IV. ÚS 771/08 #1Usnesení ÚS ze dne 22.07.2008

IV.ÚS 771/08 ze dne 22. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora, se sídlem Karlovarská 3/195, 163 00 Praha, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007 č. j. 13 Co 492/2007-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti vznáší v podstatě obdobné námitky, jaké uplatnil již ve svých předchozích ústavních stížnostech. V zásadě namítá, že v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti to, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle stěžovatele principiálně nepřípustné a povinnost k náhradě uvedených nákladů by tak měla být stanovena oprávněnému. Zároveň obsáhle oponuje stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Uvádí, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu vychází, ústavní stížnost přesto podává, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky jako podmínku pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že přiznání nákladů exekuce je pro něj otázkou existenční, neboť v jeho konkrétním případě tvoří exekuce s nemajetnými povinnými podíl cca 50 %.

III.

Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se opakovaně zabýval obdobnými ústavními stížnostmi totožného stěžovatele (viz např. sp. zn. II. ÚS 758/07, III. ÚS 1407/07, IV. ÚS 1179/07, I. ÚS 3279/07 aj.). V označených věcech i v řadě dalších vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od názorů tam vyslovených odchylovat; jeho názor na řešenou problematiku zůstal nezměněn. Uvedené stanovisko je stěžovateli známo a lze tak na jeho důvody odkázat. Z tohoto stanoviska při svém rozhodování vycházel také Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí a jeho usnesení proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve svém návrhu sice argumentuje mimo jiné existenčními důvody, ovšem toto své tvrzení nijak neprokazuje. K uvedenému Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 vyslovil základní premisu, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku", čemuž odpovídá coby "základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko". Exekutor pak "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce", přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 22. července 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu