Pl. ÚS 13/99Nález ÚS ze dne 15.09.1999 Platy soudců I - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí roku 1998

Jakkoli také ve sféře justice neusiluje ani demokratický stát o maximalistické programy, je na druhé straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou nezávislost soudů, pro stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahu k legislativě a exekutivě, významného státotvorného, současně však i "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny, že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právě zde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot je v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské nezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů, jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, že některé z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i když i každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext. Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, představuje podle názoru Ústavního soudu průlom do zmíněné "nezadatelnosti" práva soudců na nekrácení jim poskytovaných náhrad a více méně je tím kategorizuje jako "státní úředníky". Takový přístup zákonodárce, ostatně opětovný, i když se navenek může jevit jako morální gesto tváří v tvář současným společenským, zejména ekonomickým, poměrům, ve skutečnosti tedy jen devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje. Přihlašuje-li se naše Ústava i Listina k existenci hodnotového řádu, představujícího základní pilíř a svorník společnosti, potom i zákonodárce, stejně jako exekutiva, musí ve všech svých aktech respektovat jeho prioritu, a to dokonce i ve vztahu k etickému a právnímu normativnímu systému.

Pl.ÚS 13/99 ze dne 15. 9. 1999

233/1999 Sb.

N 125/15 SbNU 191

Platy soudců I - odejmutí tzv. dalšího platu za druhé pololetí roku 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 15. září 1999 v plénu ve věci návrhu

Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.,

o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,

státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, za

účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, zastoupené jeho

předsedou, 2) Senátu Parlamentu ČR, zastoupeného jeho

místopředsedou, takto:

V ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího

platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci

a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezidia Komise pro cenné papíry se v textu "představitelům státní

moci a některých státních orgánů1), soudcům2), státním

zástupcům3) a členům prezidia Komise pro cenné papíry4) další

plat5) za druhé pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo

"soudcům2)" dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

V jeho zbývající části se návrh na zrušení zákona č.

268/1998 Sb. zamítá.

Odůvodnění:

Dne 27. května 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrh

Obvodního soudu pro Prahu 4 na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.,

o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,

státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry.

Ústavní soud - poté, co navrhovatel na základě jeho výzvy

odstranil vady - shledal, že podání splňuje formální náležitosti

návrhu na zrušení zákona, který je soud oprávněn podat

v souvislostí se svojí rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2

ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, - (viz též § 64 odst.

4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Navrhovatel, za nějž jedná v souladu s ustanovením § 30 odst.

3 zákona o Ústavním soudu předseda senátu, v návrhu uvedl, že dle

jeho názoru není v zákonu č. 268/1998 Sb. respektován obecně

uznávaný požadavek právního státu - zákaz retroaktivity. Dovolává

se přitom ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb., podle něhož

náleží představiteli a soudci, o nichž to stanoví zákon, další

plat, pokud v kalendářním pololetí skutečně vykonával funkci

alespoň devadesát kalendářních dní. Podle zák. č. 268/1998 Sb.

však tento další plat představitelům a soudcům nenáleží. Protože

ke dni 5. 11. 1998, tj. ke dni účinnosti napadeného zákona (na

tomto místě Ústavní soud poukazuje na omyl navrhovatele v určení

dne účinnosti napadeného zákona, zákon nabyl účinnosti až 19. 11.

1998), již převážná část představitelů a soudců zákonné podmínky

§ 4 odst. 2 zák. č. 236/1995 Sb. pro vznik nároku na další plat za

druhé kalendářní pololetí roku 1998 splňovala a zák. č. 268/1998

Sb. zpětně tento nárok odňal, uplatnil se - dle navrhovatele

- zákaz retroaktivity. Z tohoto důvodu, jakož i s poukazem na

ducha Ústavy a ústavní principy právního státu, shledává

navrhovatel rozpor zákona č. 268/1998 Sb. s čl. 1 Ústavy ČR a čl.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K návrhu na zrušení zákona se vyjádřil účastník řízení

- Parlament ČR, a to prostřednictvím předsedů obou komor.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny jsou akcentovány podmínky,

po jejichž splnění náleží představiteli a soudci (obdobně také

státnímu zástupci a členu prezidia Komise pro cenné papíry) další

plat. Zákon č. 268/1998 Sb. právně relevantním způsobem stanovil,

že splnění druhé podmínky nemá vliv na vznik nároku na další plat

uvedenému okruhu subjektů (tato druhá podmínka nemohla být

objektivně v době zveřejnění zákona č. 268/1998 Sb. splněna).

Proto předseda Poslanecké sněmovny tvrdí, že zákon č. 268/1998 Sb.

nepůsobí zpětně, neodnímá náležitosti, na které vznikl nárok

v minulosti, nýbrž upravil právní poměry v budoucnu - stanovil,

ještě před splněním obou podmínek nutných pro vznik nároku na

další plat, že splnění těchto podmínek nepovede ke vzniku nároku

na další plat. Z vyjádření Poslanecké sněmovny dále vyplývá, že

napadený zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců

zákonodárného sboru, podepsán příslušnými ústavními činiteli

a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky. Z těchto důvodů

vyjádřil předseda Poslanecké sněmovny stanovisko, že zákonodárný

sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu

s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Přesto

ponechal na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem

posoudil ústavnost napadeného zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Ve vyjádření Senátu se toliko popisuje průběh zákonodárného

procesu v této komoře a vyjadřuje záměr Senátu při schvalování

návrhu zákona. Návrh zákona o odejmutí dalšího platu schválil

Senát jako svůj návrh a postoupil jej Poslanecké sněmovně

k dalšímu projednání. Senát tímto návrhem sledoval dosažení toho,

že jak zaměstnancům rozpočtové sféry, tak i představitelům státní

moci, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro

cenné papíry bude v roce 1998 náležet pouze jeden další plat

navíc. Senát předpokládal, že zákon nabude účinnosti k takovému

datu, aby jakékoliv pochybnosti o případné retroaktivitě byly

vyloučeny. K obsahu podaného návrhu na zrušení uvedeného zákona se

Senát nevyjádřil.

Zákon č. 268/1998 Sb. byl Senátem iniciován jako jeho návrh,

a to dne 17. července 1998 (při hlasování se ze 61 přítomných

vyslovilo 45 pro přijetí návrhu a 4 byli proti). Poslanecká

sněmovna návrh schválila 30.října 1998 (ze 184 přítomných poslanců

pro návrh hlasovalo 174 poslanců a 1 byl proti). Dne 5. listopadu

1998 Senát pak využil svého práva a vyjádřil vůli návrhem zákona

se nezabývat (pro tento postup hlasovalo z 57 přítomných 37

senátorů). Následně byl zákon podepsán příslušnými ústavními

činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 19. listopadu

1998, kdy také nabyl účinnosti.

Z podaného návrhu a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro

Prahu 4, sp. zn. 27 C 54/99, Ústavní soud zjistil, že dne 1. 3.

1999 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručena žaloba, kterou se

JUDr. N. Ž., soudkyně Vrchního soudu v Praze, domáhá vůči Českému

státu - Vrchnímu soudu v Praze, zaplacení dalšího platu ve výši

40 000,- Kč s příslušenstvím (Ústavní soud zde ponechává stranou

pozornosti nevhodně označeného žalovaného). Soud, aniž by nařídil

jednání - v souladu s návrhem žalobkyně - řízení podle § 109 odst.

1 písm. b) o. s. ř. přerušil, přičemž přerušení odůvodnil faktem,

že dospěl k závěru o rozporu zákona č. 268/1998 Sb., jehož má být

při řešení věci použito, s Ústavou ČR. Po právní moci usnesení

o přerušení řízení podal u Ústavního soudu návrh na zrušení

citovaného zákona (ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a § 64 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud, jsa si vědom mimořádné závažnosti projednávané

věci, rozhodl soustředit se na samotnou podstatu problému, kterou

spatřuje v posouzení, zda napadený zákon je či není v rozporu

s principem soudcovské nezávislosti zakotveným v čl. 82 odst. 1

Ústavy ČR. Jako demokratický právní stát, jak se Česká republika

definuje v čl. 1 Ústavy ČR, považuje za zdroj veškeré státní moci

lid (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), nicméně s tím, že lid tuto státní

moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné

a soudní. Principem dělby státní moci navazuje tak naše Ústava na

myšlenkovou tradici, kterou transparentním způsobem vyjádřil již

Charles Montesquieu, institucionálně pak zejména na americkou

revoluci, která zdůraznila, a také institucionalizovala, potřebu

nezávislosti soudnictví. Jakkoli tedy ve sféře justice neusiluje

ani demokratický stát o maximalistické programy, je na druhé

straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou

nezávislost soudů, pro stabilizaci jejich pozice jako, ve vztahu

k legislativě a exekutivě, významného státotvorného, současně však

i "polemického" prvku. Platí-li ve smyslu čl. 2 odst. 1 Listiny,

že náš stát je založen na demokratických hodnotách, potom právě

zde je třeba zdůraznit, že jednou z mimořádně významných hodnot je

v tomto směru právě již konstatovaný princip soudcovské

nezávislosti. Tento princip obsahuje v sobě celou řadu aspektů,

jež ve svém úhrnu mají vytvořit předpoklady pro to, aby soudy

mohly plnit své úkoly a povinnosti zejména v oblasti práv a svobod

člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). Lze považovat za přirozené, že

některé z těchto aspektů mohou být i materiální povahy, i když

i každý takový aspekt má přirozeně současně imateriální podtext.

Tak je tomu i v oblasti poskytovaných náhrad, kde jako příklad se

může jevit znění Ústavy USA obsažené v jejím čl. III oddíle 1:

"Soudci Nejvyššího soudu i nižších soudů zůstávají ve svých

funkcích doživotně, chovají-li se dobře; za svou službu dostávají

ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být během trvání

jejich služby snížena." Zákon č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího

platu za druhé pololetí 1998 představitelům státní moci

a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům

prezidia Komise pro cenné papíry, představuje podle názoru

Ústavního soudu průlom do zmíněné "nezadatelnosti" práva soudců na

nekrácení jim poskytovaných náhrad a více méně je tím kategorizuje

jako "státní úředníky". Takový přístup zákonodárce, ostatně

opětovný, i když se navenek může jevit jako morální gesto tváří

v tvář současným společenským, zejména ekonomickým, poměrům, ve

skutečnosti tedy jen devalvuje jednu ze základních demokratických

hodnot, jakou soudcovská nezávislost představuje. Přihlašuje-li se

naše Ústava i Listina k existenci hodnotového řádu,

představujícího základní pilíř a svorník společnosti, potom

i zákonodárce, stejně jako exekutiva, musí ve všech svých aktech

respektovat jeho prioritu, a to dokonce i ve vztahu k etickému

a právnímu normativnímu systému. Také Ústavní soud má proto za to,

že ustanovení § 1 citovaného zákona tím, že odejímá plat také

soudcům, je v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny.

Principy, jejichž zohlednění vedlo Ústavní soud k takovému

závěru, jsou natolik dominantní, že v jejich světle zčásti

"vybledávají" další otázky související se zákazem retroaktivity

a ochranou nabytých práv. Proto jen na okraj Ústavní soud v této

souvislosti poukazuje na celou řadu svých rozhodnutí, např. Pl. ÚS

3/94 (ÚS, sv. 1, s. 279-291), Pl.. ÚS 12/94 (ÚS, sv. 3,

s. 123-134), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, sv. 5, s. 107-146), Pl. ÚS 21/96

(ÚS, sv. 7, s. 87-97), Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv. 8, s. 163-172),

a nespatřuje žádný důvod pro změnu v těchto rozhodnutích

obsažených stanovisek. Z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů

a soudců, ve znění pozdějších předpisů, totiž vyplývaly

následující zákonné podmínky pro vznik práva na další plat za

druhé pololetí 1998, a to jednak skutečný výkon funkce po dobu

alespoň 90 kalendářních dnů v tomto pololetí, a dále trvání výkonu

funkce představitele ke dni 30. listopadu 1998, resp. trvání

pracovního vztahu soudce ke dni 31. prosince 1998. Právo na další

plat by tedy vzniklo oprávněné osobě teprve splněním posléze

uvedené podmínky, tj. nejdříve dne 30. listopadu 1998, což ve

svých důsledcích znamená, že napadený zákon, nespojující žádné

právní účinky s jakoukoli právní skutečností, nastavší před jeho

účinností, nepůsobí retroaktivně, a protože ke dni jeho účinnosti,

tj. k 19. 11. 1998, dosud žádné osobě nevzniklo subjektivní právo

na další plat, nemohl ani zasáhnout do tzv. nabytých práv.

Zrušované slovo "soudcům" odkazuje v ustanovení § 1 zákona č.

268/1998 Sb. poznámkou 2 na ustanovení § 1 písm. g) zákona č.

236/1995 Sb., znějící "soudce okresního, krajského a vrchního

soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (dále jen

"soudce")". Soudci Ústavního soudu jsou vzhledem k poznámce 1

ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb. zařazeni do kategorie

"představitelů státní moci a některých státních orgánů" [§ 1 písm.

a) - f) zákona č. 236/1995 Sb.]. Jakkoli Ústavní soud není

součástí soustavy obecných soudů a jeho organizace, jakož i řízení

před ním, jsou samostatně upraveny v článcích 83 - 89 Ústavy ČR

a v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, představuje rovněž moc soudní upravenou v hlavě čtvrté

Ústavy ČR a také na jeho soudce se vztahuje čl. 82 odst. 1 Ústavy

ČR zakotvující soudcovskou nezávislost. Ústavní soud, jsa si vědom

obou těchto momentů, rozhodl se nicméně otázkou s tím spojenou se

nezabývat, což znamená, že slovo "soudcům" bylo zrušeno ve smyslu

a rozsahu poznámky 2 k ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů v ustanovení § 1 zákona

č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku

1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů,

soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné

papíry, se v textu "představitelům státní moci a některých

státních orgánů1), soudcům2), státním zástupcům3) a členům

prezidia Komise pro cenné papíry4) další plat5) za druhé pololetí

roku 1998 nenáleží" podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, slovo "soudcům2)" zrušil dnem

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor

s ustanovením čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny, zatímco

v jeho zbývající části návrh na zrušení zákona č. 268/1998 Sb.

podle ustanovení § 70 odst. 2 citovaného zákona zamítl.

Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce

zákonů.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 15. září 1999

Odlišné stanovisko č. 1

V návrhu ze dne 17. 5. 1999 se domáhá Obvodní soud pro Prahu

4 zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za

druhé pololetí 1998 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia

Komise pro cenné papíry. V důvodech odkazuje na spis žalobkyně

JUDr. N. Ž. (soudkyně Vrchního soudu v Praze), která se domáhala

výplaty 14. platu za rok 1998 ve výši 40 tis. Kč s příslušenstvím.

Žaloba se opírá o tvrzení, že zákon č. 268/1998 Sb. je

v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod tím, že

je retroaktivní a porušuje princip nabytých práv. Obvodní soud pro

Prahu 4 podle § 109 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu řízení

přerušil a předložil případ Ústavnímu soudu.

V ústním přednesu v řízení před Ústavním soudem o tomto

návrhu poukázal zástupce navrhovatele na rozpor napadeného zákona

s duchem Ústavy a ústavními principy právního státu (čl. 1 Ústavy

ČR, čl. 2 Listiny základních práv a svobod), aniž by blíže tato

porušení specifikoval.

Většinový názor nálezu Pl. ÚS 13/99 konstatoval, že napadený

zákon není retroaktivní, protože ke dni jeho účinnosti (19. 11.

1998) mohla sice oprávněná osoba odpracovat 90 dnů v tomto

pololetí, nebyla však naplněna další podmínka pro výplatu dalšího

platu (setrvání ve funkci k 30. listopadu 1998 resp. trvání

pracovního vztahu soudce k 31. prosinci 1998). Protože tedy právo

na další plat nevzniklo, nemohla být dotčena ani tzv. nabytá

práva. Protože zákon není ani retroaktivní ani nezasahuje do tzv.

nabytých práv, není odejmutí 14. platu všem kategoriím pracovníků

s výjimkou soudců obecných soudů protiústavní.

Pokud jde o soudce (a namítaný rozpor s duchem Ústavy,

s jejím čl. 2), soustředil se nález na posouzení, zda odejmutím

14. platu soudcům nedojde k porušení principu nezávislosti soudců

(čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a dochází - podle mého názoru

- k rozporuplným závěrům.

Kromě v nálezu zmiňovaného členění státní moci na moc

zákonodárnou, výkonnou a soudní platí obecně přijímaný princip

rovnosti všech občanů před zákonem. Spojování principu soudcovské

nezávislosti s částí jejich materiálních nároků (požitků) vybočuje

podle mého názoru z právních i etických zásad, na nichž je

soudcovská nezávislost založena a může vzbuzovat - alespoň u části

soudců - dehonestující pocity.

O tom svědčí mj. i skutečnost, že ani žaloba soudkyně JUDr.

N. Ž. ani návrh Obvodního soudu pro Prahu 4 odejmutí dalších platů

nespojuje s otázkou nezávislosti soudců.

Soudcovská nezávislost je charakterizována řadou ústavních

garancí, k nimž patří jmenování do funkce bez časového omezení

(čl. 93 Ústavy ČR), zákaz být proti své vůli odvolán nebo přeložen

(čl. 82 odst. 2 Ústavy ČR) a pokud v této nezávislosti mají být

uvažovány i materiální požitky nebo jejich část, pak jejich

předsunutí na první a rozhodující znak v této hierarchii hodnot je

těžko přijatelné.

Odkaz na čl. III. oddíl 1 Ústavy USA, který se vztahuje na

federální soudy, není navíc vzhledem k soustavě soudnictví USA

případný.

Názor obsažený v nálezu Pl. ÚS 13/99, podle něhož by odejmutí

14. platu soudcům jako všem ostatním kategoriím, na něž se

napadený zákon vztahuje, znamenalo kategorizovat soudce jako

"státní úředníky", je třeba konfrontovat se vznikem zákona č.

236/1995 Sb., jehož ustanovení o dalším platu napadený zákon č.

268/1998 Sb. novelizuje.

Zákon č. 236/1995 Sb., předložený Poslanecké sněmovně

Parlamentu ČR jako poslanecká iniciativa (sněmovní tisk 1820),

vycházel z návrhu vypracovaného Ministerstvem práce a sociálních

věcí, který kategorii obecných soudů vůbec nezahrnoval. Ve snaze

zrovnoprávnit odměňování činitelů moci zákonodárné, výkonné

a soudní byl zákon rozšířen o kategorii soudců všech stupňů

obecných soudů.

Úmysl zákonodárce, aby se všechny tři státní moci řídily při

odměňování stejnými principy, byl realizován propojením platového

systému soudců s platovým systémem zaměstnanců státní správy (viz

důvodová zpráva část všeobecná a § 4 a 5 zákona).

I když zahrnutí kategorie soudců mezi představitele státní

moci a některých státních orgánů, státní zástupce a prezidium

Komise pro cenné papíry je systémově pochybné a nese znaky toho,

že bylo zahrnuto do zákona dodatečně, bylo zřejmým úmyslem

zákonodárce uplatnit při odměňování všech představitelů státní

moci stejné principy a vyjádřit tak jejich rovnost. Tato zásada

rovnosti je nálezem Pl. ÚS 13/99 porušena.

V této souvislosti nelze odmyslet ani úpravu výplat dalšího

platu zaměstnancům orgánů státní správy, některých dalších orgánů

a obcí, upravenou nařízením vlády č. 253/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (§ 10a nařízení vlády), která obsahuje

identickou úpravu pro nevyplacení dalšího platu za druhé pololetí

kalendářního roku 1997 (§ 2 nařízení vlády č. 163/1997 Sb.), resp.

snížení dalšího platu v obou pololetích r. 1998 a 1999 na polovinu

(čl. II odst. 1 nař. vlády č. 353/1997 a č. 248/1998 Sb.).

I tato úprava stejně jako změna ekonomických poměrů vyžadují

komplexní posouzení ve vztahu k zákonu č. 236/1995 Sb. a jeho

novelám.

Podle mého názoru je nutno uvážit i samotnou otázku dalšího

platu, který je přiznáván bez ohledu na výsledky práce za pouhou

docházku, setrvání ve funkci nebo v pracovním poměru.

Nález Pl. ÚS 13/99 z 15. 9. 1999 je však v rozporu

i s rozhodovací činností samotného Ústavního soudu. Ten v usnesení

pléna Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 konstatoval, že: "V právní

praxi existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází

v jednom okamžiku, přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu

nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou

předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí

povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního

soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci

demokratického zákonodárce." O takový druh právního předpisu se

nepochybně jednalo i v případě napadeného zákona a bylo proto

povinností nálezu se přinejmenším vypořádat s důvody, pro které

tento svůj názor mění či opouští.

Tím, že nebyly reflektovány ani vlastní závěry Ústavního

soudu a byl porušen obecný princip rovnosti před zákonem, považuji

nález Pl. ÚS 13/99 za rozporuplný a nemohu se s ním ztotožnit.

JUDr. Z. K.

Odlišné stanovisko č. 2

S většinovým stanoviskem se shoduji v názoru, že zákon č.

268/1998 Sb. není zákonem retroaktivním, ani nevedl k zásahu do

nabytých práv. K tomu však ještě dodávám, že označení zákona č.

268/1998 Sb. jako zákona o "odejmutí" dalšího platu považuji za

nepřesné. Tento předpis totiž další plat neodejmul, protože ještě

před vznikem subjektivního práva na jeho výplatu právně relevantně

vyjádřil, že právo na tento plat ve druhém pololetí 1998

nevznikne.

Dále nesouhlasím se závěry, že zákon č. 268/1998 Sb. odnětím

možnosti vzniku práva soudců na výplatu tzv. 14. platu v roce

1998 je zásahem do soudcovské nezávislosti. Svůj názor opírám

o následující důvody. Nezávislost soudce vidím především jako

soubor předpokladů, z něhož jsou nejsilnějšími odborná úroveň a ty

povahové vlastnosti soudce charakterizující ho jako integrovanou

osobnost, zejména smysl pro odpovědnost a odvaha k hledání

spravedlnosti v rámci právního státu. K nezávislosti rovněž

nepopiratelně patří i dostatečné ekonomické zabezpečení

a dostatečně dlouhý či doživotní mandát soudce. Platové otázky

týkající se soudců nemohou být ponechány libovůli; soudce nesmí

být postaven do pozice, že si " svoji mzdu" od toho , kdo mu ji

určuje zákonem, musí zasloužit. Proto je kladen tak silný důraz na

stálost soudcovy odměny v průběhu funkčního období, a proto

některé státy mají ve svých ústavách zakotveno v tomto směru

explicitní ustanovení, které přímo zakazuje snížit soudci

v průběhu funkčního období jeho odměnu.

Znění naší Ústavy v čl. 82 odst. 1 k soudcovské nezávislosti

uvádí: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich

nestrannost nesmí nikdo ohrožovat".

Základní otázka, kterou je nutno si položit, zní: je

jednorázové odnětí možnosti získat další, tzv. 14. plat za druhé

pololetí roku 1998 zásahem takové intenzity, aby byla ohrožena

ochrana ústavního principu nezávislosti soudcovské moci? (to vše

za situace, kdy soudcům byla jejich odměna v r. 1995 za trvání

jejich mandátu zákonem č. 236/1995 Sb. podstatně zvýšena,

minimálně na dvojnásobek).

Další plat tak, jak je konstruován v § 4 shora uvedeného

zákona, je svým charakterem bonusem vypláceným jednou za pololetí

k běžnému měsíčnímu příjmu soudců. Právo na jeho výplatu totiž

nevzniká stejným způsobem jako právo na výplatu mzdy, avšak je

vázáno na splnění speciálních, dodatečných podmínek.

Vzhledem k tomu, že se v projednávaném případě jednalo pouze

o jeden z dalších platů a záležitost jednorázovou nenamířenou

diskriminačně pouze na soudce, ale zahrnující celou skupinu, které

tato odměna ze zákona náležela, jsem nucena uzavřít svou úvahu

tak, že se v posuzovaném případě nejednalo o situaci, která by

vedla k ohrožení soudcovské nezávislosti v míře dosahující

intenzity porušení ústavního principu obsaženého v čl. 82 odst.

1 Ústavy. V tomto názoru mě utvrzuje i skutečnost, že ani původní

žalobkyně ani předseda senátu obecného soudu, který zákon jako

retroaktivní a tím protiústavní předložil Ústavnímu soudu ke

zrušení, ani slovem nenamítali, že zmíněný zákon ohrožuje jejich

nezávislost. Svůj návrh odůvodnili pouze retroaktivitou a zásahem

do nabytých práv.

Z těchto všech důvodů proto zákon č. 268/1998 Sb. nepovažuji

za protiústavní vůči žádné v něm uvedené skupině ani vůči soudcům,

a proto by nikomu z nich nemělo příslušet právo na vyplacení

dalšího platu za druhé pololetí r. 1998. S ohledem na svoje

stanovisko jsem přesvědčena, že návrh na zrušení zákona č.

268/1998 Sb. měl být v celém rozsahu zamítnut.

JUDr. I. J.

Odlišné stanovisko č. 3

Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal porušení zákazu

retroaktivity ani zásah do nabytých práv. Dochází k závěru, že

právo na další plat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu

a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů

státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění

pozdějších předpisů, vyplývá jen ze splnění zákonných podmínek,

jimiž jsou skutečný výkon funkce po dobu alespoň devadesáti

kalendářních dnů v předmětném pololetí a trvání výkonu funkce

představitele ke dni zákonem stanovenému. Obě podmínky musí údajně

nastoupit sukcesivně a právo na další plat by vzniklo oprávněné

osobě až splněním druhé z nich.

Uvedený závěr vychází z nesprávného předpokladu, neboť § 30

citovaného zákona v odst. 3 stanoví, že soudci náleží, s výjimkou

předsedy Nejvyššího soudu a předsedy Nejvyššího správního soudu,

další plat. Tím je jednoznačně zákonem stanoven právní nárok

soudce a výše citované podmínky uvedené v čl. 4 odst. 2 tohoto

zákona jen stanoví nevyplacení nároku, dojde-li k tomu, že skončí

výkon jeho funkce v průběhu příslušného pololetí. Zákaz

retroaktivity či zásahu do nabytých práv měl být proto brán za

základ rozhodnutí a zákon č. 268/1998, kterým byl změněn zákon č.

236/1995 Sb., protože stanovil, že dotčeným představitelům státní

moci a některých státních orgánů další plat (za druhé pololetí

roku 1998) nenáleží, měl být zrušen. Analogické ustanovení, jaké

je uvedeno výše v § 30 odst. 3, vyplývá pro ostatní představitele

z § 8 odst. 2 (poslanci), § 11 odst. 2 (členové vlády), § 17 odst.

2 (Ústavní soud), § 20 odst. 2 (NKÚ), § 25 odst. 2 (BIS).

JUDr. V. P.

Odlišné stanovisko č. 4

Kvalifikovaná většina pléna Ústavního soudu přijala ve věci

návrhu na zrušení zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu

za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých

státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia

Komise pro cenné papíry, nález, v jehož první části rozhodla, že

v § 1 zákona se v textu "Představitelům státní moci a některých

státních orgánů, 1) soudcům, 2) státním zástupcům 3) a členům

prezidia Komise pro cenné papíry 4) další plat 5) za druhé

pololetí roku 1998 nenáleží" zrušuje slovo "soudcům 2)" dnem

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

K tomuto výroku zaujímám podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, odlišné stanovisko.

Jak žalobkyně v návrhu na zahájení občanskoprávního řízení,

tak předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 v předkládací

zprávě Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, shodně uvedli,

že zákon o odejmutí dalšího platu má zpětnou účinnost, což je

podle ústavního pořádku České republiky jako demokratického

právního státu, zejména čl. 1 Ústavy, nepřípustné, neboť dochází

ke zpochybnění právní jistoty a důvěry občanů v právo.

S názorem pléna, které zákon č. 268/1998 Sb. neshledalo

retroaktivním, neboť v den, kdy nabyl účinnosti, ještě nenastal

jeden (druhý ze dvou) předpokladů podmiňujících vznik nároku na

další plat za druhé pololetí roku 1998 a konstatovalo, že přijetím

zákona nebylo poživatelům platu a dalších náležitostí odňato již

nabyté právo, souhlasím.

Nenamítám nic ani proti tomu, že Ústavní soud posuzoval věc

i z jiných hledisek než která uplatnil navrhovatel neboť

odůvodněním návrhu není Ústavní soud vázán.

Se závěrem, že Parlament porušil princip nezávislosti soudců

a že zákon č. 268/1998 Sb. je v rozporu s čl. 1 Ústavy a čl. 2

odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se však neztotožňuji

a zastávám opačný názor. Soudcovská nezávislost je v čl. 82 odst.

1 větě první Ústavy formulována těmito slovy: "Soudci jsou při

výkonu své funkce nezávislí". Dikce Ústavy podle mého mínění

svědčí jednoznačně o tom, že podstata této zásady spočívá v tom,

že soudce je nezávislý při rozhodovací činnosti, při nalézání

a výkonu spravedlnosti, na jakémkoli ovlivňování ze strany moci

zákonodárné a výkonné nebo ze strany kohokoli jiného. Tento

ústavní požadavek se prolíná celým naším právním řádem (např. čl.

18 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 1 odst. 3 zákona č.

85/1990 Sb., o právu petičním, § 5 odst. 1 zákona č. 335 /1991

Sb., o soudech a soudcích, § 16 odst. 2 zákona č. 436/1991 Sb.,

o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich

zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České

republiky, § 169a trestního zákona). Důležitými zárukami

soudcovské nezávislosti jsou zejména jmenování soudců do funkce

bez časového omezení (čl. 93 Ústavy), nemožnost odvolání soudce

nebo jeho přeložení k jinému soudu proti jeho vůli (čl. 82 odst.

2 Ústavy) a neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi (§ 83

odst. 3 Ústavy). Předpoklady nezávislosti soudců jsou však

v převažující míře jejich vzdělání, odborné znalosti a schopnosti

a osobní kvality.

K zárukám nezávislosti, i když ne na prvním místě a bez

výslovného ústavního vyjádření, patří také hmotné zajištění soudců

(§ 5 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., § 16 odst. 1 zákona č.

436/1991 Sb.). Svou povinnost vůči soudcům v tomto směru plní

demokratický stát zákony, které zajišťují jejich dobrou hmotnou

životní úroveň a sociální jistoty. Poprvé se tak stalo zákonem

České národní rady č.391/1991 Sb., o platových poměrech soudců,

státních notářů, justičních a notářských čekatelů, po němž

následoval dodnes platný zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci

a některých státních orgánů a soudců. Touto právní úpravou bylo

dosaženo cíle, aby platy soudců byly stanoveny fixně zákonem, čímž

Česká republika dosáhla standardu světových ústavních demokracií.

Po dlouhá léta minulého režimu byly platy soudců (soudců

z povolání) stanovovány platovými řády vydávanými Ministerstvem

spravedlnosti, tedy správním úřadem, orgánem moci výkonné ve formě

výnosů, čili podzákonných právních norem.

Parlament přijetím zákona č. 268/1998 Sb. využil své

zákonodárné pravomoci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) a vycházel při tom

z možností státního rozpočtu a ekonomické situace státu, jež podle

mého přesvědčení musí spolu se všemi sdílet i soudci, neboť

sounáležitost s ostatními je jednou z občanských ctností, jichž

jsou příslušníci soudcovského stavu nositeli a jež má své

opodstatnění i v liberální společnosti. V zákoně, jehož zrušení

bylo navrženo, neshledávám znaky protiústavnosti, a to tím spíše,

že se netýká stálého základního platu, nýbrž pouze dalšího platu

(tzv. 14. platu), jehož nevyplacení nemůže podle mého cítění

ohrozit nezávislost soudců, jak ji má na mysli česká Ústava. Mám

za to, že schválením zákona č. 268/1998 Sb. nebyla narušena

rovnováha mezi mocí zákonodárnou a mocí soudní, jeden ze

stěžejních principů demokratického právního státu.

Z těchto důvodů jsem hlasoval pro zamítnutí návrhu v celém

rozsahu.

JUDr. M. H.