IV. ÚS 997/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2020

IV.ÚS 997/20 ze dne 7. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Hrubeše a Bronislavy Hrubešové, zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020 č. j. 54 Co 163/2019-498 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. dubna 2019 č. j. 13 Nc 28427/2006-469, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Petra Zachara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že stěžovatelé se návrhem na nařízení exekuce podaným dne 5. 9. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po vedlejšímu účastníkovi domáhali vyklizení jejich bytu, a to do bytu náhradního. Exekučním titulem byl rozsudek obvodního soudu ze dne 18. 6. 1999 č. j. 7 C 22/98-14, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 10. 2006 č. j. 13 Nc 28427/2006-9 byla nařízena exekuce a jejím vedením byl pověřen Mgr. Luděk Němec, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Karlových Varech. K odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesení obvodního soudu zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2007 č. j. 54 Co 133/2007-49, a to z důvodu nepřiměřenosti náhradního bytu, neboť výše nájemného u něj neodpovídala obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé dovolání, jemuž Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j. 20 Cdo 2424/2008-71 vyhověl a napadené usnesení zrušil. Městský soud následně usnesením ze dne 7. 12. 2010 č. j. 54 Co 133/2007-93 usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to zejména k objasnění, zda nájemné u náhradního bytu je v daném místě a čase obvyklé. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. 13 Nc 28427/2006-183 byl návrh na nařízení exekuce zamítnut a výroky II. a III. bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Zamítnutí návrhu obvodní soud zdůvodnil dobrovolným vyklizením bytu vedlejším účastníkem a přestěhováním do jiného bytu, který si sám našel. Usnesení obvodního soudu bylo ve výrocích II. a III. k odvolání stěžovatelů zrušeno usnesením městského soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 54 Co 266/2014-239. Výrok I. o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce byl usnesením městského soudu potvrzen. Stěžovatelé u obvodního soudu trvali na dalším vedení exekuce s tím, že mají právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložili, konkrétně ve výši 176 893 Kč představující náklady na zajištění a udržení náhradního bytu v období od 23. 7. 2006 do 31. 10. 2007 při výši nájemného 11 300 Kč měsíčně. Přiměřenost výše nájemného podpořili i znaleckým posudkem.

3. Obvodní soud I. výrokem usnesení ze dne 17. 4. 2019 č. j. 13 Nc 28427/2006-469 uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 15 246 Kč, II. výrokem jim uložil povinnost nahradit náklady exekutora, a to ve výši 4 537,50 Kč. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že přiměřenost výše nájemného mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem již byla posuzována v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 12 EC 210/2010, v němž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 60 914 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytu, který měl být vyklizen. V této věci dospěl obvodní soud k závěru, že náhradní byt byl přiměřený. V nyní posuzované věci však uzavřel, že návrh na nařízení exekuce nebyl podán důvodně, neboť náhradní byt nebyl fakticky volný a vedlejší účastník se do něj nemohl přestěhovat. Za této situace proto nemohl za důvodný považovat ani požadavek stěžovatelů na úhradu částky, kterou měli vynaložit na zajištění a udržení takového náhradního bytu. Proto podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a exekutorovi náklady řízení.

4. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. V něm zejména zopakovali, že náhradní byt byl přiměřený, nicméně obvodní soud bez nařízení jednání provedl dokazování, na jehož základě dospěl k závěru o bezpředmětnosti posuzování přiměřenosti náhradního bytu, neboť neumožňoval nastěhování. V této souvislosti stěžovatelé poukázali na to, že vedlejší účastník namítal vybavení náhradního bytu nábytkem pouze jednou, přičemž sami byli připraveni vyklizení náhradního bytu zajistit. Závěr obvodního soudu o nemožnosti nastěhování proto neměl odpovídat dokazování a neměl ani oporu v právní úpravě či dřívější judikatuře. Závěrem vyjádřili přesvědčení, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně.

5. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 27. 1. 2020 č. j. 54 Co 163/2019-498 byl I. výrok usnesení obvodního soudu změněn tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává náhrada nákladů řízení. Výrokem II. usnesení městského soudu byl změněn II. výrok usnesení obvodního soudu tak, že náklady exekutora činí 5 747,50 Kč, jinak byl potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto III. výrokem usnesení městského soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Městský soud v odůvodnění předně uvedl, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze o nákladech řízení postupovat podle § 87 a násl. exekučního řádu. Z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dovodil, že v případech, kdy je návrh na nařízení exekuce zamítnut, zásadně nelze uvažovat o povinnosti povinného hradit náklady řízení oprávněnému a exekutorovi. V nyní posuzované věci se proto soustředil na důvodnost podání návrhu na nařízení exekuce a uzavřel, že návrh byl ze strany stěžovatelů podán důvodně, přičemž skutečná připravenost náhradního bytu k nastěhování není předpokladem nařízení exekuce. Návrh stěžovatelů byl zamítnut pouze proto, že vedlejší účastník byt stěžovatelů vyklidil dobrovolně. Za této situace se městskému soudu jevilo důsledné užití § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve prospěch vedlejšího účastníka jako nepřiměřeně tvrdé, a proto přistoupil k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Jde-li o náklady exekutora, vycházel městský soud z uvedených judikaturních závěrů, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze zásadně k jejich náhradě zavázat povinného.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a popisu obstarávání a udržování náhradního bytu pro vedlejšího účastníka uvádějí, že v nyní posuzované věci byla obvodním soudem v kontextu závazného právního názoru městského soudu, vysloveného v dřívějším rozhodnutí, pro rozhodnutí o nákladech řízení opakovaně zjištěna přiměřenost náhradního bytu. Obvodní soud však bez jednání a bez opory v dokazování dospěl k závěru, že jimi zajištěný náhradní byt nebyl fakticky volný, resp. způsobilý k nastěhování. Jde-li o napadené rozhodnutí městského soudu, stěžovatelé opětovně poukazují i na jeho závěry o důvodnosti podaného návrhu na nařízení exekuce. Podle jejich názoru je při rozhodování o nákladech řízení třeba vycházet výhradně z přiměřenosti náhradního bytu k bytu vyklizovanému, a to ke dni jeho nabídnutí vedlejšímu účastníkovi, resp. ke dni podání návrhu na nařízení exekuce. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že vedlejší účastník svoji povinnost vyklidit byt splnil téměř po dvou letech od podání návrhu na nařízení exekuce, kdy na udržení náhradního bytu již vynaložili 172 780 Kč. Proto se domnívají, že je to právě vedlejší účastník, kdo zavinil zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, na základě čeho by podle § 270 odst. 2 o. s. ř. měli mít právo na náhradu nákladů řízení, mezi něž je třeba řadit rovněž náklady spočívající v zajištění a udržení náhradního bytu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s nepřiznáním náhrady nákladů řízení vedeného na základě jimi podaného návrhu na nařízení exekuce vyklizením bytu, a to včetně nákladů zajištění a udržení náhradního bytu. Podle Ústavního soudu je v prvé řadě třeba souhlasit se závěrem městského soudu, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce podle exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012 nelze o nákladech mezi účastníky rozhodovat podle § 87 a násl. exekučního řádu, neboť exekuce fakticky neproběhla ani proběhnout nemohla. Rovněž však nelze užít ani § 270 o. s. ř., jak se mylně domnívají stěžovatelé, neboť v něm zakotvená pravidla dopadají pouze na náklady nařízeného výkonu rozhodnutí, resp. nařízené exekuce [srov. např. nález ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 216/08 (N 120/50 SbNU 25)]. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci exekuce nařízena nebyla, je podle § 254 odst. 1 o. s. ř. třeba vycházet z obecných ustanovení občanského soudního řádu o nákladech řízení. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z § 150 o. s. ř. dále vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Z uvedeného je zřejmé, že přiznávání nákladů řízení podle pravidla úspěchu ve věci či výjimečné uplatnění moderačního práva jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodování nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

10. K postupu obvodního soudu, zejména v kontextu tvrzení stěžovatelů, že bez jednání a opory v dokazování konstatoval nezpůsobilost náhradního bytu k nastěhování, je třeba uvést, že tyto nedostatky byly odstraněny napadeným usnesením městského soudu, který se s uvedenými závěry neztotožnil a vyslovil jejich rozpor s předpoklady nařízení exekuce stanovenými právním řádem, resp. vyplývajícími z dřívější rozhodovací praxe.

11. Podle Ústavního soudu nelze postupu městského soudu ani jeho závěrům nic vytknout. Ohledně užití pravidla úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. je třeba zdůraznit, že úspěch ve věci se posuzuje výlučně z procesního hlediska, přičemž pro rozhodnutí je i zde rozhodný stav ke dni jeho vydání. V nyní posuzované věci bylo bez pochybností zjištěno, že důvodem zamítnutí návrhu na nařízení exekuce bylo dobrovolné splnění povinnosti vedlejším účastníkem. Záležitost zamítnutí návrhu však nebyla předmětem žádného z napadených usnesení, jejich výroky se naopak týkají pouze nákladů řízení. Proto ani v nynější věci již nelze zpochybnit závěr obecných soudů o zamítnutí návrhu stěžovatelů na nařízení exekuce. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že občanský soudní řád v žádném z ustanovení nepředpokládá možnost přiznání nákladů procesně neúspěšnému oprávněnému při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, přičemž rovněž z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 216/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) i Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2368/2010) vyplývá, že v těchto případech zásadně nelze povinnému uložit povinnost hradit náklady řízení. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/08 dále vyplývá, že argumentací oprávněného o nezavinění zamítnutí návrhu na nařízení exekuce by bylo možné se zabývat pouze při zvažování postupu podle § 150 o. s. ř. Městský soud v nyní posuzované věci postupoval přesně tímto způsobem. Ústavní soud nadto upozorňuje, že vedlejší účastník dobrovolně vyklidil byt stěžovatelů dne 5. 8. 2008, tedy v době po vydání usnesení městského soudu ze dne 31. 10. 2007 č. j. 54 Co 133/2007-49, jímž byla vyslovena nepřiměřenost bytové náhrady, a kdy dosud nebylo rozhodnuto o dovolání stěžovatelů vedoucím ke zrušení uvedeného usnesení usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 č. j. 20 Cdo 2424/2008-71.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu