IV. ÚS 758/02Usnesení ÚS ze dne 28.01.2003

IV.ÚS 758/02 ze dne 28. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 758/02

Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. E. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2002, čj. 28 Cdo 1676/2001-411, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, čj. 25 Co 105/2001-385,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že dovolací soud v neveřejném zasedání učinil sám nové znalecké závěry bez účasti znalce a stran sporu. Tím znemožnil stěžovatelce účast na provedení znaleckého důkazu, který je zásadním pro výsledek sporu o ztrátě vlastnických práv. Totéž přispělo k tomu, že Nejvyšší soud ČR učinil i chybné cenové závěry se základním dopadem na výsledek celého řízení, když o výsledku řízení rozhodovala právě jen cena. Stěžovatelka dále rekapituluje vývoj a oceňování předmětné nemovitosti a poukazuje na to, že dokud byly předchozí tři posudky příznivé pro žalované, tedy i pro stěžovatelku, soudy se jejich hodnocením zabývaly, jakmile však čtvrtý posudek byl příznivý žalobě, bez dalšího na něj odkázaly a věc rozhodly. Takový postup je v rozporu s rovností stran sporu, a přenechává tím rozhodnutí sporu znalci, namísto soudu. Závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že posudkem použité maximální omezení 70 % amortizace nemovitosti na převod do vlastnictví občana vůbec nedopadá, je závěrem právním. Oproti tomu jeho závěr o použití 80 % amortizace na základě dřívějšího (tedy znalcem upraveného) posudku je však už jen ryze odborným závěrem, který soudu nepřísluší. Bez posudku, zda je cena zjištěná podle cenového předpisu nejen cenou maximální, ale i cenou obecnou, není možno rozhodnout. Zásadní změnu směrnic č. 10/1964 Věstníku MF pro prodej z národního majetku totiž přinesla vyhláška č. 43/1969 Sb., jak na to výslovně upozornilo i MF ve Finančním zpravodaji, částka 4/69, s tím, že od 1. 7. 1969 se na rozdíl od dosavadního stavu musí cena dohodnout vzhledem k místním poměrům, poloze staveb i k zájmům občanů o ně, když cena zjištěná znalcem podle této nové vyhlášky je už jen cenou zákonem nejvýše přípustnou. Nejvyšším soudem ČR argumentovaná judikatura tak odpovídá právnímu stavu platnému jen do 30. 6. 1969, tedy na souzený případ vůbec nedopadá. Protože revizní znalec v soudním řízení podal znalecký posudek na cenu více než dvojnásobnou, nejen oproti přezkoumávaným posudkům, ale bez nového ohledání nemovitosti i oproti svému posudku vlastnímu, potom po zjištění jeho další zásadnější vady ho už nelze použít jako věrohodného a současně jediného důkazu pro zbavení vlastnických práv dosavadních vlastníků. Nejvyšší soud ČR tak svým rozhodnutím porušil ústavní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 11, čl 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dostal se též do rozporu s čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka se proto z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá zrušení napadených rozsudků.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 8 C 781/92, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 9. 2000, čj. 8 C 781/92-320, konstatující přechod vlastnického práva žalovaných, tedy i stěžovatelky, k nemovitostem ve výroku I tohoto rozsudku blíže označeným na žalobkyni ing. J. P. V důvodech svého rozhodnutí konstatoval krajský soud, že původní žalobkyně B. M. byla oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění dalších předpisů, neboť předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě, a že žalovaní nabyli tyto nemovitosti za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, tj. za částku 25 326,-- Kč, která činila méně než polovinu ceny stanovené podle tehdy platných cenových předpisů (69 347,67 Kč). Jak dále uvádí krajský soud, znalecký ústav S. v roce 1994 přihlížel pouze k holému textu vyhlášky č. 43/1969 Sb., ačkoli měl přihlížet ke směrnicích a pokynům, které byly k této vyhlášce vydávány a blíže upravovaly postup při stanovení ceny v rozhodné době. Nejvyšší soud ČR rozhodl k dovolání stěžovatelky tak, že toto dovolání zamítl. Nejvyšší soud ČR sice přisvědčil argumentu stěžovatelky, že neexistoval důvod aplikovat na stanovení kupní ceny zvláštní ustanovení § 12 odst. 2 cenové vyhlášky, evidentně se týkající jen vyvlastnění, nicméně současně konstatoval, že i kdyby v daném případě nebyl použit výpočet opotřebení ve výši jen 70 %, z něhož vycházel doplněk znaleckého posudku, ale 80 %, z něhož vycházely posudky předchozí, byla by stále cena převáděné nemovitosti stanovená podle cenového předpisu vyšší než sjednaná kupní cena. Rozdíl ve výši cen je dán nikoli subjektivním hodnocením znalce, resp. jeho výkladem cenového předpisu, ale i nižší výměrou, z níž vycházel původní znalec Š. při stanovení kupní ceny, i nesprávným zařazením stavby do příslušné třídy, z něhož se výpočet ceny odvíjel. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z toho, že žalovaní, tedy i stěžovatelka, získali předmětné nemovitosti za cenu nižší, než stanovil cenový předpis, správné.

Poukazuje-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na okolnost, že dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, kdy učinil sám nové znalecké závěry bez účasti znalce a stran sporu, je tento její argument neopodstatněný právě vzhledem k ustanovení § 243a odst. 1 o. s. ř., ve znění po novele, neboť podle citovaného ustanovení dovolací soud rozhodne o dovolání bez jednání, které nařídí, pouze považuje-li to za vhodné nebo provádí-li se dokazování. V projednávané věci není zajisté bez významu, že v řízení, jež se vlastně omezovalo pouze na otázku protiprávního cenového zvýhodnění při uzavření kupní smlouvy žalovanými, rozhodoval Nejvyšší soud ČR, a to věcně, celkem 3 krát, zatímco odvolací soud celkem 4 krát. To, co Nejvyšší soud ČR konstatuje ve svém zdůvodnění o rozdílu ve výši cen, nepředstavuje žádný nový znalecký závěr ani provádění dokazování, neboť všechny tyto skutečnosti jsou patrny ze spisu a otázkou bylo pouze to, jakým způsobem bude právě Nejvyšší soud ČR v návaznosti na hodnocení obecnými soudy provedené důkazy hodnotit, což také učinil, když konstatoval, že i kdyby nebyl v daném případě použit výpočet opotřebení ve výši 70 %, z něhož vycházel doplněk znaleckého posudku, ale 80 %, z něhož vycházely posudky předchozí, byla by cena převáděné nemovitosti podle cenového předpisu stále vyšší než sjednaná kupní cena, jak vyplývá z obsahu spisu. Důvod rozdílu ve výši cen je v doplňujícím znaleckém posudku uveden, takže i v tomto směru zdůvodnění tohoto rozdílu Nejvyšším soudem ČR postrádá jakoukoli protiústavní "novost". Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, podmínky dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů těmito soudy hodnotit jinak. Navíc celá záležitost se pohybuje, pokud jde o výši ceny, v rovině podzákonných předpisů, což samo o sobě vypovídá o tom, že to, aby ji bylo možno posunout do ústavně právní roviny, by bylo zapotřebí skutečně extrémního vybočení ze strany Nejvyššího soudu ČR. O takový případ však podle názoru Ústavního soudu evidentně nejde.

Všechny uvedené úvahy a skutečnosti jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu