Pl. ÚS 19/98 #1Nález ÚS ze dne 03.02.1999 Nenastoupení služby v ozbrojených silách

V demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze nepochybně pokládat i procesní princip „ne bis in idem” v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam, je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu).

To platí především o § 269 a § 270 trestního zákona. Pokud jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních ústavních svobod. Teprve stane-li se výkon vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon vojenské služby.

Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona dospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu „ne bis in idem” nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě vojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit pouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na následnou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totiž vztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtá dostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné povolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je v případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednou odsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povolání z hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě, zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle, totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následně aplikuje princip „ne bis in idem” všude, kde je povinen tak učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale především obecných soudů v případě, že princip „ne bis in idem” nerespektují.

Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti interpretace branného zákona tam, kde povolávací činnost vojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principy a přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje na oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, že bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledku nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na obhajobu.

Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999

38/1999 Sb.

N 19/13 SbNU 131

Nenastoupení služby v ozbrojených silách

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu

Nejvyššího soudu České republiky podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České

republiky na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona č.

92/1949 Sb., ve znění změn a doplňků, jakož i § 269 a § 270 zákona

č. 140/1961 Sb., za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Parlamentu České

republiky jako účastníků řízení, jakož i M. D., a M.P., obou

zastoupených JUDr. L.M. advokátem, jako vedlejších účastníků,

takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 16. 7. 1998 předložil senát trestního kolegia

Nejvyššího soudu ČR Ústavnímu soudu České republiky v souladu

s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh na zrušení ustanovení § 22 odst.

1 branného zákona, jakož i ustanovení § 269 a § 270 trestního

zákona. Podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR může tak soud učinit,

dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,

je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh senátu trestního kolegia

podepsaný jeho předsedou JUDr. Stanislavem Rizmanem se odvolává

též na § 224 odst. 5 trestního řádu, podle něhož soud přeruší

trestní stíhání, má-li za to, že zákon jehož užití je v dané

trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je

v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má

přednost před zákonem a předloží v takovém případě věc Ústavnímu

soudu.

Protože o šest dní později, 22. 7. 1998, byl Nejvyšším

soudem předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušení

těchže právních ustanovení, podepsaný předsedou senátu trestního

kolegia JUDr. Pavlem Šámalem, byl tento návrh soudcem zpravodajem

JUDr. Antonínem Procházkou odmítnut (sp. zn. Pl. ÚS 21/98) s tím,

že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené. Podnětem

k tomuto návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu byla

zejména také skutečnost, že ministryně spravedlnosti se obrátila

na Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona poté, co byl

stěžovatel M. P. odsouzen podle § 269 odst. 1 trestního zákona

opětovně pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách

k trestu odnětí svobody, přičemž důvodem bylo již předcházející

trvalé odepření výkonu služby na základě svědomí a náboženského

vyznání. Konečně pak byla IV. senátem Ústavního soudu z téhož

důvodu odmítnuta ústavní stížnost M.D. zastoupeného JUDr. L. M.

spojená rovněž s návrhem na zrušení § 269 a § 270 trestního

zákona.

Ústavní soud proto nejprve zjistil, že jde u návrhů obou

senátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh a vzal na vědomí,

že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dříve

podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnému

návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senáty

Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o

konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.

Poté, co Ústavní soud ověřil formální náležitosti podání,

postoupil návrh na zrušení právních předpisů Parlamentu České

republiky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení k návrhu písemně

vyjádřil. Dne 13. 10. 1998 obdržel Ústavní soud vyjádření

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, podepsané

předsedou Poslanecké sněmovny, prof. ing. Václavem Klausem, CSc.

Návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 22 odst.

1 branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona poukazuje na

to, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj.

povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu.

Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20 branného zákona) je

upraven v § 21 a § 22 cit. zákona. Služební povinnost končí

propuštěním z vojska. V § 22 cit. zákona se upravuje celkem pět

důvodů, umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi není

jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního

zákona z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném

odsouzení pro uvedený trestný čin.

V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným

vojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost,

k výkonu vojenské služby povolat a dbát na to, aby ji splnil.

Orgány vojenské správy musí takto postupovat až do doby, než občan

tuto povinnost splní. § 269 trestního zákona nezbavuje orgány

vojenské správy povinnosti takového občana opětovně k vojenské

činné službě povolat.

Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. IV. ÚS 81/95, jakož

i dalšími nálezy dospěl k závěru, že pro trestný čin nenastoupení

služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona

může být občan odsouzen pouze jednou a každé další nenastoupení

vojenské činné služby, při kterém obviněný pouze setrvává na své

dříve projevené vůli, vojenskou službu nenastoupit, je totožným

skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné následky. Další

stíhání v takovém případě se považuje za porušení zásady "ne bis

in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který

již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle

názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně

splnění významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé

pak orgány vojenské správy mají zákonem uloženou povinnost trvat

na vykonání vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by

v rozporu se zákonem.

Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního

státu za neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti

vynutitelné a nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti

sankcionováno, anebo by měl stát od ukládání takové povinnosti

ustoupit. Situace, kdy občan přes formální zakotvení povinnosti

v zákoně, tuto povinnost reálně nemá, zatímco státní orgány

v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně jsou povinny na

jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být zřetelný

a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohly regulovat

své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv

jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy

zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné

a přiměřené svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí

z nezřetelného a nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená

ztrátu věrohodnosti právního státu.

Z výše uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné

uvést ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona do souladu

s požadavkem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to

upřesnění důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další

případ, totiž osob pravomocně odsouzených pro trestný čin

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního

zákona.

V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR

10. 8. 1998 na ministra obrany. Dne 9. 9. 1998 obdržela odpověď

ministra Vetchého se sdělením, že navrženou úpravu branného zákona

odmítá s tím, že nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje

ustanovení o propuštění z vojska, a že z hlediska rovnosti občanů

nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro

odmítnutí vojenské činné služby byli již potrestáni. To se týká

obzvláště mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo za

válečného stavu. V souvislosti s přípravou nového branného zákona

se též navrhuje novelizace § 269 odst. 1 trestního zákona.

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

dle § 69 zákona o Ústavním soudu vyjadřuje pochybnosti o návrhu

Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o tom,

zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22

odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů

Ústavního soudu vztahujících se k této věci spatřovat nesoulad

s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. navrhovatel

z hlediska případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně

neobjasnil důvody, které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše

uvedeného stavu, resp. citovaného ustanovení branného zákona". Dle

citovaného vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů

zasílat občanům opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za

relevantní. Dále se uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1

branného zákona o další důvod propuštění z vojska spočívající

v odsouzení podle § 269 trestního zákona, by mohlo ve svých

důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon vojenské služby

v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento trestný čin

odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu absolvovat.

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR souhlasí s požadavkem

na přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanovení

právních předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci bude

třeba vzít v úvahu, zda se v případě § 21 odst. 1 branného zákona

jedná skutečně pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývající

z příslušných nálezů Ústavního soudu, anebo zda zachování platného

znění tohoto ustanovení je odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvody

pro propuštění z vojska i na občany odsouzené pro nenastoupení

služby v ozbrojených silách. Zakotvení takového dalšího důvodu by

totiž mohlo ohrozit plnění úkolů ozbrojených sil zejména v době

branné pohotovosti státu.

Pokud jde o návrh na zrušení § 269 a § 270 trestního

zákona, poukazuje vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na

skutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením skutkové podstaty

trestného činu podle § 269 trestního zákona se ve svých nálezech

již opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti vyjádřil

názor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrně

přesně a konkrétně definována. Vyjádření poukazuje rovněž na to,

že Ústavní soud dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkoli

zřejmě vyžaduje úpravy, není ve své podstatě neústavní, jak o tom

svědčí např. nález Ústavního soudu č. 32/1997 Sb.

V závěru vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se

uvádí, že jak trestní zákon č. 140/1961 Sb., tak i branný zákon

č. 92/1949 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byly schváleny

potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru, podepsány

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za tohoto

stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s

Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním

soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost

těchto zákonů a přijal příslušná rozhodnutí.

Ve svém vyjádření z 1. 2. 1999 předložil JUDr. L. M.

stanovisko vedlejších účastníků, M. P. a M. D., k návrhu

Nejvyššího soudu na zrušení výše uvedených právních předpisů.

Vedlejší účastníci vítají snahu řešit otázku uplatnění práva na

odepření vojenské služby. Podle jejich názoru je třeba ustanovení

§ 22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylo

možno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik branné

povinnosti dle písm. d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozí

pravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokud

problém spočívá pouze v nesprávném výkladu "jiných okolností", pak

by vedlejší účastníci neviděli nutnost rušit § 22 odst. 1 branného

zákona. Dále se v tomto stanovisku upozorňuje i na § 11 odst. 1

zákona o civilní službě č. 18/1992 Sb., v platném znění, podle

něhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby, jež byly

"pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebo

vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského

vyznání", ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudku

nastala před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě,

tj. před 14. březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků by

postačilo zrušit v § 11 odst. 1 zákona o civilní službě, č.

18/1992 Sb., pouze slova: "před účinností zákona č. 73/1990 Sb.,

o civilní službě". Pokud pak jde o ustanovení § 269 a 270

trestního zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušení

nálezem Ústavního soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.

II.

Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR

a dle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

nepřenáší na Ústavní soud svou pravomoc rozhodovat konkrétní

soudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádání

kteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onen

zákon, jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je či

není v rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních

práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy.

Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahu

kontroly abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohoto

ustanovení Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával nebo

posuzoval onu konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnými

soudy a jež přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavního

soudu o ústavnosti předpisu, jehož má být v konkrétní věci

použito.

Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení § 22 odst. 1

branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona, jakož

i stanovisek k tomuto návrhu dospěl k názoru, že přes veškeré

výhrady k dosavadní úpravě, návrh na zrušení těchto ustanovení pro

jejich namítaný rozpor s Ústavou není důvodný.

Postup při odepření výkonu vojenské služby z důvodů

svědomí nebo náboženského vyznání upravuje zákon č. 18/1992 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, podle něhož prohlášení o odepření

vojenské služby z výše uvedených důvodů může podat odvedenec

nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení. V § 1 odst. 1

cit. zákona se stanoví, že ten, kdo odmítá vykonávat vojenskou

službu z uvedených důvodů, podléhá povinnosti civilní služby,

jejíž nesplnění je sankcionováno v § 272a až 272d trestního

zákona. Pokud pak jde o osoby, jež odmítají vykonat vojenskou

službu přes to, že neprokázaly závažné důvody svědomí nebo vyznání

anebo nedodržely zákonnou lhůtu pro své prohlášení, upravuje

trestní zákon dvě varianty postihu: § 269 je zaměřen na osoby,

které nenastoupí vojenskou činnou službu v úmyslu trvale se jí

vyhnout a § 270 pak postihuje každého, kdo nenastoupí, byť

z nedbalosti, službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí

lhůty stanovené v povolávacím rozkazu.

Dosavadní právní úprava reflektuje ústavní požadavek

článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v poněkud

zeslabené podobě, takže důvod rozporu s vlastním svědomím nebo

náboženským vyznáním je v zákoně č. 18/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, jaksi jednoduše "pokryt" osobním prohlášením

dotčené osoby. Trestní zákon v § 269 také opět vyzdvihuje

subjektivní stránku, neboť nosnou konstrukcí tohoto ustanovení

jsou dva aspekty: úmysl nenastoupit vojenskou službu a osobní

projev svědčící o trvalosti tohoto úmyslu. Interpretace těchto

náležitostí klade jistě případ od případu vyšší nároky na

posouzení věci obecnými soudy. Rozhodnutí o odmítnutí vojenské

služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami

ideové povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou

povinnost. Dle Listiny základních práv a svobod musí jít o rozpor

s vlastním svědomím nebo náboženským vyznáním, tedy o závažné

mravní rozhodnutí.

Lze připustit, že navržené zrušení zákonných ustanovení by

patrně umožnilo novou právní úpravu formulovanou snad i tak, že by

vojenským správám výslovně znemožňovala opětovné povolávání

k výkonu činné vojenské služby těch, kteří již byli za týž čin

dříve odsouzeni anebo zproštěni obžaloby. Stejného efektu by

dosáhlo jistě i zařazení uvedené skupiny do okruhu osob

splňujících podmínky propuštění z vojska v § 22 odst. 1 branného

zákona, jak je uvedeno v citovaném již dopise předsedkyně

Nejvyššího soudu ministru obrany. Sotva by to však bylo možné

prostým zařazením těchto případů pod termín "jiných okolností",

jež mohou být dle písmene d) § 22 odst. 1 branného zákona důvodem

k propuštění z vojska, neboť jde o pojem velmi neurčitý, jehož

použití je kromě toho vázáno na souhlas vojenské správy. Přitom

námitku ministra obrany, že z hlediska rovnosti občanů nelze

některé z nich zprostit branné povinnosti jen pro to, že pro

odmítnutí vojenské služby byli již potrestáni, oslabuje

skutečnost, že jiná skupina osob, totiž těch, jež jsou povinny

civilní službou, zbavena služební povinnosti je a je propuštěna

z vojska [§ 21 odst. 4 a § 22 odst. 1 písm. e) branného zákona].

Rovněž lze mít za to, že nové formulace v trestním zákoně by

zřetelněji a nepřehlédnutelně soudům mohly a měly ozřejmit, že

zásada "ne bis in idem" stojí nade všemi zákony. Bez ohledu na to

je však Ústavní soud názoru, že v demokratickém právním státě,

který je chápán především jako materiální právní stát, nelze

připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který

odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze

nepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v článku

40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je

přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze

vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu,

ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem

i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad,

ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích

z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam,

je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů,

které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své

podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je

třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje

ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení

ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li

dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost

(princip minimalizace zásahu).

To platí především o § 269 a § 270 trestního zákona. Pokud

jde o samotné právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá

Ústavní soud za svou povinnost zdůraznit, že se jedná o právo,

které je ústavně vázáno na splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod a musí být proto všemi soudy chápáno jako

specielní úprava svobody svědomí, jež je jednou ze základních

ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných evropských

státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní důvody

tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj

poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který

neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za

existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům

(Entscheidungen, sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl

hodnoty argumentu principielní povahy.

Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon

vojenské služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí,

může intenzita tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu

ústavního subjektivního práva svobody svědomí vůči stanoveným

zákonným povinnostem. Za této situace čl. 15 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod neumožňuje státu, aby vynutil výkon

vojenské služby.

Pokud pak jde o zásadu "ne bis in idem", je v Listině

základních práv a svobod vyjádřena slovy "Nikdo nemůže být trestně

stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn

obžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího trestního stíhání za

týž čin je tak základním ústavním právem procesního charakteru.

Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s pojmem "jednání". Více

různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno jako jeden čin,

jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném vnitřním vztahu

přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu. Proto při

každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen

závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou

vnitřní propojenost opakujícího se jednání téže osoby.

Nejvyšší soud navrhuje zrušení jak ustanovení § 269 a §

270 trestního zákona, tak i § 22 odst. 1 branného zákona na

základě výkladu, kterým ozřejmuje koloběh a provázanost

vzájemného chování vojenské správy a soudů. Uvádí, že vojenské

správě § 22 odst. 1 branného zákona umožňuje opětovné povolávání

k nástupu do vojenské činné služby, jehož neuposlechnutí

zakládá trestný čin, a § 269 trestního zákona nevylučuje

opakované odsouzení za tento trestný čin nenastoupení služby.

Protiústavnost všech těchto norem je pak spatřována ve vzájemném

rozporu: vojenská správa se cítí povinna vyžadovat potrestání

takových osob i v případech, na něž je sice - dle stanoviska

Ústavního soudu - třeba aplikovat princip "ne bis in idem",

avšak obecné soudy se cítí vázány vždy a znovu každé jednotlivé

nenastoupení vojenské služby chápat jako nový trestný čin.

Dle stanoviska Nejvyššího soudu vzniká tak situace, která

je z hlediska právního státu neúnosná, protože na jedné straně

zákon občanovi ukládá konkrétní významnou povinnost, ale splnění

této povinnosti je nevynutitelné. Ústavní soud je však názoru, že

v daném případě nejde o vynutitelnost povinnosti, neboť která

povinnost, vyžadující aktivní jednání osob, je vůbec vynutitelná?

Nejde o splnění této povinnosti, ale o trestní stíhání jejího

nesplnění. To je věcí soudů, které musí každý jednotlivý případ

zvážit přiměřeně jeho okolnostem. K tomu směřuje např. i § 294

trestního zákona, podle něhož není trestným činem chování, které

sice vykazuje znaky § 270 trestního zákona, jehož stupeň

nebezpečnosti pro společnost je však malý. Na druhé straně však ve

věcech podle § 269 a § 270 trestního zákona není - podle okolností

jednotlivého případu - vyloučeno ani ukládání trestů

nepodmíněných.

Na nepřiměřený výklad zákona reagovala ministryně

spravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona v případech

opětovného odsouzení pro nenastoupení vojenské služby u osob,

které již dříve trvale odmítly vojenskou službu z důvodů svědomí

a náboženského vyznání a byly za to již dříve pravomocně

odsouzeny. Budiž řečeno, že v jiné souvislosti se obrátila se

stížností pro porušení zákona na Nejvyšší soud v případě osoby,

která byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku

nepodmíněně a která - přestože vojenskou službu vykonala - později

opětovně nenastoupila na pětidenní vojenské cvičení. Právě v tomto

případě bylo ve stížnosti poukázáno na § 294 trestního zákona a na

nepřiměřenost stanoveného trestu.

Ve skutečnosti však nejde o to, zda branný zákon cosi

"umožňuje" a trestní zákon cosi "nevylučuje", ale mnohem spíše

o to, zda oba zákony v celém kontextu ústavního pořádku něco

přikazují, totiž, zda branný zákon přikazuje vojenským správám

iniciovat trestní stíhání v uvedených případech a zda trestní

zákon přikazuje obecným soudům tyto osoby opětovně trestně stíhat

za týž čin i se zřetelem na platné ústavní principy. Tak tomu však

není. Naopak, ústavní princip čl. 40 odst. 5 Listiny základních

práv a svobod zřetelně a jednoznačně vylučuje opětovné odsouzení

za týž čin.

Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona

dospěl Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "ne

bis in idem" nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě

vojenskou správou vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit

pouze za předpokladu, že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na

následnou soudní ochranu občanů. Citovaný ústavní princip se totiž

vztahuje pouze na trestní stíhání a proti této eventualitě skýtá

dostatečnou ochranu. To vyplývá jednoznačně z textu článku 40

odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže

být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen

nebo zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné

povolávání branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je

v případech osob, jež byly pro odmítnutí služby již jednou

odsouzeny anebo zproštěny obžaloby, jejich opětovné povolání

z hlediska principu přiměřenosti, který platí v právním státě,

zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k dosažení žádaného cíle,

totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou povinnost a následně

aplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen tak

učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale

především obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem"

nerespektují.

Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti

interpretace branného zákona tam, kde povolávací činnost

vojenských správ v konečném efektu naráží na ústavní principy

a přináší státu zbytečné výdaje nejen soudní, ale i výdaje na

oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí počítat s tím, že

bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v důsledku

nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na

obhajobu (v případě, uvedeném pod č. 32/1997 Sb., náklady uhradilo

Ministerstvo spravedlnosti). Je na ministru obrany, aby uvážil

možnosti řešení této nesrovnalosti cestou interních pokynů.

Povaha § 22 odst. 1 branného zákona i uvedené okolnosti

nesvědčí pro zrušení tohoto ustanovení. Garancie ústavního

principu "ne bis in idem" je třeba v případech opětovného

povolávání k výkonu vojenské služby hledat především u soudní

moci. Ústavně konformní rozhodování soudů zůstává primárním

prostředkem, který poskytuje nejen účinnou ochranu práv zaručených

Listinou základních práv a svobod, ale může a má též podnítit

orgány vojenské správy ke hledání takových cest a způsobů, jež by

zabránily vedení zbytečných a nákladných soudních sporů státem.

Ústavnímu soudu nezbývá než stejně, jak to již učinil ve svém

nálezu, sp. zn. IV. ÚS 82/97, opakovat obecným soudům, že

"Jestliže trestní zákon v ustanovení § 269 odst. 1 stanoví

podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou

službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat

toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě.

Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována

vlastně počtem povolání ke službě, která orgán vojenské správy

vydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový

čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí

však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím

soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale". Dosavadní

judikatura Ústavního soudu je tedy jednoznačná a skýtá dostatek

interpretačních instrumentů k tomu, aby soudy tam, kde došlo

k porušení zásady "ne bis in idem" zasáhly. K tomu postačí při

současné právní úpravě dosavadní znění § 269 a § 270 trestního

zákona, jakkoli si Ústavní soud dokáže představit úpravu, která

v budoucnu bude lépe odpovídat potřebám této problematiky. Ústavní

soud rozhoduje nicméně pouze "de lege lata", a proto mu nezbylo,

než zjistit, že ani ustanovení § 269 a § 270 trestního zákona

nelze charakterizovat jako protiústavní, jestliže jejich

interpretace nevylučuje výklad, který ústavní zásadu článku 40

odst. 5 Listiny základních práv a svobod respektuje.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. února 1999

Odlišné stanovisko

Ve věci uvedené spisové značky podávám do výroku nálezu

podle § 14 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, následující odlišné stanovisko (JUDr. I. J.).

Domnívám se, že je třeba vyhovět návrhu v rozsahu, kterým

je napadáno ustanovení § 269 tr. zák., a citované ustanovení

zrušit. Své odlišné stanovisko odůvodňuji takto:

Návrhem napadené ustanovení § 269 tr. zák. představuje

svým způsobem relikt minulosti, spojený s absencí právní možnosti

občana uplatnit výhradu svědomí v souvislosti s výkonem služby

v ozbrojených silách. Toto zákonné ustanovení dopadalo na případy,

kdy z důvodu výhrady svědomí jedinec natrvalo odmítl absolvovat

službu v armádě, přičemž možnost služby civilní tehdy

neexistovala. Do zcela jiné pozice se předmětné zákonné ustanovení

dostává ve světle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listina). Již na tomto místě však budiž zdůrazněno, že

§ 269 tr. zák. není bez dalšího v kolizi s citovaným článkem

Listiny. Listina v tomto směru upravuje dovolenou výhradu svědomí,

pro kterou nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu.

Naproti tomu § 269 tr. zák. dopadá na takové způsoby uplatnění

zmíněné výhrady, které jsou nedovolené, tudíž protiprávní.

Za trestný čin podle § 269 tr. zák. lze odsoudit pachatele

jen jednou, naproti tomu za delikt podle § 270 tr. zák. je možné

trestní postih opakovat. Přitom v obou případech jde o úmyslné

trestné činy nenastoupení služby v ozbrojených silách. Nemožnost

opakování prvého trestného činu plyne ze znaku jeho subjektivní

stránky, jímž je úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě

nebo zvláštní službě (§ 269 odst. 1 tr. zák.). Tento specifický

úmysl ve spojení s koncepcí jednoho a téhož skutku zastávanou

Ústavním soudem (srov. např. IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97) zmíněné

opakování vylučuje. Má-li být uvedená judikatura Ústavního soudu

v rozhodovací činnosti soudů obecných respektována, musejí tyto

aplikovat citovaná ustanovení trestního zákona výše popsaným

způsobem. V důsledku toho ovšem dochází k naznačeným nerovnostem

co do trestnosti osob.

Tvrzenou nerovnost v omezení trestním zákonem prohlubuje

navíc nelogičnost této právní úpravy spočívající v tom, že delikt

postižitelný jen jedenkrát je závažnější (§ 269 tr. zák.), kdežto

delikt méně závažný (§ 270 tr. zák.) lze postihovat opakovaně.

Takovýto protismyslný způsob diferenciace trestní odpovědnosti za

úmyslné delikty vyplývá opět ze znaku subjektivní stránky

trestného činu podle § 269 odst. 1 tr. zák., jímž je uvedený

specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo

zvláštní službě.

V samotné skutkové podstatě deliktu podle § 269 odst. 1 tr.

zák., vzhledem k současné možnosti vykonat civilní službu, je tak

zakotvená nerovnost podmínek v odpovědnosti pachatelů za jinak

srovnatelné trestné činy, prohloubená ještě tím, že nelze opakovat

delikt přísnější, kdežto delit mírněji trestný ano. Takto vymezené

znaky skutkových podstat trestných činů rozlišené pouze

specifickým úmyslem odporují zásadě rovnosti před zákonem.

Zmíněný specifický úmysl vyhnout se trvale vojenské činné

službě nebo zvláštní službě zakládající tuto nerovnost, kromě toho

představuje podmínku trestní odpovědnosti, která z hlediska své

existence nevyhovuje požadavku na určitost právní úpravy (to

narozdíl např. od § 234 odst. 1 tr. zák.: úmysl zmocnit se cizí

věci).

Napadené ustanovení § 269 tr. zák. vzhledem k uvedeným

skutečnostem koliduje v prvé řadě s čl. 1 Ústavy ČR.

Patří-li k atributům právního státu mimo jiné požadavek

určitosti právní úpravy, potom znak skutkové podstaty "úmysl

vyhnout se trvale...službě" tomuto postulátu nevyhovuje pro svoji

vágnost. To je zvláště markantní i v návaznosti na možnost výkonu

civilní služby, která je rovněž spojena s trvalostí v rozhodnutí

občana nevykonávat službu v ozbrojených silách.

V návaznosti na čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny se

napadené ustanovení trestního zákona dotýká též čl. 39 Listiny.

Toto ustanovení garantuje základní právo občana na jinou právní

ochranu v tom smyslu, že podmínky trestní odpovědnosti musí

stanovit zákon, přičemž jejich stanovení zákonodárcem musí být

navíc určité (čl. 1 Ústavy ČR) a zaručeno všem bez rozdílu, resp.

aplikovatelné stejně na stejné případy.

Důvody pro zrušení § 269 tr. zák. se dále významně opírají

o ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1

Listiny).

Pokud by bylo citované zákonné ustanovení zrušeno, otevírá

se tím cesta ke spravedlivému řízení ve všech trestních věcech

nenastoupení služby v ozbrojených silách pravomocně skončených

před soudy obecnými. Mohlo by se tak stát v obnoveném řízení

trestním (§ 71 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů).

Na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, návrh na

povolení obnovy může podat i sám obviněný (stěžovatel), jakož

i další oprávněné osoby, nehledě na zákonnou povinnost obecného

soudu oznámit státnímu zástupci okolnost, která by mohla odůvodnit

návrh na povolení obnovy, o níž se soud dozví. Vzhledem k tomu, že

by ve věcech nenastoupení služby v ozbrojených silách šlo

v souvislosti se zrušeným § 269 tr. zák. vždy o důvod obnovy ve

prospěch obviněného, je také státní zástupce povinen o něm

neprodleně zpravit obviněného, anebo není-li to možné, jinou

osobu, oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.

Srovnáme-li ustanovení § 269 tr. zák. s některými

zahraničními právními úpravami, zjistíme, že např. rakouský

vojenský trestní zákon z r. 1970 upravuje v § 7 pouze skutkovou

podstatu trestného činu "neuposlechnutí povolávacího rozkazu".

Znaky této skutkové podstaty odpovídají nejspíše § 270 českého tr.

zák. Obdobné ustanovení jako § 269 českého tr. zák. zákoník

rakouský nezná.

Německý branný trestní zákon dokonce neobsahuje ani

skutkovou podstatu srovnatelnou s § 7 rakouského kodexu, resp.

s § 270 českého tr. zák. Tomu odpovídá též silná ústavní pozice

svobody svědomí v souvislosti s možnou výhradou, pokud jde

o vojenskou službou ve zbrani, vyjádřenou v čl. 4 odst. 3, jakož

i v čl. 12a odst. 2 německého základního zákona. Zároveň však

Spolkový ústavní soud konstatoval, že právo odmítnout vojenskou

službu z důvodů svědomí nezahrnuje právo odmítnout výkon náhradní

civilní služby /BVerfGE 19, 135 (137), 23, 127 (132)/. Je

příznačné, že německá zákonná úprava výkonu civilní služby je

přitom velmi vstřícná, to ve srovnání s úpravou českou, neboť

příslušný zákon ve svém § 15a k tomu mimo jiné uvádí: "...k

civilní službě nebude povolán ten, kdo prohlásí, že vstoupí do

pracovního poměru, v jehož rámci bude vykonávat nemocniční nebo

jinou péči o osoby, anebo jestliže se již v takovém pracovním

poměru nachází...".

Ještě dále jdou některé jiné zahraniční úpravy, zejména co

se týče respektování výhrady svědomí i ve vztahu k civilní službě.

Např. v italském zákoně o podmínkách uplatnění výhrady

svědomí, jenž se stal účinným 1. 1. 1999, je explicitně stanoveno,

že rozsudek, jímž byl někdo uznán vinným a potrestán za odmítnutí

výkonu vojenské nebo civilní služby, znamená jeho úplné zproštění

vojenské povinnosti. Tím se lze vyhnout problému opakovaného

trestního postihu. Podobně i španělský ústavní soud v r. 1996

judikoval, že osoba odmítající vojenskou službu má vykonat službu

alternativní, avšak tato není zásahem do svobody názorů.

Jen toto minimální srovnání naznačuje, že nejen § 269 tr.

zák. se jeví jako určitá anomálie, spojená s instrumentáriem

trestní politiky minulé, tj. předlistopadové doby. Ta neuznávala

výhradu svědomí ani na úrovni ústavní (čl. 32 odst. 2 a čl. 37

odst. 2 Ústavy ČSSR) a na rozdíl od čl. 15 odst. 3 Listiny

sloužila k přísnému a opakovanému postihu všech, kteří výhradu

svědomí vyjádřili fakticky nenastoupením služby v ozbrojených

silách natrvalo.

Uvedená fakta tedy nesporně hovoří pro zrušení nejen § 269

tr. zák., ale spíše navozují potřebu zcela nové právní úpravy

odpovědnosti za neplnění vojenské a civilní služby. Mělo by se tak

stát způsobem, který bude respektovat jak podstatu čl. 15 odst.

1, 3 Listiny, tak specifickou podstatu deliktů spojených s takto:

ústavně zaručenou svobodou svědomí. V rovině trestněprávní (hmotné

i procesní) se de lege ferenda zvláštní povaha zmíněných deliktů

nutně dotkne dosavadní teorie jednoty a totožnosti skutku, jak

z ní vychází praxe obecných soudů a jak její posun naznačil

Ústavní soud ve svých nálezech citovaných výše. Inspirací nechť

jsou i zahraniční úpravy, zejm. italská, reagující na problém

opakovaného postihu těchto trestných činů tím, že jejich pachatele

trestá pouze jedenkrát, a to relativně přísně.

V Brně dne 3. února 1999

Odlišné stanovisko

soudce Ústavního soudu JUDr. P. V. k nálezu pléna ÚS ČR ze dne

3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98

Podle mého názoru mělo být návrhu Nejvyššího soudu vyhověno,

a to z těchto důvodů:

K atributům právního státu nepochybně patří, mimo jiné,

požadavek, aby právní předpisy byly určité a jasné, jakož i to,

aby jejich nesplnění bylo sankcionováno. Zákon, a především pak

trestní zákon, musí být natolik zřetelný a jasný, aby každý mohl

posoudit, jaké jednání je trestné, a aby mohl předvídat následky

takového jednání.

Je mimo jakoukoli pochybnost, že napadená ustanovení

trestního zákona byla vydána v době, kdy jakákoli alternativa

k vojenské službě neexistovala a kdy jakékoli dovolávání se

výhrady svědomí či základních lidských práv a svobod mohlo být,

a začasté také bylo, důvodem perzekuce. Za této situace by Ústavní

soud na sebe neměl v nadbytečné míře brát úkol interpretovat

v novém ústavním rámci a ve zcela odlišných sociálněekonomických

podmínkách normy, jejichž smysl a účel byl zcela jiný. Smyslem

těchto předpisů bylo opakovaně trestat a věznit osoby odpírající

vojenskou službu, a to bez jakýchkoli časových omezení. Již samo

mechanické připojení nových skutkových podstat trestných činů

proti civilní službě (§ 272a a násl. tr. zákona) učinilo trestní

odpovědnost do jisté míry nepřehlednou a neurčitou. Za nově

vzniklé situace, tj. po zavedení možnosti nahradit vojenskou

službu službou civilní, se vlastně trvalého odmítání vojenské

služby s trestními následky ani dopustit nelze, neboť nemůže být

trestné to, že někdo realizuje své ústavní právo ve smyslu čl. 15

odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zákon samozřejmě může

stanovit podrobnosti, nemůže však patrně toto právo anulovat. Ten,

kdo odmítá vykonat vojenskou službu se dle mého soudu může

dopustit pouze toho, že způsobem rozporným se zákonem č. 18/1992

Sb., ve znění pozdějších předpisů, požádá o vykonání civilní

služby (např. po stanovené lhůtě), resp. neučiní relevantní projev

vůbec (přitom ponechávám pro účely tohoto stanoviska stranou

posouzení toho, zda citovaný zákon o civilní službě je ve svých

podmínkách pro projev výhrady svědomí v souladu s ústavními právy

občanů). Pak by měl být spíše stíhán za porušení zákona o civilní

službě, resp. za obecné vyhýbání se "služební povinnosti".

Na základě výše uvedených skutečností se jeví zejména

ustanovení § 269 tr. zákona jako jistá anomálie a v tomto směru

plně sdílím právní názory vyjádřené v odlišném stanovisku soudkyně

Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů.

Sdílím stanovisko pléna, že má být ctěn princip minimalizace

zásahů, tedy že ke zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení

pro neústavnost má být přistoupeno teprve tehdy, nelze-li dojít

k ústavně konformní interpretaci. Po mém soudu se však žádný

princip neobejde bez výjimky, která jej potvrzuje. Úzkoprsé lpění

na principech by mohlo Ústavní soud dostat do situace, kdy, jak je

to ostatně zřejmé i z případů, které iniciovaly tuto plenární věc,

jeho interpretačních návodů nikdo nedbá (ať již proto, že jim

nerozumí, či rozuměti nechce, resp. jim, v některých jiných

věcech, někdy ani dost dobře rozumět nelze). Zásada minimalizace

zásahů by nepochybně měla být respektována vždy, jedná-li se

o posuzování ústavnosti právních předpisů přijatých po roce 1989.

Trvat na tomto principu též u předpisů vydaných v režimu, který

zákonodárce současně prohlašuje za zločinný, nelegitimní

a zavrženíhodný (a toto hodnocení stvrdil i Ústavní soud ve svém

nálezu publikovaném pod č. 14/1994 Sb.), může v mnoha případech

vést ke zcela schizofrenním situacím. Kromě toho by i Ústavní soud

měl respektovat princip hospodárnosti řízení a zamezit situacím,

kdy jeho jasně vyslovený názor není respektován.

Neústavnost nelze odvozovat jen z textu právního předpisu

a z jeho výkladu, ale i z účelu, pro který byl konkrétní předpis

zamýšlen a určen. Tento účel, jak bylo již výše vyloženo, je zcela

jasně neslučitelný se současným chápáním lidských práv a svobod.

Dojde-li proto Ústavní soud k názoru (a tento názor je

v odůvodnění nálezu, byť jen okrajově, přítomen), že je žádoucí

právní úprava nová, neměl by se v tak specifických a výjimečných

případech, jako je tento, rozpakovat přimět zákonodárce k činnosti

i tím, že takový předpis zruší, při současném rozumném odložení

termínu vykonatelnosti svého nálezu. O takový nálezsoudní praxe

zcela evidentně žádala a Ústavnísoud měl tomuto žádání vyhovět.