IV. ÚS 817/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

IV.ÚS 817/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 215/2014-446 ze dne 8. 9. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5110/2014-500 ze dne 17. 12. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 5. 2014 č. j. 13 P 214/2013-383, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na změnu rodičovské zodpovědnosti tak, aby nezletilí synové byli svěřeni do jeho péče a matce stanoveno výživné. Stěžovatel dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí krajského soudu jako nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry civilních soudů, které nevyhověly jeho návrhu, neboť dospěly k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých synů odůvodňovala.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh částečně zjevně neopodstatněný a částečně o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání v této věci není podle ustanovení § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přípustné, neboť jde o řízení o výživě a výchově nezletilých, tedy řízení ve věci péče soudu o nezletilé upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona, přičemž nejde o žádnou z taxativně vyjmenovaných výjimek.

Pokud za této procesní situace stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu, které bylo stěžovateli doručeno 8. 10. 2014, Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel zřejmě včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu, ačkoliv se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení krajského soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 346/14, I. ÚS 203/14, III. ÚS 292/14, II. ÚS 3504/13, IV. ÚS 3117/14 a další).

Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.

Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl a ve zbytku ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu