IV. ÚS 81/02Usnesení ÚS ze dne 19.07.2002

IV.ÚS 81/02 ze dne 19. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti S., a.s., zastoupené Mgr. D. M., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. prosince 2001, sp. zn. 2 A 424/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Ca 34/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 4. února 2002 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, kterým vrchní soud zastavil řízení v její věci, označené jako "odvolání proti rozhodnutí krajského soudu".

Stěžovatelka dále uvedla, že krajský soud zastavil řízení o její správní žalobě vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 23. listopadu 2000, avšak správní žaloba byla soudu doručena až dne 30. ledna 2001. Obálka obsahující správní žalobu přitom nenesla žádné znaky svědčící o tom, že byla podána k poštovní přepravě. Proto soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobně dne 30. ledna 2001. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, neboť nesouhlasila s důvody, pro které bylo řízení zastaveno. Pokud krajský soud uvedl, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o zachování lhůty, namítá stěžovatelka, že byla pouze vyzvána, aby soudu sdělila, kdy a jak byla žaloba podána. Správní soud tedy nesprávně uvedl, že zásilka poštovní přepravou vůbec neprošla, když byla dle stěžovatele prokazatelně podána prostřednictvím pošty.

Přestože v usnesení správního soudu byla stěžovatelka poučena o nepřípustnosti opravného prostředku, je přesvědčena, že odvolání je přípustné. Tento svůj názor opírá o rozhodnutí publikované ve sborníku Soudní judikatura ve věcech správních 1993 - 1997, pod č. 110/1996, které připouští odvolání pokud správní soud při rozhodování podle § 250d odst. 3 o.s.ř. o zastavení řízení nepostupoval správně.

Vrchní soud konstatoval, že není kompetentní rozhodovat ve správním řízení, které je jednoinstanční, a není tedy možno rozhodnutí krajského soudu považovat za rozhodnutí soudu prvého stupně. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí, neboť výslovný zákaz podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení z procesních důvodů není obsažen v žádném ustanovení hlavy páté o.s.ř.

V postupu vrchního soudu shledala stěžovatelka zásah do svých základních práv zaručených v čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Olomouci, za který se vyjádřil předseda senátu 2 A. Ten uvedl, že s názorem uvedeným v ústavní stížnosti nesouhlasí, a poukázal na neměnnou judikaturu Ústavního soudu ČR, který svými rozhodnutími zřetelně deklaroval, že se jedná o notoricky známou věc, že proti rozhodnutím v tzv. správním soudnictví, kdy jsou obecnými soudy přezkoumávána rozhodnutí správních orgánů, není přípustné odvolání (sp. zn. I. ÚS 213/96, sp. zn. I. ÚS 188/97, sp. zn. IV. ÚS 179/98, sp. zn. III. ÚS 180/98 a sp. zn. I. ÚS 593/01). Společně s vyjádřením byl Ústavnímu soudu doručen i spis vrchního soudu vedený v uvedené věci.

Ústavní soud na základě shromážděných údajů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Ústavní soud z předložených materiálů zjistil, že vrchní soud ve svém napadeném usnesení konstatoval nedostatek kompetence rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím soudů ve věcech správního soudnictví podle hlavy páté o.s.ř., a že rozhodování krajských soudů nelze považovat za rozhodování soudů prvního stupně, ať rozhodují ve věci samé či o věcech procesních. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/98 a I. ÚS 213/96. Závěrem odůvodnění uvedl, že rozhodováním o "odvolání" by vrchní soud překročil svěřenou pravomoc.

K námitce stěžovatelky, ve které se odvolává na rozhodnutí publikované pod č. 110/1996 v Soudní judikatuře ve věcech správních 1993 - 1997, Ústavní soud konstatuje, že toto zvláštní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydané pod sp. zn. 6 A 48/93, zastává poněkud ojedinělý názor, odlišný od názoru pléna téhož soudu (sp. zn. Plen. A I/96), a vztahuje se k věcnému hodnocení konkrétního případu. Ve věci napadené v ústavní stížnosti krajský soud svým rozhodnutím zastavil řízení z důvodu formálně procesních pochybení stěžovatelky.

Tvrzený zásah do základních práv stěžovatelky pak Ústavní soud v daném případě neshledal. V postupu obecných soudů nebyl shledán takový zásah do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak jsou v citovaných ustanoveních Listiny zaručeny a jak byly opakovaně Ústavním soudem v jeho judikatuře vyloženy. Pokud měl tvrzený zásah do jejích základních práv a svobod spočívat v tom, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než ona, a neuvádí-li další okolnosti, které by svědčily o porušení těchto základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry orgánů veřejné moci a odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu zabývající se postavením Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (kupř. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 apod.).

K předmětu vlastní stížnosti pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v daném případě měla možnost podat ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a nikoliv až proti rozhodnutí orgánu, který nebyl nadán pravomocí o opravném prostředku proti rozhodnutí správního soudu rozhodovat. Tím, že tak učinila, obrátila se se svým opravným prostředkem na nepříslušný orgán. Z tohoto hlediska bylo by možné ústavní stížnost posoudit i jako podanou po lhůtě dle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Na ústavní stížnost jako celek je tedy třeba nahlížet jako na zjevně neopodstatněnou. Proto ji Ústavnísoud odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. července 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu