IV. ÚS 90/03Usnesení ÚS ze dne 29.09.2003

IV.ÚS 90/03 ze dne 29. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. F., zastoupené Mgr. R. S., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2002, sp. zn. 14 Co 120/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 10. února 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku odvolacího osudu, kterým byl částečně potvrzen a částečně změněn výrok rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2002, sp. zn. 39 C 144/99, kterým byla zamítnuta její žaloba, aby žalovaný - vedlejší účastník, zaplatil na její výživu částku 111.250,- Kč.

V obsáhlém podání stěžovatelka uvedla, proč se domnívá, že obecné soudy, zejména soud odvolací, svým napadeným rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soudní ochrana jí nebyla poskytnuta zákonem stanoveným postupem. Odvolací soud totiž při potvrzení rozhodnutí Městského soudu v Brně vycházel z jiných důvodů, než o jaké opřel své závěry soud prvého stupně.

Stěžovatelka namítla, že ve věci bylo rozhodnuto "překvapivě", když odvolací soud své rozhodnutí opřel o jiné důvody, než soud prvého stupně. Z této okolnosti dovodila, že se jednalo o rozhodnutí nad rámec návrhu. Svoji ústavní stížnost stěžovatelka opřela rovněž o publikované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/2000; III. ÚS 166/95 a IV. ÚS 218/95.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedy senátu 14 Co. Ten plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož vyplynuly důvody procesního postupu i závěrů, ke kterým soud dospěl. Účastník se nedomnívá, že by se svým postupem dopustil porušení principů spravedlivého procesu.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 144/99.

Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že soud prvého stupně rozhodl ve věci poprvé dne 12. dubna 2000, kdy žalobě stěžovatelky vyhověl. Rozhodnutí napadl vedlejší účastník, který namítl, že soud neposoudil veškeré relevantní okolnosti. Zejména poukázal na rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud tomuto odvolání vyhověl a věc vrátil městskému soudu s tím, aby se důkladněji zabýval příjmy stěžovatelky v rozhodném období, jakož i dalšími důkazy pro důkladnější prověření věci. Následně proběhlo u soudu prvého stupně celkem 12 jednání. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že přiznání výživného nerozvedené manželce by bylo v rozporu s dobrými mravy. Za stěžejní důvody považoval dostatek finančních prostředků, jimiž mohla stěžovatelka disponovat, a dále skutečnost, že se stěžovatelka po většinu rozhodné doby nestarala o dvě nezletilé děti, jejichž výchova byla následně samostatným rozhodnutím soudu svěřena otci. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasila a proti rozsudku se odvolala. Odvolací soud rozhodl napadeným usnesením, tak, že výrok soudu prvého stupně potvrdil. Vůči stěžovatelce rozhodl však příznivěji o náhradě nákladů řízení, když částku stanovenou soudem prvého stupně snížil přibližně na polovinu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že důvod pro zamítnutí odvolání shledal soud sice rovněž v rozporu s dobrými mravy, avšak za stěžejní považoval kroky stěžovatelky ve vztahu k nemovitostem ve společném jmění manželů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka k převodu nemovitosti uvedla, že nemovitosti, které nabyli do společného jmění manželů za částku 600.000,- Kč, převedla bezúplatně na svého otce poté, co zjistila, že její manžel převedl mimo její dispozici částku 850.000,- Kč. Tento postup byl tedy pouze její obranou. Jak je však ze spisového materiálu zjevné, nemovitost byla darována smlouvou ze dne 30. července 1999 a návrh na vklad byl učiněn dne 2. srpna 1999 (č.l. 66 spisu 39 C 144/99). Naproti tomu z výpisu z účtu vyplývá, že vedlejší účastník vyzvedl finanční prostředky v hotovosti teprve 9. srpna 1999. Je tedy zjevné, že tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je účelové a nepravdivé.

Po zvážení výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud neshledal, že by o odvolání bylo rozhodnuto překvapivě. Odvolací osud nenalezl nové důvody, ale pouze položil větší důraz na jiné, než soud prvého stupně. Přitom jednoznačně vycházel z dokazování provedeného soudem prvního stupně. Ústavní soud je rovněž přesvědčen, že obecné soudy měly v provedených důkazech dostatečnou oporu pro posouzení, zda případné nevyhovění návrhu obstojí z hlediska souladu s dobrými mravy.

Pokud stěžovatelka namítla, že se soudy důkladně nezabývaly otázkou, z jakých finančních zdrojů nabyli do společného jmění manželů dotčené nemovitosti, konstatuje Ústavní soud, že v průběhu rozsáhlého dokazování mohla stěžovatelka tuto námitku kdykoliv uplatnit, například v některém ze stanovisek, která soudům obou stupňů opakovaně zasílala. Pokud tak neučinila, nelze tyto dodatečné návrhy činit v rámci ústavní stížnosti. Pokud se stěžovatelka odvolala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/2000, je třeba konstatovat, že určení vyživovací povinnost je vždy věcí návrhovou, s výjimkou vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem (§ 99 odst. 1 resp. a contrario § 86 odst. 3 zákona o rodině), tedy i vzájemně mezi manželi (§ 91 odst. 2 zákona o rodině). Pro projednávanou věc tedy nelze uplatnit odkaz na citovaný nález a ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř.

Pokud jde o tvrzení, že závěry odvolacího soudu, týkající se dispozice s nemovitostmi ve společném jmění manželů, neplynou ze zjištěných skutečností, odkazuje Ústavní soud na uvedený spisový materiál i na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu