Pl. ÚS 15/99Nález ÚS ze dne 15.03.2000 Přednostní převod zemědělské půdy z vlastnictví státu na fyzické osoby

Přednostní převod zemědělské půdy na fyzické osoby, samostatně hospodařící rolníky, odůvodňuje stát snahou zabezpečit řádné obdělávání půdy a omezit možnosti spekulací s pozemky. Tento cíl je ústavně konformní i když prostředek, zvolený k jeho naplnění, nemůže jistě eventuelním spekulativním převodům v budoucnosti zabránit zcela. Zákon nevylučuje koneckonců ani další prodej půdy do vlastnictví jiných subjektů než v zákoně vymezených, tedy i do vlastnictví právnických osob.

Argumenty navrhovatelů, které se dotýkají práva na podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny) a údajné diskriminace právnických osob, podnikajících v zemědělství, je nutno rovněž odmítnout. Čl. 26 odst. 1 Listiny zaručuje každému "právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost". Ze znění napadených ustanovení zákona však nelze žádným výkladem zákona dospět k závěru, že některé subjekty jsou v tomto právu nějakým způsobem omezeny. Právo podnikat neobsahuje v sobě nárok na poskytnutí prostředků a materiálního vybavení, nezbytného pro zvolený druh podnikání.

Článek 11 Listiny stejně jako článek 26 odst. 2 Listiny jsou výrazem celkového pojetí právního státu v České republice. I když se výslovně v žádném ústavním dokumentu Česká republika neprohlašuje za "sociální právní stát", ve skutečnosti, stejně jako v řadě západoevropských zemí, celý její ústavní a právní systém vychází z principu, že vlastnictví zavazuje a je omezeno zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny) a z možnosti státního zásahu do úpravy vlastnických práv ve veřejném, resp. obecném zájmu. Jestliže k takové úpravě ve veřejném zájmu dojde, nejedná se v žádném případě o zásah do "rovnosti vlastnických forem", jak tvrdí navrhovatelé. Ústavní systém a právní řád České republiky odmítá odlišnou hodnotovou klasifikaci a odlišný stupeň právní ochrany toho, co bylo v totalitním režimu označováno za "různé typy a formy vlastnictví". Již z tohoto důvodu neshledává Ústavní soud snahu navrhovatelů po "rovnosti vlastnických forem" za přiměřenou současnému ústavnímu pořádku. Ten vychází z jednoho univerzálního pojmu vlastnictví, jehož úprava podléhá zákonem chráněným obecným zájmům.

Pl.ÚS 15/99 ze dne 15. 3. 2000

80/2000 Sb.

N 38/17 SbNU 263

Přednostní převod zemědělské půdy z vlastnictví státu na fyzické osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Plénum Ústavního soudu

, rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu

skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky,

zastoupených JUDr. Z. K., Ph.D., a Ing. L. S., na zrušení

ustanovení § 4 odst. 2 věta za středníkem ve slovech "tato

právnická osoba může nabýt pouze zemědělský pozemek uvedený

v § 5 odst. 4", ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) ve slovech "písm.

a)" a ustanovení § 8 odst. 1 ve slovech "písm. a), b) a d)" zákona

č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních

pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č.

569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,

dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších

předpisů, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 14. 6. 1999 podala skupina 54 poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená v řízení před

Ústavním soudem JUDr. Z. K. a ing. L. S., návrh na zrušení

ustanovení § 4 odst. 2 věta za středníkem ve slovech "tato

právnická osoba může nabýt pouze zemědělský pozemek uvedený

v § 5 odst. 4", ustanovení § 7 odst. 1 písm. d) ve slovech "písm.

a)" a ustanovení § 8 odst. 1 ve slovech "písm. a), b) a d)" zákona

č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních

pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č.

569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,

dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších

předpisů. Uvedený zákon byl publikován ve Sbírce zákonů dne 25.

5. 1999. Skupina poslanců ve svém návrhu tvrdí, že citovaný zákon

porušuje ústavně zaručenou rovnost vlastnických forem nepřípustnou

a ústavně neodůvodněnou preferencí zemědělského podnikání

samostatně hospodařících rolníků a diskriminuje podnikání

právnických osob, zaručené čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatelé konkrétně poukazují na

skutečnost, že uvedený zákon zakotvuje podmínku, že státní půda

může být prodána jen fyzické osobě nebo obci s velmi omezenou

výjimkou prodeje zastavěných pozemků též právnickým osobám. Dle

§ 7 odst. 1 napadeného zákona Pozemkový fond může prodat

zemědělské pozemky oprávněným osobám (dle zákona o půdě), dále

samostatně hospodařícím rolníkům, kteří prokazatelně provozují

zemědělskou výrobu minimálně dva roky na pozemcích o rozloze

nejméně 10 hektarů v katastrálním nebo přilehlém území obce,

k níž patří i pozemky určené k prodeji, členům družstev resp.

společníkům obchodních společností, které provozují zemědělskou

výrobu nejméně dva roky na pozemcích v katastrálním nebo přilehlém

území obce a konečně fyzickým osobám české státní příslušnosti,

které vlastní nejméně 10 hektarů zemědělské půdy na uvedeném

území. Dle důvodové zprávy k zákonu jedná se o prodej cca 500 000

ha zemědělské půdy v rámci privatizace státního zemědělského

majetku.

Podle názoru navrhovatelů je samozřejmě ve volné dispozici

vlastníka prodat svůj majetek komukoliv v rámci soukromoprávních

vztahů, v tomto případě upravených občanským zákoníkem. Je zřejmé,

že stejnou smluvní volnost má i stát, který v soukromoprávních

vztazích vystupuje jako právnická osoba (§ 21 občanského

zákoníku). Jiná situace však nastává, pokud stát chce upravit

prodej svého majetku zvláštním zákonem, který jako veřejnoprávní

předpis vstupuje do smluvní svobody garantované občanským

zákoníkem. Tato jiná situace podle navrhovatelů nastane, když stát

cestou zákona direktivně reguluje podmínky kupní smlouvy na straně

kupujícího, který není veřejnoprávní korporace. Stát samozřejmě

může omezit nabývání vlastnictví, ale jen při prokázání veřejného

zájmu. Jinak nepřípustně používá veřejnoprávní typ regulace

v klasicky soukromoprávní oblasti. Zde odkazují navrhovatelé na

nálezy Ústavního soudu, které obdobně vyslovily nepřípustnost

zásahů obcí formou obecně závazných vyhlášek do soukromoprávních

vztahů (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 14/93 a Pl. ÚS 29/93).

V daném případě stát omezil právo ucházet se o koupi státní

zemědělské půdy a vyloučil z přístupu ke státnímu majetku

právnické osoby. Uvedený postup státu však je v rozporu s čl. 11

Listiny, který připouští výlučnost vlastnictví pro tuzemce

a omezuje některé vlastnictví jen na určené osoby. Podmínkou

takového omezení je však ochrana veřejného zájmu státem. Stát má

sice volnost v rámci soukromoprávních vztahů vybrat si dobrovolně

druhou stranu pro uzavření kupní smlouvy na prodej půdy dle

občanského zákoníku. Přistoupí-li však stát k zákonné regulaci

a selekci osob, kterým je umožněno ucházet se o převod státního

majetku, nemůže tak činit libovolně, ale jen v odůvodněných

případech, přičemž důvody musí mít trvalý charakter a vázat se

i na třetí osoby, které mohou v budoucnu dotčený předmět

vlastnictví nabýt či nenabýt.

Ustanovení § 4 předmětného zákona, který v odstavci 1

připouští k nabytí vlastnictví všechny státní občany, ale

v odstavci 2 se fakticky vylučují právnické osoby s velmi omezenou

výjimkou, je podle názoru navrhovatelů porušením rovnosti

vlastnických forem. K nabytí vlastnictví se připouštějí pouze

právnické osoby, jež jsou vlastníky těch budov na zákonem

dotčených pozemcích, jež patří k původní zemědělské usedlosti nebo

slouží zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství

- a to právě jen pro nabytí těchto zastavěných pozemků.

Nepřevede-li Pozemkový fond postupem dle § 6 a 7 zákona všechny

pozemky podle cenového předpisu, může zbylé pozemky prodat ve

veřejné obchodní soutěži na základě volné tvorby cen osobám dle

§ 4 odst. 1 písm. a), b) a d), tj. nikoli právnickým osobám. Zcela

ústavní by podle nich bylo připuštění těch právnických osob, které

mají sídlo na území České republiky nebo jejichž členy či

společníky nejsou cizinci či bezdomovci, tak, aby byla zaručena

rovnost mezi fyzickými osobami a osobami právnickými. V důvodové

zprávě zákona není diskriminační postoj ani dobře zdůvodněn.

V obecné části důvodové zprávy k návrhu zákona se tomuto zásadnímu

prvku v zákoně téměř nevěnuje, v části zvláštní se pak k této

problematice vyjadřuje nedůsledně.

V závěru svého návrhu navrhovatelé uvádějí, že nesměřují

k úplné volnosti prodeje státní půdy všem právnickým osobám, ale

jen těm, které již dnes vlastní zemědělské usedlosti a stavby

sloužící k zemědělské výrobě nebo souvisejícímu vodnímu

hospodářství, přičemž vlastnictví nemovitostí u nás je s výjimkou

dědění omezeno na tuzemské osoby. Nerovnost formální je spojena

i s nerovností materiální, když prodej půdy podle tohoto zákona

bude prováděn ve velkém měřítku a za výhodných podmínek.

II.

Po zjištění, že neexistují důvody ani pro odmítnutí návrhu

podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, ani pro zastavení řízení podle § 67 téhož

zákona, byl návrh v souladu s ustanovením § 69 citovaného zákona

zaslán Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky

s výzvou k písemnému vyjádření k jeho obsahu.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

prostřednictvím svého předsedy ve svém vyjádření ze dne 19. 7.

1999 uvedla, že v důvodové zprávě k zákonu se uvádí, že základním

cílem zákona není finanční efekt z prodeje státní zemědělské půdy,

ale privatizace těchto pozemků ve prospěch fyzických osob

podnikajících v zemědělské výrobě a rovněž převod pozemků

prostřednictvím obcí na veřejně prospěšné účely a bydlení. Pouze

v případě prodeje zastavěných pozemků vlastníkům staveb se

umožňuje prodej i právnickým osobám. Důvodem je sjednocení

vlastnictví pozemků a staveb. Cílem napadených ustanovení

v těchto případech pak bylo pro právnické osoby omezit nabývání

státní půdy a preferovat fyzické osoby, které již provozují

zemědělskou výrobu buď osobně nebo prostřednictvím právnických

osob, jichž jsou členy nebo společníky. K tomu zákon stanovil

i další podmínky odůvodněné potřebou efektivního hospodaření

v zemědělství. V tomto případě je možno se také ztotožnit

s chápáním ústavního principu rovnosti, jak je vyjádřen

v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu České

a Slovenské Federativní Republiky: "Je jistě věcí státu, aby

v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne

méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela

libovolně. Pokud zákonodárce určuje prospěch jedné skupiny

a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát

pouze s odvoláním na veřejné hodnoty." S ohledem na výše uvedené

se lze oprávněně domnívat, že zákonem stanovené omezení

v nabývání vlastnického práva není v rozporu s ustanoveními čl.

11 a čl. 26 Listiny.

Za tohoto stavu věci nelze podle názoru Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný

sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu

s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním

řádem. Jak dále vyplývá z vyjádření účastníka řízení, zákon byl

schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky dne 1. dubna 1999 a dne 28. dubna 1999

byl schválen potřebnou většinou senátorů Senátu Parlamentu České

republiky, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně

vyhlášen.

Senát Parlamentu České republiky se k obsahu návrhu skupiny

poslanců vyjádřil prostřednictvím své předsedkyně dne 27. 8.

1999. Uvedl, že vyloučení tuzemských právnických osob zabývajících

se zemědělskou výrobou z možnosti nabývat státní zemědělskou půdu

bylo předmětem obsáhlých diskusí při projednávání návrhu zákona

v Senátu. V průběhu projednávání předlohy návrhu zákona byly této

předloze vytýkány nedostatky právního a legislativně technického

charakteru, zejména neprovázanost a nesoulad jednotlivých

ustanovení návrhu zákona i neprovázanost s ostatními právními

předpisy, zákon byl posléze nicméně Senátem schválen.

Dle názoru Senátu vyloučením právnických osob (až na dvě

výjimky) z možnosti nabývat státní zemědělské pozemky bezúplatným

převodem a vyloučením právnických osob z možnosti koupě státních

zemědělských pozemků (pokud nejde o vlastníky, resp.

spoluvlastníky budov nebo obytných, hospodářských nebo jiných

staveb patřících k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužících

zemědělské výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství)

a s tím související preferencí fyzických osob, které již provozují

zemědělskou výrobu nebo jsou členy nebo společníky právnických

osob provozujících zemědělskou výrobu nebo již vlastní určitou

výměru zemědělské půdy, zákonodárce určil svůj strategický zájem,

komu přednostně a ze své svrchované vůle bude stát vlastnictví

k předmětným pozemkům převádět.

Senát Parlamentu České republiky návrh zákona schválil na své

4. schůzi, a to v hlasování, při kterém ze 67 přítomných senátorů

se vyslovilo 40 pro návrh zákona. Nelze tedy než vyjádřit

stanovisko, že druhá komora Parlamentu České republiky jednala

v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu jak s Ústavou České

republiky, tak i s ústavním pořádkem České republiky a naším

právním řádem.

III.

Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že nejsou

dány důvody pro zrušení napadených ustanovení zákona č. 95/1999

Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků

z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991

Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších

předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací

a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, jak je

v petitu návrhu uvedeno.

Navrhovatelé argumentují rozporem s ustanovením čl. 11

Listiny a tuto argumentaci specifikují poukazem na zaručenou

rovnost vlastnických forem, která však podle jejich názoru byla

porušena tím, že z možnosti nabývání státní půdy jsou fakticky, až

na malé výjimky, vyloučeny právnické osoby. Uvedeným omezením

podle názoru navrhovatelů jsou neústavně diskriminovány právnické

osoby v podnikání v zemědělství.

Tento obecný odkaz na čl. 11 Listiny vystihuje však smysl

ústavní úpravy vlastnického práva pouze částečně. V odstavci prvém

čl. 11 Listiny je obsažena generelní klauzule, zaručující právo

nabývat majetek, jakož i ochranu vlastnických práv již nabytých.

Ve druhém, třetím a čtvrtém odstavci téhož článku pak je vyjádřen

obsah, způsob a rozsah omezení vlastnického práva tam, kde to

veřejný zájem, resp. obecný zájem, opodstatňuje a v této

souvislosti též vyjádřena i možnost zákonem stanovit, že určité

věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob

se sídlem na území státu.

Zvolený postup zákonodárce, tj. rozhodnutí, že stát jako

vlastník bude zemědělské a lesní pozemky převádět na zákonem

vymezené subjekty, není v rozporu s ústavními principy čl. 11

odst. 1 Listiny. Článkem 11 odst. 1 Listiny je chráněno vlastnické

právo jako takové toliko tehdy, jde-li o vlastnické právo již

existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať již byl tento

nárok opřen o jakýkoli právní důvod. Z uvedeného tedy vyplývá, že

pouhý spor o vlastnictví, v němž vznik vlastnického práva má být

teprve umožněn, nebo takové právo samo má být teprve

konstituováno, ústavně chráněn není. Zákon o podmínkách převodu

zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby

žádné subjekty včetně právnických osob z možnosti vlastnit tyto

pozemky jednou provždy nevylučuje a právnickým osobám takové

pozemky vlastnit generelně nezakazuje. Jde pouze o vůli státu,

jako svrchovaného vlastníka této půdy, rozhodnout, na koho

přednostně své vlastnictví bezúplatně převede, či komu půdu prodá.

V další argumentaci navrhovatelé sice připouštějí, že stát

jako každý vlastník má právo nakládat volně se svým majetkem

a dokonce připouštějí, že má plnou volnost upravit postup před

uzavřením kupní smlouvy ze své strany. Podle jejich názoru však

nesmí takové podmínky stanovit zákonem, ale pouze normou nižší

právní síly v rámci platné zákonné úpravy. V této souvislosti

navrhovatelé odkazují na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS

14/93 a Pl. ÚS 23/93, v nichž Ústavní soud vyslovil názor, že

obecně závaznými vyhláškami nemohou obce stanovením práv

a povinností nad rámec zákona zasahovat do soukromoprávních

vztahů. Nastíněná analogie těchto nálezů Ústavního soudu

s projednávanou věcí je však nepřiléhavá. Uvedené nálezy se týkaly

obecně závazných vyhlášek obcí, o nichž Ústavní soud rozhodoval

podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, a již vzhledem k tomu, že

jimi byla řešena zcela odlišná situace, nelze je při řešení dané

problematiky analogicky použít, jak se o to navrhovatelé pokouší.

V daném případě se zdaleka nejedná pouze o úpravu postupu před

uzavřením kupní smlouvy, ale celkově o převod vlastnictví se

zřetelem na podmínky stanovené Listinou. Podle odstavce 2 čl. 11

Listiny zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve

vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České

republice. Stát jistě může nižší právní normou v rámci zákona

upravit to, co navrhovatelé nazývají postupem před uzavřením kupní

smlouvy. To však není v rozporu s tím, že je to právě jen

zákonodárce, který může cestou zákona obecným způsobem zasahovat

do úpravy vlastnických vztahů při respektování veřejného zájmu

stanoveného článkem 11 odst. 2, 3, 4 Listiny, což se v daném

případě stalo. Ve stejném smyslu se vyjadřuje i odst. 2 čl. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod, podle něhož mají členské státy právo

".přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily

užívání majetku v souladu s obecným zájmem."

Stát má tedy nepochybně právo při převodu resp. odprodeji

svého majetku ve velkém rozsahu se řídit nikoli pouze obecnými

principy občanského zákoníku v jednotlivých případech, ale také

zákonem upravit obecné specifické podmínky převodu vlastnictví pro

všechny případy, a to se zřetelem na obecné zájmy celé

společnosti, jejichž respektování čl. 11 odst. 2, 3 a 4 Listiny

vyžaduje. Z důvodové zprávy k zákonu i ze stenografického záznamu

z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyplývá,

že návrh zákona byl odůvodněn tím, že prodej státní půdy má se

zřetelem na obecný zájem za cíl "nalezení odpovědnějšího vlastníka

v naději, že bude dobrým hospodářem". Návrh vycházel z představy,

že je v obecném zájmu, aby se půda dostala přednostně do rukou

těch, kteří na ní pracují a kteří mají osobní zájem na vybudování

vlastní hospodářské existence a dosažení vlastní prosperity.

Naproti tomu volný prodej jakýmkoli právnickým osobám otevírá

přednostně prostor spekulativním nákupům finančně silných skupin.

Proto zákon stanoví, že Pozemkový fond může prodat zemědělské

pozemky oprávněným osobám dle zákona o půdě, dále samostatně

hospodařícím rolníkům a členům družstev, resp. obchodních

společností, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, jakož

i osobám, které v dané oblasti vlastní nejméně 10 hektarů

zemědělské půdy a jimž náležejí stavby na pozemcích, určených

k prodeji.

Přednostní převod zemědělské půdy na fyzické osoby,

samostatně hospodařící rolníky, odůvodňuje tedy stát snahou

zabezpečit řádné obdělávání půdy a omezit možnosti spekulací

s pozemky. Tento cíl je ústavně konformní i když prostředek,

zvolený k jeho naplnění, nemůže jistě eventuelním spekulativním

převodům v budoucnosti zabránit zcela. Zákon nevylučuje koneckonců

ani další prodej půdy do vlastnictví jiných subjektů než v zákoně

vymezených, tedy i do vlastnictví právnických osob.

Argumenty navrhovatelů, které se dotýkají práva na podnikání

(čl. 26 odst. 1 Listiny) a údajné diskriminace právnických osob,

podnikajících v zemědělství, je nutno rovněž odmítnout. Čl. 26

odst. 1 Listiny zaručuje každému "právo podnikat a provozovat

jinou hospodářskou činnost". Ze znění napadených ustanovení zákona

však nelze žádným výkladem zákona dospět k závěru, že některé

subjekty jsou v tomto právu nějakým způsobem omezeny. Právo

podnikat neobsahuje v sobě nárok na poskytnutí prostředků

a materiálního vybavení, nezbytného pro zvolený druh podnikání.

Článek 11 Listiny stejně jako článek 26 odst. 2 Listiny jsou

výrazem celkového pojetí právního státu v České republice. I když

se výslovně v žádném ústavním dokumentu Česká republika

neprohlašuje za "sociální právní stát", ve skutečnosti, stejně

jako v řadě západoevropských zemí, celý její ústavní a právní

systém vychází z principu, že vlastnictví zavazuje a je omezeno

zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny)

a z možnosti státního zásahu do úpravy vlastnických práv ve

veřejném, resp. obecném zájmu. Jestliže k takové úpravě ve

veřejném zájmu dojde, nejedná se v žádném případě o zásah do

"rovnosti vlastnických forem", jak tvrdí navrhovatelé. Ústavní

systém a právní řád České republiky odmítá odlišnou hodnotovou

klasifikaci a odlišný stupeň právní ochrany toho, co bylo

v totalitním režimu označováno za "různé typy a formy

vlastnictví". Již z tohoto důvodu neshledává Ústavní soud snahu

navrhovatelů po "rovnosti vlastnických forem" za přiměřenou

současnému ústavnímu pořádku. Ten vychází z jednoho univerzálního

pojmu vlastnictví, jehož úprava podléhá zákonem chráněným obecným

zájmům.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými ustanoveními

zákona byly porušeny základní práva a svobody obsažené v Listině

či v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní

soud návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 95/1999 Sb.,

o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví

státu na jiné osoby, a o změně zákona č. 569/1991 Sb.,

o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů,

a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani

z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zamítl (§ 82

odst. 1 zákona č. 82/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 15. března 2000