IV. ÚS 79/11 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2011

IV.ÚS 79/11 ze dne 25. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. R., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, AK Kačmařík & Korta, se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. 1 To 683/2010 a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. 1 KZV 19/2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 1. 2011 se M. R. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení vydanými v jeho vazební věci došlo k porušení práva na svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 7. 4. 2010 Okresní soud v Karviné obviněného vzal do vazby, přičemž na svobodě byl omezen od 4. 4. 2010 od 18.05 hodin, kdy došlo k jeho zadržení jako osoby podezřelé; byl stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Dne 4. 11. 2010 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "státní zástupkyně") podle § 71 odst. 4 tr. řádu rozhodla o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů § 67 písm. c) tr. řádu. V rozhodnutí mj. uvedla, že obviněnému v páchání trestné činnosti nezabránilo ani jeho podmíněné odsouzení za trestnou činnost stejného charakteru, kterou začal páchat bezprostředně po propuštění z vazby a pokračoval v ní i po vyhlášení rozsudku prvního stupně i po rozsudku odvolacího soudu, tedy v době podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody až do zadržení policejními orgány a vzetí do vazby. Vyjádřila se i k délce řízení a možnosti prostudovat spis.

Dne 20. 11. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "stížnostní soud") stížnost obviněného proti rozhodnutí státní zástupkyně ze dne 4. 11. 2010 zamítl. Uvedl, že existencí vazebního důvodu ve smyslu § 97 písm. c) tr. řádu se opakovaně zabýval ve svých usneseních ze dne 4. 8. 2010 a ze dne 2. 11. 2010 a konstatoval, že důvod vazby předstižné byl dán tím, že obviněný je stíhán pro zvlášť závažný zločin, kterého se dopustil ve zkušební době odsouzení pro trestný čin téže povahy ve smyslu § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen za zkušební dobu 4 roků, tedy do 27. 4. 2013. Ani hrozba výkonem takovéhoto trestu neodvrátila obviněného od spáchání trestné činnosti. Je zde tedy velmi výrazná obava z recidivy obviněného, která je opřena o konkrétní skutečnosti. Stížnostní soud dále konstatoval, že dne 11. 11. 2010 byla podána obžaloba; vazba v přípravném řízení tudíž trvala 7 měsíců a 7 dnů, což bylo přiměřené konkrétním okolnostem případu; v řízení nezjistil žádné průtahy, které by byly zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel, obdobně jako ve stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně ze dne 4. 11. 2010, poukázal na zákonné podmínky dalšího ponechání ve vazbě stanovené v § 71 odst. 4 tr. řádu a vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nebyly splněny dvě z nich, tj. nemožnost skončit trestní stíhání pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů a hrozba zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání; byl toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že státní zástupkyně i stížnostní soud se těmito podmínkami dostatečně nezabývaly.

Stěžoval dále uvedl, že pro průtahy v řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyla obžaloba podána již do 4. 11. 2010; v řízení byly několikatýdenní prodlevy, kdy se žádné vyšetřovací úkony nekonaly, a výslechy některých svědků byly naprosto zbytečné. Odvolání plné moci pro obhájce nebylo překážkou prostudování spisu a nelze jej považovat za úkon mařící trestní stíhání.

Závěrem stěžovatel uvedl, že v důsledku popsaných okolností bylo rozhodnutí o ponechání ve vazbě rozporné se zákonem a tím i s článkem 8 odst. 1 a 5 Listiny.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala v tvrzení, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o jeho ponechání ve vazbě byla nezákonná pro rozpor s požadavky ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu a pro nenaplnění důvodů vazby dle ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv; v řízení navíc docházelo k průtahům, v důsledku čehož bylo porušeno základní právo být souzen v přiměřené lhůtě dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Obecné principy

Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, jejichž relevantní části zní:

(2) Nikdo nesmí být .... zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ...

(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu;

a dále též záruky článku 5 odst. 3 a 4 Úmluvy, dle nichž:

(3) Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.

(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy odkazují k zákonné úpravě vazby a zavazují orgány činné v trestním řízení při rozhodování ve věcech osobní svobody postupovat v souladu se zákonnými procesními i hmotnými pravidly. Porušení některého z těchto pravidel je současně i porušením Listiny a Úmluvy (i když nikoliv každé porušení zákona musí nutně znamenat porušení Listiny či Úmluvy).

Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.

Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 8 Listiny, resp. 5 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti.

V nálezu ze dne 7. 7. 2008 I. ÚS 1252/08 (Sb. n. u., sv. 50, str. 85) Ústavní soud zdůraznil, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uvalena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000 III. ÚS 103/99, Sb. n. u., sv. 17, str. 121, 125).

Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn - a povinen - rozhodnout, zda další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".

Osoby vzaté do vazby tak mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout.

Svévolné omezení osobní svobody není slučitelné s výše citovanými články Listiny a Úmluvy. Není významné, že dosud nebylo obecně definováno, jaké typy jednání orgánů činných v trestním řízení jsou schopny zakládat "svévoli" pro účely čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 Úmluvy; klíčové principy se vyvíjejí případ od případu. Jedním z obecných projevů svévole bude zanedbání orgánů činných v trestním řízení aplikovat zákonná ustanovení řádně, resp. v rozporu s požadavky judikatury Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva; v této souvislosti může být relevantním faktorem obsah odůvodnění rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě; právě absence, nedostatečnost či extrémní stručnost důvodů pro další omezení osobní svobody v příslušném rozhodnutí může zakládat svévoli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, stížnost č. 11364/03, odst. 72 a násl., dostupný na adrese http://www.echr.coe.int).

Aplikace obecných principů na věc stěžovatele

Ústavní soud je toho názoru, že důvod vazby předstižné byl v napadených rozhodnutích dostatečně specifikován, v době rozhodování neztratil na síle a významu, a proto byl i nadále závažný a dostatečný. Je tudíž toho názoru, že důvody, na nichž spočívala napadená rozhodnutí, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, byly v jeho rozhodnutí vyloženy. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem orgánů činných v trestním řízení vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

Pokud jde o tvrzené porušení základního práva být souzen v přiměřené lhůtě dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu, kde na str. 2 je konstatováno, že "Pokud se týká zmiňovaných průtahů, již ve svém předchozím rozhodnutí Krajský soud v Ostravě poukazoval na skutečnost, že to nebyly pouze orgány činné v trestním řízení, na jejichž straně došlo k pozdržení úkonů činných v trestním řízení, nýbrž také na straně obhájce, který ve dvou případech čerpal dovolenou a žádal, aby byly přeloženy, případně nebyly nařizovány vyšetřovací úkony s ohledem na to, že jeho klient vylučuje substituci." Dále stížnostní soud konstatoval, jak výše již bylo uvedeno, že ze spisového materiálu "nezjistil žádné průtahy, které by byly zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení." Jelikož tvrzení v daném směru obsažená v ústavní stížnosti byla pouze obecná a nevymezovala konkrétní časová období, v nichž nečinnost bylo možno přičítat orgánům činným v trestním řízení, nezbývalo než tuto tato část ústavní stížnosti posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu