č. 272/1993 Sb. Protože podání návrhu splnilo

podmínky uvedené v § 64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

a návrh byl přípustný podle § 66 téhož zákona, zahájil Ústavní

soud řízení a požádal Parlament České republiky, aby se v zákonné

lhůtě k návrhu písemně vyjádřil. Podle ust. § 42 odst. 3 a § 69

zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaslal tento předmětný

návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně. Předseda Poslanecké

sněmovny potvrdil stanovisko Poslanecké sněmovny vyjádřené jejím

hlasováním. Uvedl, že smyslem přijatého zákona je - vzhledem ke

vzniku samostatného státu - České republiky, upravit nově institut

státního občanství a řešit ho komplexně. Poukazuje na to, že zákon

vychází ze zásady, podle které by každý občan měl mít pouze jedno

státní občanství, kdy takováto právní úprava existuje v mnoha

dalších státech Evropy a není nová ani v našem právním řádu. Dále

zdůrazňuje zásadu, že každý občan by měl mít možnost za dodržení

zákonem stanovených podmínek nabýt nebo pozbýt státní občanství

České republiky. Proto vedle stanovení podmínek bylo třeba co

možná nejpřesněji stanovit důvody, ze kterých je možné některé

podmínky pro státní občanství prominout. Ve vztahu ke státním

občanům Slovenské republiky obsahuje potom zákon zvláštní postup,

který umožňuje při splnění stanovených podmínek nabytí státního

občanství České republiky. Přijatá novela zákona pak řeší situace

vzniklé aplikací zákona, kdy ze získaných poznatků vyplynulo, že

některá ustanovení zákona mohou být určitými skupinami občanů

pokládána za příliš tvrdá. Závěrem uvádí, že přijatý zákon se úzce

váže na vznik samostatného Českého státu, obsahuje kompletní

právní úpravu státního občanství v souladu s mezinárodně

chráněnými lidskými právy a základními svobodami. Ve svém

vyjádření předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

zároveň potvrdil z hlediska ustanovení obsaženého v § 68 odst. 2

zák. č. 182/1993 Sb., že zákon č. 40/1993 Sb. byl schválen

potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 29.12.1992

a zákon č. 272/1993 Sb. byl stejným způsobem schválen dne

12.10.1993. Oba zákony byly podepsány příslušnými ústavními

činiteli a byly řádně vyhlášeny.

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj

vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny příslušné

tisky v souvislosti s projednáváním uvedených zákonů (Česká

národní rada, 1992, VII. volební období, tisk č. 208,

Parlament ČR, Poslanecká sněmovna, 1993, I. volební období, tisk

č. 473), obsahující projevy jednotlivých poslanců k předloze

zákona.

Pro získání přehledu o praktickém uplatnění, příp. dopadu

zákona č. 40/1993 Sb. a zákona č. 272/1993 Sb., vyžádal soudce

zpravodaj také zprávu od Ministerstva vnitra ČR o počtu osob,

kteří zvolili státní občanství České republiky prohlášením ve

smyslu ust. § 6 zák. č. 40/1993 Sb., příp. kolik jich bylo

neúspěšných, dále potom zprávu o počtu udělených výjimek

Ministerstvem vnitra z hlediska ust. § 11, § 12 odst. 3

citovaného zákona a jejich skladbě a konečně i o sdělení, kolik

občanů SR požádalo o státní občanství ČR z hlediska ust. § 18

odst. 1 písm. a, c) cit. zákona a z hlediska ust. § 18a odst. 1

písm. a, b) zák. č. 272/1993 Sb., a kolik takových žadatelů

státní občanství České republiky obdrželo.

Ze zprávy Ministerstva vnitra, a to vrchního ředitele

II. sekce, plyne, že Ministerstvo vnitra a okresní úřady vyřídily

v období 1992 až červen 1994 cca 319 tis. podání týkajících se

státního občanství České republiky. Z hlediska ust. § 6 odst. 1

zák. č. 40/1993 Sb. zpráva uvádí, že se jedná o zcela výjimečné

případy, a to maximálně v počtu 10 osob za období 1993, 1994, kdy

jde o osoby, které měly k 31.12.1992 občanství ČSFR, ale narodily

se v cizině, nikdy nežily v ČR ani v SR a ani jejich rodiče před

odchodem do ciziny neměli pobyt v České nebo Slovenské republice.

Vzhledem k těmto skutečnostem proto nebylo možné podle zák.

č. 39/1969 Sb. určit, že jsou státními občany České republiky

a nebylo možné ani určit podle zák. č. 206/1968 Sb., že jde

o občany Slovenské republiky.

Co se týče případů, kdy byla Ministerstvem vnitra prominuta

podmínka stanovená v § 11 a § 12 odst. 3 zák. č. 40/1993 Sb.,

zpráva uvádí, že evidence v tomto směru není vedena a vzhledem

k počtu žádostí a rozsahu zjišťování požadovaných údajů je

nereálné ji zpracovat. Pouze pokud jde o prominutí složení

státoobčanského slibu podle § 12 odst. 3 cit. zákona se uvádí ve

zprávě, že toto ustanovení se užívá zcela ojediněle a složení

tohoto slibu je promíjeno jen osobám přestárlým a osobám

zdravotně postiženým.

Ohledně případů využití volby státního občanství ČR státními

občany SR se ve zprávě praví, že tato volba probíhala do

30.6. letošního roku a dosud bylo kladně vyřízeno cca 319 tis.

podání. Takto nabylo státního občanství České republiky podle

zák. č. 39/1969 Sb. (t.j. žádosti podané koncem roku 1992)

65 tis. osob, podle § 18, § 18a zák. č. 40/1993 Sb., ve znění

zákona č. 272/1993 Sb., t.j. volbou občanství, 240 tis. osob

a podle § 19 a § 7 zák. č. 40/1993 Sb., ve znění zák.

č. 272/1993 Sb., t.j. udělením, 14 tis. osob. Současně bylo

vydáno cca 100 zamítavých rozhodnutí ve věci udělení nebo volby

občanství České republiky. Z těchto skutečností je zřejmé, že

naprosté většině občanů Slovenské republiky, kteří požádali

o české občanství bylo vyhověno, neboť podmínky pro volbu

a udělení občanství splnili.

II.

Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jako

časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby

a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla

nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná

práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na

ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu

na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných

záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu,

závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je

povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území.

Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím

jednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státu

určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní

občanství.

Státní občanství je jednoznačně institutem vnitrostátního

práva, ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do

vnitřních věcí státu. Avšak důsledky státního občanství mají

dopad i navenek vzhledem k tomu, že státní občanství zaručuje

fyzické osobě, která je jeho nositelem, ochranu i na území jiného

státu. V takovém případě samozřejmě může dojít ke střetu zájmů

a institut státního občanství se tak dostává i do pozornosti

mezinárodního práva. Mezinárodní aplikace uznání státního

občanství v každém jednotlivém případě musí být založena na

národním právu dotčeného státu, rozhodnutí státu o udělení svého

vlastního občanství nemusí být mezinárodně přijímáno bez otázek.

V případě Nottebohm Mezinárodní soudní dvůr judikoval, že "stát

nemůže očekávat, že pravidla (upravující získání státního

občanství), která zakotví, mají nárok na uznání jiným státem,

pokud nejedná v souladu s všeobecným cílem právního závazku

státního občanství podle něhož je jedinec v "genuine"

(opravdovém) spojení se státem, který chrání své občany proti

jiným státům." (ICJ Rep, 1955 s. 23). Jinými slovy

z mezinárodního pohledu nemusí být akceptován jiným státem případ

udělení státního občanství fyzické osobě, která není v blízkém

vztahu ke státu udělujícímu občanství. I když rozhodnutí

Mezinárodního soudního dvora zavazuje jen státy, které jsou

účastny sporu, lze z pohledu obecného mezinárodního práva

konstatovat, že s výjimkou aplikace některých mezinárodních

smluvních závazků (úprava udělení občanství včetně stanovení

kategorií osob, jimž může být občanství uděleno, podmínek

a postupu udělování státního občanství, které musejí tyto fyzické

osoby splnit), je záležitostí každého státu, který je určuje

samostatně (Nottebohm case, ICJ Rep, 1955, s. 20).

III.

V souvislosti s ust. § 6 zák. č. 40/1993 Sb. navrhovatelé

namítají jeho rozpor s článkem 1. ústavního zákona ČNR

č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR.

Ustanovení § 6 cit. zákona upravuje způsob nabytí státního

občanství ČR prohlášením, a to osobami, které k 31.12.1992 byly

státními občany ČSFR, ale nebylo možné určit ani občanství ČR ani

občanství SR. Podle názorů navrhovatelů formulace § 6 cit. zákona

připouští, aby podle něj české státní občanství pouhým

prohlášením nabyli cizí státní příslušníci. Dále uvádějí, že

"k 1.1.1969 a k 31.12.1992 tedy bylo vyloučeno, aby někdo byl

československým státním občanem a nebyl zároveň státním občanem

České (nebo Slovenské) republiky. Neexistovala množina

jednotlivců, kteří by byli československými státními občany,

a kteří by nebyli zároveň českými nebo slovenskými státními

občany." Toto tvrzení však neobstojí. Ustanovení § 6 cit. zákona

totiž není ve svém znění aplikovatelné na cizince (tedy osoby

s cizí státní příslušností), protože základní podmínkou pro

použití tohoto ustanovení je státní občanství ČSFR existující

k 31.12.1992. V úvahu by připadala pouze taková právní situace,

kdyby státní občan ČSFR byl současně i státním občanem jiného

státu (tedy bipolita). Z hlediska ust. § 6 cit. zákona však

nepřipadá v úvahu námitka cizího státního občanství, protože toto

ustanovení neobsahuje nové nabytí státního občanství udělením

cizinci, kdy musí být splněna podmínka propuštění z původního

státního svazku, ale pouze potvrzení existujícího původního

státního občanství ČSFR a jeho transformaci ve státní občanství

České republiky. Existence druhého (cizího) státního občanství

není v daném případě rozhodující.

Důležité je však odpovědět na otázku, zda ke dni 31.12.1992

mohly existovat fyzické osoby, které byly státními občany ČSFR,

aniž bylo určeno jejich státní občanství ČR nebo SR. Rozborem

předchozích právních úprav ohledně nabývání a pozbývání státního

občanství lze bez pochyby dospět k závěru, že takový právní stav

byl reálně možný. Institut státního občanství České socialistické

republiky byl konstituován zákonem č. 39/1969 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství České socialistické republiky.

Podle § 2 odst. 1 cit. zákona byl státním občanem republiky ten,

který měl k 1.1.1969 státní občanství Československé

socialistické republiky, jestliže se narodil na území České

socialistické republiky. Podle § 2 odst. 2 cit. zákona byl

státním občanem ČSR i státní občan ČSSR, který se narodil

v cizině, jestliže byl k 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu na

území ČSR, eventuálně jestliže před odchodem do ciziny měl on,

anebo jeho rodiče na území ČSR poslední trvalý pobyt. Zákon

č. 39/1969 Sb. však obsahuje i ustanovení (ve svém § 3), řešící

situaci fyzických osob, které měly státní občanství ČSSR, ale

státní občanství (České republiky nebo Slovenské republiky)

nebylo možné určit. Uvedený právní stav, tedy existence státního

občanství ČSSR, aniž by bylo možno určit státní občanství ČSR

nebo SSR, mohl reálně existovat, neboť státní občanství národní

republiky se tvořilo v r. 1969 dodatečně. Podle předchozích

právních úprav (zák. č. 194/1949 Sb.) se státní občanství

nabývalo narozením na území Československé republiky z rodičů,

kteří jsou občany (základní způsob - § 1 odst. 1 cit. zákona),

a to i tehdy, jestliže dle § 1 odst. 1 cit. zákona se dítě

narodilo v cizině byli-li otec i matka občany Československé

republiky. Za této podmínky mohla fyzická osoba mít

československé občanství (podle zák. č. 39/1969 Sb. i státní

občanství ČSSR a následně i ČSFR), ale nebyly splněny i podmínky

trvalého pobytu u ní ani u rodičů. I u těchto rodičů totiž mohlo

československé státní občanství vzniknout "zděděním" po předcích.

Podle ust. § 3 zák. č. 39/1969 Sb. mohly tyto fyzické osoby nabýt

státního občanství ČSR prohlášením. Toto prohlášení je však

právem fyzické osoby, v daném případě státního občana ČSSR,

nikoliv jeho povinností. Současně nutno ovšem zdůraznit, že

citovaná právní úprava nestanovila žádnou lhůtu pro výkon tohoto

práva a nestanovila ani právní následky pro případné nevyužití

daného práva. Z těchto skutečností lze potom snadno vyvodit, že

právo prohlášením nabýt státní občanství ČSR bylo stanoveno jako

právo časově neomezené a plynutím času nezanikající. Je tedy

zřejmé, že může existovat právní stav, kdy fyzická osoba má

státní občanství ČSSR (a posléze i ČSFR) a současně nemá státní

občanství ČR nebo SR, a kdy za současného práva tedy může

prohlášením určit, zda jeho národní občanství je vázáno k České

nebo Slovenské republice. Tuto právní úpravu potom beze zbytku

převzal i zákon č. 40/1993 Sb.

Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že

prohlášením podle § 6 zák. č. 40/1993 Sb. může státní občanství

České republiky nabýt kterýkoliv cizinec. Vždy musí být vyjádřena

vazba na původní stát (ČSR, ČSSR, ČSFR) a tato vazba musí být

nepřetržitá a trvající i z hlediska zásady cives origo facit.

V rámci prohlášení se nezkoumá otázka eventuálně jiného státního

občanství, které mohla fyzická osoba získat, protože se zde

vychází z právního základu existence státního občanství ČSFR a je

pouze konkretizováno občanství nově vzniklé České republiky.

Podmínka propuštění z jiného státoobčanského svazku, jak již

řečeno výše, není zkoumána, protože se zde nejedná o nově

udělované občanství. Nutno též připomenout, že zpráva

Ministerstva vnitra ČR potvrdila, že se jedná o zcela výjimečné

případy (maximálně 10 osob v průběhu jednoho roku).

Z uvedených skutečností potom nelze nijakým způsobem

dovodit, že ustanovení § 6 zák. č. 40/1993 Sb. je v rozporu

s ustanovením článku 1 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb.,

protože k 1.1.1969 i k 31.12.1992 existoval právní stav, který

umožňoval podle § 3 zák. č. 39/1969 Sb. státním občanům ČSSR

s časově neomezeným právem zvolit si prohlášením státní občanství

České socialistické republiky.

IV.

Návrh skupiny poslanců dále směřuje proti ust. § 11 a § 12

odst. 3 zák. č. 40/1993 Sb., která jsou podle navrhovatelů

v rozporu s ustanovením čl. 67 odst. 1 Ústavy ČR a uvádějí, že

podle tohoto ustanovení na vrcholné úrovni ve věcech výkonu

státní moci odpovídá vláda, nikoliv Ministerstvo vnitra. Dále

uvádějí, že jde o rozpor s ustanovením čl. 2 odst. 2, čl. 9

odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod s tím, že státní moc musí sloužit všem občanům v souladu

s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu bez

vázanosti na nějakou výlučnou ideologii nebo náboženské vyznání

a při respektování rovnosti všech lidí v právech.

V ustanovení § 11 zákona č. 40/1993 Sb. je obsaženo právo

Ministerstva vnitra prominout

- podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. a) cit. zákona (tedy

nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu 5 let na území

republiky), pokud jsou splněny další podmínky uvedené v § 11

odst. 1 písm. a) až f), tedy narození na území ČR nebo žije na

území ČR nepřetržitě alespoň 10 let nebo měl v minulosti

státní občanství ČR, příp. státní občanství ČSFR nebo byl

nezrušitelně osvojen státním občanem ČR, a nebo jeho manžel

(manželka) je státním občanem ČR),

- podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. b) cit. zákona (tedy

propuštění ze státního svazku jiného státu) při splnění dalších

podmínek uvedených v § 11 odst. 2 cit. zákona (tedy má-li

žadatel na území ČR nepřetržitý trvalý pobyt alespoň po dobu

5 let, pokud právní předpisy státu, jehož je žadatel občanem,

neumožňují propuštění ze státního svazku nebo pokud tento stát

odmítá vydat doklad o propuštění žadatele ze státního svazku),

- podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. d) cit. zákona (tedy

znalost českého jazyka) v případech hodných zvláštního zřetele.

V ustanovení § 12 odst. 3 cit. zákona je pak obsaženo právo

Ministerstva vnitra prominout složení státoobčanského slibu.

Návrh skupiny poslanců namítá, že "výkon tohoto práva byl

svěřen do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstva

vnitra a nebyla zákonem upravena možnost přezkoumání zákonnosti

jeho rozhodnutí v těchto věcech, což je porušením ustanovení

čl. 2 odst. 1, čl. 67 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 Listiny

základních práv a svobod, podle nichž musí státní moc být

vykonávána hierarchickým způsobem tak, aby za ni v nejvyšší

úrovni odpovídala vláda a aby sloužila všem občanům v souladu se

všemi podstatnými náležitostmi demokratického právního státu

(čl. 9 odst. 2 Ústavy). Při rozhodování o udělování státního

občanství je prioritní veřejný zájem, který je vymezen dělbou

státní moci (čl. 2 Ústavy) a demokratickými hodnotami, a který

nesmí být diktován ideologickými ani náboženskými motivy (čl. 2

odst. 1 Listiny) ani individuálními zájmy jen některých fyzických

osob (čl. 1 Listiny o rovnosti lidí v právech)".

Žádný z výše uvedených článků Ústavy nebo Listiny základních

práv a svobod není napadenými ustanoveními v § 11, § 12 odst. 3

zák. č. 40/1993 Sb. porušen a v tomto směru nebyla určena či

prokázána souvislost. Je conditio sine qua non každé demokratické

vlády, že rozhodování o řadě odborných otázek svěřuje svým členům

a jejich úřadům, a to i z hlediska běžné a nutné dělby práce.

Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci (§ 67 odst. 1 Ústavy).

Ostatní orgány výkonné moci jsou tak vládě přirozeně podřízeny.

Ministerstva jsou vládou řízena nejen prostřednictvím právních

předpisů jako obecně závazných normativních aktů, ale

i prostřednictvím interních normativních instrukcí

a individuálních aktů (§ 21 zák. ČNR č. 2/1969 Sb., podle kterého

se ministerstva ve veškeré své činnosti řídí ústavními

a ostatními zákony a usneseními vlády). Zákon č. 2/1969 Sb. také

vztah ministerstva a vlády výslovně vyjadřuje v § 28 odst. 1,

podle kterého "činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje

vláda ČR". Vláda je současně jako vrcholný orgán výkonné moci

jejím představitelem i ve vztahu k Poslanecké sněmovně.

Ministerstva zpracovávají na svých úsecích otázky svěřené do

jejich působnosti a ve stanovených oblastech státní politiky je

předkládají vládě jako celku k projednání. Ta s nimi v podobě

obecných dokumentů a zpráv nebo v podobě zákonodárné iniciativy

vystupuje před Poslaneckou sněmovnou.

Nositelem ústavně politické odpovědnosti za činnost

ministerstva je příslušný ministr, který je v tomto směru

kontrolován běžnými prostředky parlamentní demokracie jako jsou

interpelace (článek 53 odst. 1, 2 Ústavy), citační právo

Poslanecké sněmovny a jejích orgánů nebo vyšetřovací komise

(čl. 30, čl. 38 odst. 2 Ústavy). Dalším kontrolním mechanismem,

kterým je sledována činnost a volán k ústavněprávní odpovědnosti

ministr je i možnost jeho odvolání z funkce. Podle čl. 74

Ústavy ČR tento kontrolní mechanismus přísluší předsedovi vlády

(návrh na odvolání ministra) a prezidentovi republiky (odvolání

samotné). Z těchto skutečností potom jednoznačně plyne, že

činnost ministerstva jako orgánu státní správy, kterému je

zákonem (a je bezpochybné, že zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství ČR, ve znění zák. č. 272/1993 Sb.,

se tak stalo - čl. 79 odst. 1 Ústavy) svěřena pravomoc

k udělování státního občanství, je podrobena všem postupům, které

jsou běžné v systémech parlamentních demokracií, může být těmito

prostředky kontrolována a také může být vyvozena ústavně právní

odpovědnost příslušného ministra, pokud při své činnosti porušuje

stanovená pravidla chování.

Tvrzení, že udělování českého státního občanství bylo

svěřeno do výlučné a od vlády izolované pravomoci Ministerstva

vnitra, tedy neodpovídá skutečnosti.

Vzhledem k uvedenému lze mít za to, že ustanovení § 11,

§ 12 odst. 3 zák. č. 40/93 Sb. nejsou v rozporu s těmi

ustanoveními Ústavy a Listiny jak uvádí navrhovatel a nebyla

prokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušením

uvedených ustanovení.

V.

Návrh skupiny poslanců se konečně dotýká i ustanovení § 18

odst. 1, písm. a, c) a § 18a písm. a, b) zák. č. 40/1993 Sb., ve

znění zák. č. 272/1993 Sb., kdy uvedená ustanovení upravují volbu

státního občanství ČR státními občany Slovenské republiky.

Podle ustanovení § 18 citovaného zákona měl občan Slovenské

republiky do 30.6.1994 právo zvolit státní občanství ČR, jestliže

splňoval podmínky stanovené v odstavci 1 písm. a až c). Tyto

podmínky zahrnovaly

- nepřetržitý trvalý pobyt na území ČR alespoň po dobu 2 let,

- propuštění ze státního svazku Slovenské republiky,

- bezúhonnost (nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzen

pro úmyslný trestný čin).

V § 18a cit. zákona je potom upraveno nabytí státního

občanství ČR volbou občanů SR, kteří se narodili na jejím území

do 31.12.1939 a jejichž rodiče nebo alespoň jeden z nich se

narodili na území ČR nebo dosáhli nejpozději v r. 1993 věku 60

let za současného splnění dvou podmínek, a to

- nepřetržitého trvalého pobytu na území ČR po dobu alespoň

2 let,

- bezúhonnosti (nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzen

pro úmyslný trestný čin).

Podle návrhu skupiny poslanců jsou tato ustanovení

diskriminační povahy proto, že stanoví občanům SR, kteří původně

byli také státními občany ČSFR, zvláštní podmínky pro získání

státního občanství ČR, tedy podmínky, které předchozí

zákonodárství společného státu neznalo. Má tak být v rozporu

s ust. čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, podle něhož jsou si všichni lidé rovni a mají obecné

právo na stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci

z jakýchkoliv důvodů.

Úvodem k této problematice nutno zdůraznit, že po vzniku

československé federace byla provedena právní úprava na úseku

státního občanství čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., ve

znění zák. č. 125/1970 Sb., v zákoně č. 165/1968 Sb., o zásadách

nabývání a pozbývání státního občanství, v zákoně ČNR č.

39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České

republiky, ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č.

124/1969 Sb., a v zákoně SNR č. 206/1968 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství Slovenské republiky. Text čl. 5

ústavního zákona č. 143/1968 Sb. vycházel z principu prvotnosti

státního občanství České republiky nebo Slovenské republiky

(přičemž státní občan každé republiky je zároveň občanem

Československé republiky), novela tohoto článku provedená

ústavním zákonem č. 125/1975 Sb. již deklaruje, že československé

státní občanství je jednotné a každý československý občan je

zároveň občanem České republiky nebo Slovenské republiky, toto

ustanovení mělo být konkretizováno zákony obou republik. Tak se

nestalo a v teorii i praxi převažovaly názory, že republikové

státní občanství je prvotní. Dále článek obsahoval zmocnění, že

zásady nabývání a pozbývání státního občanství republiky stanoví

zákon Federálního shromáždění. Tím se stal zákon č. 165/1968 Sb.,

který stanovil kritéria pro určení, kteří českoslovenští občané

jsou občany České republiky, a kteří občany Slovenské republiky,

dále stanovil, že nabytím (pozbytím) státního občanství České

republiky nebo Slovenské republiky se nabývá (pozbývá) současně

i občanství československé a určil, že dosavadní občan jedné

republiky, který nabyl občanství druhé republiky (např. volbou

nebo udělením) pozbyl státní občanství druhé republiky. Tato

právní úprava vycházela ze zásady, že fyzická osoba může být

občanem vždy jen jedné republiky, ke ztrátě státního občanství

jedné republiky tak docházelo automaticky okamžikem nabytí

státního občanství druhé republiky.

V zákonech č. 39/1969 Sb. a 206/1968 Sb. byly stanoveny

podrobnosti pro určení občanství České republiky a Slovenské

republiky dosavadních občanů unitárního státu, podmínky pro volbu

občanství jedné republiky občanem druhé republiky (kdy volbu bylo

možné provést do 31.12.1969), způsoby nabývání a pozbývání

občanství republiky. Po uplynutí lhůty pro volbu občanství České

republiky mohl státní občan Slovenské republiky požádat o udělení

státního občanství České republiky a musel splňovat pouze

podmínky trvalého pobytu v České republice, jejíž splnění bylo

možné prominout. Jakmile mu bylo uděleno občanství České

republiky, pozbyl automaticky občanství Slovenské republiky

a nepředkládal proto doklad o propuštění ze svazku Slovenské

republiky.

V souvislosti s předpokládaným rozdělením České a Slovenské

Federativní Republiky nutno připomenout, že byly hledány cesty

pro co možná nejjednodušší a nejrychlejší řešení otázky státního

občanství. Vycházelo se z principu předcházení vzniku dvojího

státního občanství a zabránění vzniku bezdomovectví. Vycházelo se

ze zásady, že změna dosavadního státního občanství fyzické osoby

je možná jen na základě jejího vlastního projevu vůle. Vycházelo

se ze skutečnosti, že k 31.12.1992 byl každý občan ČSFR občanem

České nebo Slovenské republiky. Optimálním se jevilo přijetí

dvoustranné smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou, jejíž

návrh byl zpracován i českou stranou předložen. Smlouva vycházela

z následujících zásad:

- fyzické osoby, které měly k 31.12.1992 státní občanství jedné

republiky, jsou státními občany této republiky i od 1.1.1993,

- umožnit provedení volby občanství České republiky dosavadnímu

občanovi Slovenské republiky a naopak (pro volbu se stanovila

lhůta 6 měsíců a podmínkou byl 3letý trvalý pobyt na území

republiky, jejíž občanství si fyzická osoba volí,

- nabytím státního občanství jedné smluvní strany se automaticky

pozbývá státní občanství druhé smluvní strany,

- předcházení vzniku dvojího státního občanství u dětí, u kterých

je jeden z rodičů občanem jedné smluvní strany a druhý státním

občanem druhé smluvní strany, kdy rodičům se umožňovalo

provedení volby státního občanství pro dítě a zároveň se

stanovila kritéria pro určení státního občanství jen jedné

smluvní strany pro dítě, nebyla-li volba občanství rodiči

provedena.

Z uvedené zprávy Ministerstva vnitra, a to vrchního ředitele

II. sekce, tak plyne, že by se maximálně zjednodušil postup při

získání státního občanství jedné smluvní strany občanem druhé

smluvní strany a současně by se předešlo i vzniku dvojího

státního občanství a bezdomovectví. Z téže zprávy potom plyne, že

slovenská strana tento návrh neakceptovala a přiklonila se

k možnosti dvojího státního občanství.

Česká republika proto řešila otázku nabývání státního

občanství České republiky vnitrostátním předpisem, kterým je

zákon č. 40/1993 Sb., ve znění zák. č. 272/1993 Sb., kde je

obsažena zásada předcházení vzniku dvojího státního občanství

a zamezení vzniku bezdomovectví. Takto bylo navázáno na právní

úpravu platnou na území ČSFR a vycházeno ze skutečnosti, že

obdobné zásady jsou uplatněny i v právních předpisech jiných

evropských států.

Státní občané Slovenské republiky, kteří do 31.12.1992

nepodali žádost o udělení státního občanství České republiky,

mohli nabýt státní občanství České republiky podle zák. č.

40/1993 Sb., ve znění zák. č. 272/1993 Sb., a to

a) volbou občanství podle § 18 a § 18a (do 30.6.1994),

b) udělením podle § 19 do 30.6.1994,

c) udělením podle § 7 (tento způsob není časově omezen).

Zmíněný způsob nabývání občanství byl omezen lhůtami, a to

podle § 18 a § 19 zák. č. 40/1993 Sb., kdy toto prohlášení mohlo

být učiněno nejpozději do 31. prosince 1993 a následně

i nařízením vlády ČR č. 337/1993 Sb. ze dne 15.12.1993, kdy tyto

lhůty byly prodlouženy do 30. června 1994. Ústavním zákonem č.

542/1992 Sb. došlo k 31.12.1992 k zániku České a Slovenské

Federativní Republiky jako samostatného státu a dnem 1.1.1993

vznikly dva nové samostatné státy, které bez pochyby mají

svrchovanou pravomoc upravovat své vnitřní záležitosti. Takovou

vnitřní záležitostí je samozřejmě i nabývání státního občanství.

Lze plně souhlasit s tvrzením navrhovatele, že státní občané

Slovenské republiky se zánikem společného státu stali na území

České republiky cizinci (samozřejmě i naopak). Ovšem tvrzení, že

k zániku ČSFR a tedy i státního občanství došlo bez přímo

projevené vůle státních občanů ČSFR a v nezjištěném počtu případů

proti jejich vůli, je za dané situace neopodstatněné

a spekulativní. Naopak nutno zdůraznit, že dnem vzniku

samostatných států, a to České a Slovenské republiky, se státní

občané jednoho státu dostávají do postavení cizince na území

státu druhého. Česká republika jako samostatný stát může tedy

stanovit podmínky pro nabytí občanství zcela nezávisle na právní

úpravě jiného státu (Slovenské republiky). Toto právo bylo

vyjádřeno přijetím zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zák.

č. 272/1993 Sb., ve kterém mimo jiné bylo stanoveno i nabytí

státního občanství cizincem. Neobstojí tvrzení navrhovatele, že

v případě státního občana Slovenské republiky nejde o cizince

a neobstojí ani tvrzení, že volba vyvolaná zánikem federálního

státního občanství může podmiňovat pouze subjektivní vůle občana

a jeho tzv. objektivní vztah k území. Právě tento vztah musí být

odpovídajícím způsobem vyjádřen (tedy vztah k ČR), a to nejen

k území, ale musí být i objektivizován k ČR jako takové. Právě

toto vyjádření je obsaženo v podmínkách, za kterých bylo lze

státní občanství ČR nabýt. Znovu nutno opakovat, že každý

suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat

jeho občanství. Tvrzení navrhovatele, že jestliže nebylo

bezúhonností podmíněno trvání duálního státního občanství ČSFR

a ČR, že tedy tomu nemůže tak být i nyní, je irelevantní.

Nejsou stanovena dodatečně zákonná omezení na právní stav

a skutečnosti, které nastaly před nabytím účinnosti nového

zákona, ale ke dni jeho účinnosti a dále do budoucna. Jak již

řečeno, při volbě státního občanství ČR státními občany SR nutno

vycházet obecně z režimu, kterému podléhají v souvislosti

s občanstvím právě cizinci jako takoví. Podmínky stanovené

v těchto směrech pro občany SR jsou jiné a právě pro ně

příznivější. To samozřejmě z hlediska minulého soužití v rámci

společného státu a společenských, pracovních i rodinných vazeb,

které se za tu dobu vytvořily, obecně tedy z důvodů, které lze

veskrze označit za humánní. Ani v této oblasti však nelze

uvažovat voluntaristicky. Stanovené podmínky jsou přiměřené

nastalé situaci, dostatečně objektivizují vztah k České republice

a nejsou nikterak diskriminující. K těmto podmínkám je potom na

místě uvést následující: k pojmu trvalý pobyt se dle názoru

Ústavního soudu jedná o faktické vyjádření trvalého pobytu a tedy

o trvalý pobyt nikoliv ve smyslu evidenčním - přihlášení se

k trvalému pobytu na příslušném úřadě - ale ve smyslu faktickém.

Trvalým pobytem je třeba takto rozumět pobyt v místě stálého

bydliště člověka, to jest zpravidla v místě, kde má rodinu,

rodiče, byt nebo zaměstnání a v němž se také zdržuje s úmyslem

zdržovat se zde trvale ( v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu

v Praze sp. zn. 3 Cdo 76/93). Dvouletý trvalý pobyt jako podmínka

pro volbu občanství byl stanoven i s ohledem na zákon SNR č.

206/1968 Sb., který jako podmínku pro udělení občanství Slovenské

republiky občanovi České republiky stanovil dvouletý pobyt na

území Slovenska. V době přijímání zákona o nabývání občanství

České republiky tento zákon SNR ještě platil a proto v souladu se

zásadou vzájemnosti lze tuto lhůtu považovat za přiměřenou. Je na

místě připomenout, že i v případě kratšího trvalého pobytu mohlo

Ministerstvo vnitra státní občanství České republiky žadateli

udělit podle § 19 nebo podle § 7 zák. č. 49/1993 Sb. K otázce

pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin v posledních 5

letech je nutno zdůraznit, že se jedná o trestný čin úmyslný

(nikoliv tedy nedbalostní) a v této souvislosti nutno uvést

i s ohledem na důvodovou zprávu k přijatým zákonům o státním

občanství České republiky, že pokud jde o osoby, které byly

pravomocně odsouzeny pro úmyslný trestný čin, budou splňovat

shora uvedenou podmínku pro udělení státního občanství České

republiky po zahlazení svého odsouzení soudem. V souladu

s trestním zákonem a trestním řádem se pak na tyto osoby pohlíží

jako na osoby, které nebyly odsouzeny a ve výpisu z rejstříku

trestů se již odsouzení neuvádí. Nutno také dodat, že např.

drobné krádeže jsou zpravidla projednávány jako přestupek,

u trestného činu krádeže se jedná o protiprávní jednání, kterým

si pachatel přivlastnil cizí věc větší hodnoty. Určité

zvláštnosti plynoucí ze zániku federace tak byly zohledněny právě

v dočasném zvláštním režimu určeném pro možnost volby státního

občanství ČR. Poněkud výhodnější podmínky volby, stanovené pro

skupinu občanů SR, kteří se zdržují v cizině a před odchodem do

ciziny měli trvalé bydliště na území ČR, je nutno chápat znovu

jako humánní gesto, které respektuje možné rodinné a jiné obecně

lidské vazby, které tito občané mohou k ČR mít. Je samozřejmě

nadbytečné zmiňovat se o možnostech těchto emigrantů získat

občanství ČR v době předchozího režimu. K této skutečnosti nutno

dále uvést, že tyto osoby se zdržují mimo území České republiky

v naprosté většině případů více než 5 let, a tak nemohly být

odsouzeny na území České republiky (rejstřík trestů vede pouze

odsouzení, ke kterému došlo na území České republiky)

a vyžadování takového dokladu od cizozemských orgánů se jeví

problematické, neboť některé státy takový doklad fyzické osobě

nevydávají aiv případech, kdyby byl výpis předložen by bylo

obtížné posoudit charakter trestné činnosti, kdy další problémy

by zjevně nastaly, kdy takováto osoba by žila ve více státech.

Nelze tedy v těchto souvislostech hovořit o diskriminaci určité

skupiny osob. Pokud vůbec, pak tedy pouze o diskriminaci

v pozitivním smyslu, tedy že cizincům - občanům SR bylo právní

úpravou přiznáno výhodnější postavení než cizincům - občanům

jiných států mimo SR nebo apolitům, jako důsledek úpravy práv při

rozdělení státu z hlediska mezinárodního práva.

Z hlediska praktického stavu, jak plyne z uvedené zprávy

Ministerstva vnitra, občané Slovenské republiky, kteří nepodali

žádost o udělení občanství České republiky a měli trvalý pobyt

v České republice k 31.12.1992 a tento pobyt trvá, mohou podat

žádost o povolení trvalého pobytu v České republice. Tito

žadatelé nepředkládají doklady stanovené pro jiné cizince, ale

pouze prokáží zápisem v občanském průkazu trvalý pobyt a prokáží

občanství Slovenské republiky. Právní postavení občanů Slovenské

republiky s trvalým pobytem v České republice je téměř shodné

s postavením občana České republiky. Za tím účelem bylo uzavřeno

mezi Českou a Slovenskou republikou přes 40 mezinárodních smluv,

ze kterých stejně jako z dalších právních předpisů plyne, že

např. právo na bezplatné vzdělání, zdravotní péči, dávky

v nezaměstnanosti, sociální dávky apod. jsou vázány na trvalý

pobyt a nikoliv na státní občanství. S institutem státního

občanství České republiky je spojeno volební právo, právo

vykonávat některá zaměstnání (soudci, vojáci, státní zástupci),

branná povinnost.

Je konečně na místě připomenout, že Česká republika není

vázána právní úpravou státního občanství ČSFR vzhledem k tomu, že

tento institut zánikem ČSFR zanikl také. Ústavním zákonem ČNR

č. 4/1993 Sb., který nabyl účinnosti dnem 31.12.1992, byly

převzaty právní předpisy platné před vznikem ČR, nelze však

použít ustanovení podmíněná toliko existencí ČSFR a příslušností

ČR k ní. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního

občanství, nabyl účinnosti dnem 1.1.1993 a v § 28 bod 1, 2 zrušil

původní právní úpravu, tedy zákon ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání

a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve

znění zákona ČNR č. 92/1990 Sb. a zákon č. 165/1968 Sb.,

o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud

k závěru, že ustanovení § 18 odst. 1 písm. a), c) a § 18a

písm. a, b) zák. č. 40/1993 Sb., ve znění zák. č. 272/1993 Sb.,

nejsou v rozporu s ust. článku 26 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech jak uvádí navrhovatel a nebyla

prokázána ani souvislost mezi tvrzením navrhovatele a porušením

uvedeného ustanovení.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. září 1994

ODLIŠNÉSTANOVISKO

Soudců JUDr. V. Č. a JUDr. P. V. k nálezu Ústavního soudu ze

dne 13. 9. 1994, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců na

zrušení některých ustanovení zákona č. 40/1993 Sb. o nabývání

a pozbývání státního občanství ČR, ve znění zák. č. 272/1993 Sb.,

podané podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním

soudu.

Podepsaní soudci zastávají stanovisko, že návrhu skupiny

poslanců v bodě, ve kterém se dožadovali zrušení ustanovení § 18

odst. 1 písm. a), c) a § 18a písm. a), b) zákona č. 40/1993 Sb.

o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve

znění zákona č. 272/1993 Sb., mělo být vyhověno, a to z těchto

důvodů:

I.

Ústava České republiky v článku I prohlašuje Českou republiku

za demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám

člověka a občana. Kromě toho se Ústava ve svém preambuli hlásí

k tradicím československé státnosti, což, mimo jiné, je vyjádřeno

i převzetím právního řádu bývalého státu a částečně i jeho

symbolů. Přihlásila se tedy k myšlenkám, podle kterých mělo být

Československo stabilizujícím demokratickým útvarem ve střední

Evropě, založeným na humanistických principech a na principech

demokracie. Preambule Ústavy zdůrazňuje občanský a nikoliv

národní princip nového státu.

Stát, který chce být demokratickým právním státem musí nutně

uznat povinnost svého ústavního sebeomezení, neboť k tomuto pojmu

nezbytně přináleží uznání nadstátního původu základních lidských

práv, tedy uznání autonomie člověka a občanské společnosti. Pro

stát, na rozdíl od občana, nemůže platit, že dovoleno je vše, co

není výslovně zapovězeno.

V souvislosti se zánikem společného státu tedy Česká

republika výslovně deklarovala ve své Ústavě, že se cítí být

pokračovatelkou československé státnosti. Tato státnost pak není

pouhou abstrakcí, ale její obsah je a byl naplňován konkrétními

subjekty, tedy především občany tohoto státu. Dalo by se proto

očekávat, že zákon, který na tuto Ústavu bezprostředně navazuje,

a který upravuje nejen nabývání a pozbývání státního občanství

ČR, ale který také obsahuje zvláštní ustanovení v souvislosti se

zánikem ČSFR, bude výše zmíněné principy a ideová východiska vůči

bývalým občanům společného státu respektovat. Takový postup by se

dal očekávat o to více, jestliže Ústava Slovenské republiky,

stojící spíše na principu národním a ve své preambuli společnou

československou státnost opomíjející, je realizována zákonem,

který osobám, které byly k 31. 12. 1992 státními občany ČSFR, ale

nebyly státními občany Slovenské republiky, umožňuje volbu

občanství SR bez jakýchkoliv podmínek (§ 3 zákona č. 40/1993

Zb.).

II.

Nepochybně nelze nic namítat proti tvrzení, že Česká

republika jako samostatný stát může stanovit podmínky pro nabytí

občanství zcela nezávisle na právní úpravě jiného státu, tedy

i na právní úpravě Slovenské republiky. Názor podepsaných soudců

však je ten, že u občanů ČSFR bylo toto občanství občanstvím de

facto prioritním, a to především v právním vědomí občanů státu.

Z mezinárodně-právního hlediska pak bylo občanstvím jediným.

Kritéria transformace státního občanství pro občany federace,

kteří byli občany Slovenské republiky by tedy měla být výrazně

jiná, než kritéria pro nabytí občanství cizinci. Tvrzení, že

úprava obsažená v ustanovení § 18 resp. 18a zákona č. 40/1993 Sb.

výrazně jiná a zvýhodňující skutečně je, je nepřesvědčivé.

Zmíněná ustanovení zařazená do části třetí nazvané "Zvláštní

ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se

zánikem ČSFR", jsou v podstatě zvláštní jen svým názvem. Jedinou

"výhodou", kterou tato ustanovení skýtají občanům Slovenské

republiky žijícím na území České republiky oproti skutečným

cizincům, je snížení délky nepřetržitého trvalého pobytu z pěti

let na dva roky, resp. byly odstraněny určité tvrdosti pro starší

občany (dodatečně připojený § 18a). Stanovené podmínky tedy

rozhodně nezakládají opční právo, jehož zakotvení by se dalo

očekávat u státu, který si dal do vínku principy a právní

kontinuitu tak, jak jsou zmíněny v odst. I. tohoto stanoviska.

Lze souhlasit s názorem skupiny poslanců, že těmito ustanoveními

byly zavedeny diskriminační podmínky pro získání státního

občanství bývalými státními občany ČSFR, kteří se tak v části své

původní vlasti stali cizinci. Dodatečně byla stanovena zákonná

omezení na právní stav a skutečnosti, které nastaly a existovaly

před nabytím účinnosti zákona č. 40/1993 Sb. Navíc byla tato

práva omezena způsobem, který z těžko pochopitelných důvodů ani

není stejný pro všechny občany Slovenské republiky. Za

diskriminující lze především považovat, že ti občané Slovenské

republiky, kteří svůj vztah k nově vzniklé České republice mohli

doložit dlouhodobým trvalým pobytem na jejím území, mají pro

získání občanství podmínky nejméně výhodné. Pouze na ně se totiž

vztahuje, tak jako na skutečné cizince, neprominutelná podmínka

pětileté beztrestnosti, která se nevyžaduje pro ty slovenské

občany, kteří trvale žijí v cizině a před odchodem do ciziny měli

trvalý a časově nevymezený pobyt na území České republiky.

Podstatně výhodnější podmínky, přesněji čisté právo opce, pak

platí pro bývalé občany ČSFR, u kterých není možné určit

občanství některé z republik (§ 6 zák. č. 40/1993 Sb.). Podepsaní

soudci zastávají názor, že princip volby státního občanství tak,

jak je upraven v § 6 předmětného zákona, je standardním řešením

ve státě, který chce být demokratickým právním státem a který se

upřímně hlásí k tradicím československé státnosti. Jakákoliv

úprava pod tento standard je diskriminující.

V Brně 16. září 1994

JUDr. V. Č.

JUDr. P. V.