IV. ÚS 93/98 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.1998 Poslední prostředek k ochraně práva podle zákona o Ústavním soudu

O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, který stanoví, že "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení", může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor; práva podat dovolání podle § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že "Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam", však nevyužil.

IV.ÚS 93/98 ze dne 28. 4. 1998

U 36/10 SbNU 479

Poslední prostředek k ochraně práva podle zákona o Ústavním soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 1998 ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. P., zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, čj. 17 Co 457/97-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 12. 1996, čj. 14 C 246/94-55, ve věci samé a kterým nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání z důvodu posouzení právní otázky, a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i právo na spravedlivou odměnu za práci zakotvené v čl. 28 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel, který jako advokát poskytl klientovi na základě uzavřené příkazní smlouvy právní pomoc a v soudním sporu se domáhal odměny za zpracování návrhu smlouvy o nájmu nebytových prostor a o úpravě některých s tím souvisejících vztahů, vytýká Městskému soudu v Praze, že jak příkazní smlouvu, tak i zpracovaný návrh nájemní smlouvy, posoudil po právní stránce nesprávně, a tudíž nesprávně vyvodil, že stěžovatel nemá nárok na úhradu odměny, neboť právní pomoc nebyla klientovi poskytnuta správně.

Ze spisu 14 C 246/94 Obvodního soudu pro Prahu 7 Ústavní soud zjistil, že argumenty, kterými stěžovatel odůvodnil své odvolání a které uplatnil i jako důvod k vyslovení přípustnosti dovolání, tj. posouzení právních otázek zásadního významu, jsou identické s argumenty, uváděnými v ústavní stížnosti. Podstata odlišnosti právního názoru stěžovatele od právních závěrů vyslovených v rozsudcích obecných soudů, rozhodujících v jeho soudním sporu, spočívá v tom, že stěžovatel se domáhá odměny z příkazní smlouvy, uzavřené podle občanského zákoníku s L., na základě které v rámci poskytování právní pomoci zpracoval pro L. návrh smlouvy o nájmu nebytových prostor a do které vtělil i úpravu některých vztahů s tímto nájmem souvisejících. Obecné soudy však posoudily smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a L. jako smlouvu mandátní ve smyslu obchodního zákoníku, neboť vycházely ze skutečnosti, že šlo o smluvní vztah uzavřený mezi dvěma podnikateli. Po posouzení nájemní smlouvy, která obsahovala i úpravu vztahů souvisejících s budoucími stavebními úpravami a rekolaudací bytových prostor na prostory nebytové, obecné soudy naznaly, že stěžovatel jako mandatář nepostupoval při zařizování záležitosti pro mandanta (L.) s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 567 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť návrh smlouvy vykazuje vady, pro které je ex lege neplatná. Stěžovatel má však za to, že vztah mezi ním, coby advokátem a L. jako vlastníkem domu, nebyl vztahem mezi podnikateli, a že proto jeho úvaha o existenci příkazní smlouvy je zcela na místě. Podle ustanovení § 730 odst. 1 občanského zákoníku má tedy jako příkazník nárok na odměnu, pokud je tato obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka. Co se týče návrhu nájemní smlouvy, je stěžovatel toho názoru, že vada, kterou obecné soudy označily jako vadu působící neplatnost smlouvy ex lege, tj. absence předchozího souhlasu příslušného obvodního úřadu k pronájmu nebytových prostor sloužících k provozování služeb (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) nepůsobí její neplatnost, ale pouze neúčinnost, a na podporu svého tvrzení odkázal na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobné věci.

Založil-li v daném případě stěžovatel svoji ústavněprávní argumentaci na tvrzení, že nesprávným právním posouzením povahy smlouvy, na základě které poskytl klientovi právní pomoc, a rovněž nesprávným hodnocením jeho odborného přístupu při zpracování návrhu nájemní smlouvy, bylo zasaženo do jeho ústavně chráněných práv, pak Ústavnímu soudu nezbylo, než přezkoumat ústavní stížnost v prvé řadě z pohledu její přípustnosti, neboť nelze přehlédnout, že stěžovatel si svým procesním postupem vytvořil prostor pro možnost podat dovolání využitím ustanovení § 239 o. s. ř. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení "...nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam".

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnýmisoudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před Městským soudem v Praze vytvořil prostor. Stěžovatel však svého práva podat dovolání k dovolacímu soudu ve smyslu ustanovení odst. 2 § 239 o. s. ř. nevyužil, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. dubna 1998