IV. ÚS 870/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.05.2011

IV.ÚS 870/11 ze dne 16. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti B. K., zastoupené Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 1015/2009 ze dne 11. 6. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu spisu Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 6 C 348/2008, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení o žalobě stěžovatelky o určení, že obec Bujanov je vlastníkem v žalobě označené bytové jednotky, jejíž je žalobkyně nájemkyní a kterou obec Bujanov prodala žalovaným manželům L. Stěžovatelka tvrdila neplatnost prodeje bytu žalovaným pro rozpor s dobrými mravy, který spatřovala v diskriminaci své osoby v procesu převodu obecních bytů obce Bujanov na nájemce a naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v tom, že je nájemkyní bytu a má proto právo domáhat se určení, kdo je jeho vlastníkem. Prvostupňový Okresní soud v Českém Krumlově tento naléhavý právní zájem u stěžovatelky shledal, neboť podle něj má právo na to, aby bylo najisto určeno, kdo je ve vztahu k ní v postavení pronajímatele, žalobu však rozsudkem sp. zn. 6 C 348/2008 ze dne 19. 3. 2009 zamítl, neboť po provedeném dokazování učinil závěr, že stěžovatelka neprokázala, že by právně významným způsobem projevila zájem o prodej předmětného bytu a neprokázala, že obec postupovala v případě ostatních nájemníků jiným způsobem, resp. způsobem odlišným od postupu vůči stěžovatelce.

Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Přisvědčil soudu I. stupně, že bylo na místě žalobu stěžovatelky zamítnout, avšak neshodl se s ním v názoru, že stěžovatelce v daném případě svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť na jejím právním postavení "by se vyhověním určovací žalobě ničeho nezměnilo a nevzniklo by jí ani žádné právo, jež by bylo soudně vynutitelné."

O stěžovatelkou následně proti rozhodnutí odvolacího soudu podaném dovolání rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 29 Cdo 276/2010 (ústavní stížností nenapadeným) tak, že dovolání, které považoval za přípustné, odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř., nebotˇprávní posouzení otázky naléhavého právního zájmu provedené odvolacím soudem je v souladu s judikaturou jeho (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 797/2000, 22 Cdo 1377/2001, 22 Cdo 1180/2003) i Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 17/95). Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, závěr, že v projednávané věci není ani ohroženo stěžovatelčino existující právo, ani bez požadovaného určení se její právní postavení nestane nejistým, je zjevný. Jak se podává již ze samotného dovolání, stěžovatelka svůj naléhavý právní zájem spatřuje v pouhé potencionální možnosti - bude-li ve sporu úspěšná - spornou bytovou jednotku koupit.

Proti rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spatřuje v tom, že jmenovaný soud, který rozsudek soudu I. stupně potvrdil z jiného důvodu, než pro který byla prvým soudem žaloba zamítnuta, před vydáním potvrzujícího rozsudku stěžovatelku neseznámil se svým odlišným právním názorem na posouzení otázky existence jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k bytové jednotce a stěžovatelka tak neměla možnost se vyjádřit k tomuto odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. Stěžovatelka totiž ve své argumentaci pomíjí fakt, který Ústavní soud pro posouzení důvodnosti její ústavní stížnosti považuje za významný. Totiž fakt, že v dané věci proběhlo také dovolací řízení. Právě v dovolání, jež dovolací soud měl za přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu - s odkazem na svou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 224/2001) - podle jeho obsahu považoval za rozhodnutí měnící [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], měla stěžovatelka možnost se vyjádřit k odlišnému názoru odvolacího soudu, což také učinila. Její tam doplněná argumentace k otázce existence naléhavého právního zájmu pak byla také Nejvyšším soudem - především v jehož pravomoci je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva - jak shora uvedeno - posouzena. Za uvedeného stavu tak nelze dospět k závěru, že by právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo porušeno.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2011

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu