Pl. ÚS 41/2000Usnesení ÚS ze dne 20.02.2001 Návrh na zrušení části § 270 odst.4 trestního řádu (vázananost názorem Nejvyššího soudu ČR)

Princip nezávislosti soudní moci obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana. Ústavní soud konstatuje, že pojem "nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem" byl podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozvinut v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva tak, že pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a na jejich právní stránku, aniž by měl jakýkoli závazek vůči stranám nebo veřejným orgánům a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by nebyl stejně nezávislým v uvedeném smyslu. Požadavek, aby soud byl zřízen zákonem, zahrnuje záruku, že organizace justice v demokratickém státě nebude podléhat neomezeným rozhodnutím výkonné moci, ale že bude podrobena regulaci parlamentem.

Pl.ÚS 41/2000 ze dne 20. 2. 2001

U 7/21 SbNU 493

Návrh na zrušení části § 270 odst.4 trestního řádu (vázananost názorem Nejvyššího soudu ČR)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o návrhu Krajského soudu v Plzni, Veleslavínova 40, za něhož jedná předseda senátu 9 To JUDr. Eduard Wipplinger, na zrušení ustanovení § 270 odst. 4 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, které je vymezeno slovy "a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil", takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 10. 8. 2000 se předseda senátu 9 To Krajského soudu v Plzni JUDr. Eduard Wipplinger domáhal zrušení ustanovení věty druhé § 270 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. 9 To 403/2000, přerušil podle § 224 odst. 5 trestního řádu tento soud trestní stíhání obžalovaného Ing. V. W., pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) trestního zákona a ohrožení státního tajemství podle § 106 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákona, kterých se měl podle obžaloby bývalého Vojenského obvodového prokurátora v Praze, sp. zn. OPV 919/92, ze dne 26. 7. 1993 dopustit tím, že od počátku března 1992 do 27. 11. 1992, zejména ve dnech 5. 3., 4. 5., 28. 5. a 24. 8. 1992, jako příslušník Federální bezpečnostní a informační služby, za úplatu předával prezidentovi firmy Harward Capital & Consulting, a. s., V. K. v jeho bydlišti nebo sídle firmy v Praze, ústní informace a písemné materiály z činnosti FBIS obsahující státní tajemství, čímž způsobil zmaření velkého počtu rozpracovaných akcí této služby a po převzetí poslední částky 100.000,- Kč byl dne 7. 12. 1992 zadržen orgány Policie ČR.

Důvodem pro tento postup Krajského soudu v Plzni bylo to, že senát tohoto soudu 9 To dospěl k závěru, že zákon, jehož užití je v dané věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, v daném případě trestní řád, a to konkrétně ustanovení § 270 odst. 4 věta druhá, upravující stížnost pro porušení zákona a řízení o ní, tedy povinnost provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud ČR nařídil, je v rozporu se zásadou nezávislosti soudní moci zakotvenou v článcích 81 a 82 odst. 1 Ústavy ČR a dále v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným ustanovením je podle krajského soudu porušena i zásada presumpce neviny zakotvená jak v čl. 40 odst. 2 Listiny tak v čl. 6 odst. 2 Úmluvy.

Jak uvedl Krajský soud v Plzni v návrhu na zrušení napadeného ustanovení trestního řádu, bylo ve shora označené trestní věci již obecnými soudy opakovaně rozhodováno a zatím posledním meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně je odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 6. 1997, sp. zn. 6 T 190/94, kterým byl obžalovaný Ing. V. W. uznán vinným trestným činem ohrožení státního tajemství podle § 106 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni, jako soudu odvolacího, ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 8 To 449/97, a to podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu a odvolací soud pak sám ve věci rozhodl postupem podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že obžalovaného Ing. V. W. podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil v plném rozsahu obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl pak zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 7 Tz 69/98, ve kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon v ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu ve prospěch obviněného Ing. V. W., neboť toto rozhodnutí bylo učiněno na základě nového skutkového zjištění, jež vycházelo výlučně z hodnocení důkazů, které nebyly provedeny v odvolacím řízení. Nejvyšší soud ČR zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení pak Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 9 To 1001/98, tak, že k odvolání Okresního státního zástupce Plzeň-město a k odvolání obžalovaného Ing. V. W., zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 6. 1999, sp. zn. 6 T 190/94, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 9 To 1001/98, byla ministrem spravedlnosti ČR podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného Ing. V. W. a na základě podané stížnosti pak Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 24. 5. 2000, pod sp. zn. 3 Tz 27/2000, rozhodl tak, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 1999, sp. zn. 9 To 1001/98, byl porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu, § 259 odst. 1 trestního řádu a v § 270 odst. 4 trestního řádu v neprospěch obviněného Ing. V. W., toto usnesení zrušil, zrušil též všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Plzni, jako soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 3 Tz 27/2000, Nejvyšší soud ČR uvedl, že "je třeba souhlasit s podanou stížností pro porušení zákona, že závěry Nejvyššího soudu ČR, týkající se správnosti či naopak nesprávnosti způsobu hodnocení důkazů nižšími soudy, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, představují rovněž závazný právní názor ve smyslu ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu. Dále pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku uvedl, že odvolací soud závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR nerespektoval a na místo toho, aby věc sám projednal a rozhodl, zrušil rozsudek okresního soudu a nové projednání uložil soudu prvního stupně. Nebyla tak splněna povinnost uložená mu Nejvyšším soudem ČR, tj. věc projednat a rozhodnout".

Senát Krajského soudu v Plzni 9 To je toho názoru, že v důsledku aplikace ustanovení § 270 odst. 4 věta druhá trestního řádu se dostal do situace, která znamená, že je jednak povinen rozhodnout ve věci sám, a jednak je povinen sám provést takové hodnocení důkazů - "po případném drobném doplnění skutkových zjištění", při kterém je tento soud vázán názorem vysloveným ke způsobu hodnocení důkazů v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 1998, který navíc vylučuje možnost, aby odvolací soud rozhodl sám zprošťujícím rozsudkem.

Napadené ustanovení § 270 odst. 4 věta druhá trestního řádu je podle senátu Krajského soudu v Plzni 9 To v rozporu s ústavním principem nezávislosti soudcovské moci a v daném případě zřejmě i se zásadou presumpce neviny, neboť aplikace tohoto ustanovení v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 24. 5. 2000 neumožňuje jiné rozhodnutí než potvrzení viny, tedy potvrzení odsuzujícího rozsudku, snad s případnými drobnějšími doplněními.

Ústavní soud si k podanému návrhu vyžádal podle § 42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 7. 12. 2000 uvedla, že se nedomnívá, že by na základě napadeného ustanovení docházelo k nepřípustnému zasahování do nezávislosti soudu. Ochrana nezávislosti soudního rozhodování jako ústavní zásada podle názoru Poslanecké sněmovny nespočívá v tom, že by existovala absolutní nezávislost jednotlivých soudů v rámci určitého řízení, kdy soud rozhodující o opravném prostředku by nemohl vyjádřit svůj názor, z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí za vadné a v jakém směru požaduje za nutné doplnit předchozí řízení o další procesní úkony. Tento princip je zcela běžný i v jiných státech, v nichž rovněž existuje vzájemně provázaná soudní soustava a kde je rozlišena působnost jednotlivých soudů pro určitá stádia řízení. Ústavní princip nezávislosti a nestrannosti soudu a soudce pojímá proto Poslanecká sněmovna ve vztahu soudu a soudce ke všem subjektům stojícím mimo soustavu soudů, a nikoliv jako absolutní nezávislost soudce na názoru vyššího soudu rozhodujícího o opravném prostředku. Zachování předmětného ustanovení je dále odůvodněno i tím, že ukládá soudu realizovat úkony, které by jinak nemusel provést, což významně přispívá k zajištění práva domoci se spravedlivého a konečného soudního rozhodnutí.

Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne 7. 12. 2000 uvedl, že ustanovení § 270 je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto zákona Národním shromážděním, tj. ode dne 29. 11. 1961, a doznalo do současnosti pouze jediné, pro věc zcela bezvýznamné, změny (slova "soud" nebo "prokurátor" byla nahrazena slovem "orgán"), která byla přijata zákonem Národního shromáždění č. 57/1965 Sb. S ohledem na okolnost, že napadené ustanovení bylo přijato (vydáno) před ustavením Senátu, nemůže Senát Ústavnímu soudu vyjádření poskytnout. Obecně pak Senát ve svém vyjádření uvedl, že princip nezávislosti soudní moci, tak jak je podán ústavním pořádkem i mezinárodními akty, směřuje ve svém základu k zajištění hodnot spravedlnosti pro občany cestou ochrany rozhodování soudů před vnějšími vlivy, zejména před vlivem výkonné moci. V rámci soudní soustavy pak nezávislost soudu znamená, že vztah soudů není vztahem subordinačním, ale procesní vazbou. Platí zde legitimně a nezbytně pravidla pro řádné a mimořádné opravné prostředky s důsledkem vázanosti nižší soudní instance právním názorem soudní instance vyšší. Zákon v dané věci zřetelně stanoví, že Nejvyšší soud ČR může přikázat provedení určitých procesních úkonů, nikoliv však způsob jejich provedení, natož výsledek jaký mají přinést. Jeví se, že výtka Krajského soudu v Plzni vycházející z toho, že napadené ustanovení umožňuje Nejvyššímu soudu ČR přikazovat soudu nižšímu, jakým způsobem má hodnotit důkazy, je nepřiléhavá. Příkaz provést jisté procesní úkony navíc nebrání soudu v provedení dalších procesních úkonů, jejichž provedení se ukáže nutným.

Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu. Tomuto ustanovení koresponduje ustanovení § 224 odst. 5 trestního řádu, podle kterého soud přeruší trestní stíhání, má-li zato, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.

Ústavní soud nejdříve posuzoval formální náležitosti podaného návrhu. Návrh byl podán oprávněnou osobou za podmínek stanovených v § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž podmínky přípustnosti podle § 66 odst. 1 citovaného zákona o Ústavním soudu byly v daném případě naplněny.

Ústavní soud konstatuje, že návrh Krajského soudu v Plzni je, pokud se týká označení napadeného označení jako "věta druhá", patrně nedopatřením nepřesný, neboť ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu druhou větu neobsahuje.

Ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu v případě povinnosti soudu, jemuž byla k novému rozhodnutí přikázána věc v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona, zní:

4) Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Napadeným ustanovením je upraven procesní postup, který následuje v řízení o stížnosti pro porušení zákona po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, když Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že zrušeným rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen zákon. Stížnost pro porušení zákona je jedním ze dvou mimořádných opravných prostředků v trestních věcech, je významným nástrojem nápravy závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení, která nebyla napravena v rámci řádného dvou instančního řízení a je jedním z důležitých prostředků sjednocování soudní praxe. Povinnost provést procesní úkony, jejichž provedení podle ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu Nejvyšší soud ČR nařídil, se vztahuje jen na úkony podle trestního řádu, nikoliv na úkony jiné povahy. Procesnímu úkony jsou např. provedení výslechu svědků, znalců nebo obviněného. Orgán, jemuž byla věc přikázána, je však povinen provést i další procesní úkony, jejichž provedení se ukáže nutným ke zjištění skutkového stavu věci, o němž jsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Právním názorem se při tom rozumí v rozhodnutí vyjádřené stanovisko Nejvyššího soudu k otázkám hmotného a procesního práva. Právní názor vychází vždy z určitého skutkového zjištění, a proto jestliže v důsledku provedení nových důkazů ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ (ať již faktický nebo předpokládaný), na němž byl založen, není jím orgán, jemuž věc byla přikázána, již nadále vázán. Právní názor je třeba odlišovat od pokynů ke způsobu hodnocení důkazů, kterými orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán není (viz komentář k trestnímu řádu, str. 1274, C. H. Beck, 2. vydání 1997).

Podstata návrhu na zrušení citovaného ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu spočívá v nesouhlasu Krajského soudu v Plzni s povinnostmi uloženými mu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 3 Tz 27/2000, tj. s povinností vynést meritorní rozhodnutí a s povinností provést takové hodnocení důkazů - "po případném drobném doplnění skutkových zjištění", při kterém je tento soud vázán názorem vysloveným ke způsobu hodnocení důkazů v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 1998. Z nesouhlasu s touto uloženou povinností pak Krajský soud v Plzni odvozuje neústavnost napadeného ustanovení trestního řádu. Ústavní soud je však v dané věci vázán petitem návrhu a proto mu nepřísluší posuzovat soulad rozsudků Nejvyššího soudu ČR vydaných v dané věci s Ústavou ČR, ale je oprávněn pouze posoudit, zda návrh na zrušení napadeného ustanovení trestního řádu je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Krajský soud v Plzni odůvodňuje svůj návrh na zrušení citovaného ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu porušením principu nezávislosti soudcovské moci, vyjádřeného v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana. Ústavní soud konstatuje, že pojem "nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem" byl podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozvinut v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku tak, že pro splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a na jejich právní stránku, aniž by měl jakýkoli závazek vůči stranám nebo veřejným orgánům, a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by nebyl stejně nezávislým, v uvedeném smyslu. Požadavek, aby soud byl zřízen zákonem, zahrnuje záruku, že organizace justice v demokratickém státě nebude podléhat neomezeným rozhodnutím výkonné moci, ale že bude podrobena regulací parlamentem.

V případě namítaného porušení zásady presumpce neviny se podle ustanovení čl.6 odst. 2 Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Nejdůležitějším aspektem presumpce neviny je základ obvinění. Tento aspekt velmi úzce souvisí s nestranností soudu. Soud je povinen presumovat nevinu obviněného a může jej odsoudit pouze na základě důkazů provedených v řízení. Důkazy musejí být předloženy žalobcem a nikoli soudem, přičemž obviněnému musí být dána možnost tyto důkazy vyvrátit. Každý případ, který vyvolává sebemenší pochybnosti ohledně důkazů, musí být vykládán ve prospěch obviněného. Z toho rovněž vyplývá povinnost žalobce informovat obviněného o podstatě obvinění proti jeho osobě a uvést důkazy svědčící proti němu, aby mohl řádně připravit svou obhajobu (viz rozsudek ve věci Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1998, A-146, str. 33).

Ústavní soud přezkoumal návrh na zrušení ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu, které je vymezeno slovy "a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil" z hlediska tvrzeného rozporu s principem nezávislosti soudcovské moci, vyjádřeném v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a z hlediska namítaného porušení zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se přiklonil k závěrům uvedeným ve shora citovaných vyjádřeních Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky. Zjevná neopodstatněnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení plyne ze skutečnosti, že napadené ustanovení je zcela ve shodě s účelem trestního řádu. Procesní pravidla tak, jak jsou - alespoň ve své podstatě - shodně vtělena do všech současných procesních řádů, jsou historicky vzato výsledkem mnoha zkušeností a ve svých postulátech představují jednotnou a v podstatě i pevnou formu řízení, která do nemalé míry, vždy však výrazně, předurčuje zákonnost konečného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ustanovení § 270 odst. 4 trestního řádu, které je vymezeno slovy "a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil" v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto návrh na zrušení citovaného ustanovení, jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl (§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. 2. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu