IV. ÚS 757/2000Nález ÚS ze dne 27.03.2003 Rozhodování soudu o prodloužení vazby a o propuštění z vazby

Byla-li rozhodnutí o prodloužení vazby vydána v rozporu se zákonem, tato nezákonnost se přenáší i na navazující usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, i když posuzována izolovaně (tj. bez ohledu na rozhodnutí o prodloužení vazby, v nichž měla objektivně svůj základ) sama o sobě v souladu s trestním řádem byla.

IV.ÚS 757/2000 ze dne 27. 3. 2003

N 43/29 SbNU 401

Rozhodování soudu o prodloužení vazby a o propuštění z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 27. března 2003 sp. zn. IV. ÚS 757/2000 ve věci ústavní stížnosti J. M. proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 10. 2000 sp. zn. 13 To 449/2000 a z 26. 1. 2001 sp. zn. 13 To 38/2001, jakož i proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 29. 9. 2000 sp. zn. Nt 221/2000 a z 29. 11. 2000 sp. zn. 4 T 170/2000 ohledně prodloužení stěžovatelovy vazby a o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. 13 To 449/2000 a ze dne 26. 1. 2001 sp. zn. 13 To 38/2001, jakož i usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 2000 sp. zn. Nt 221/2000 a ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 4 T 170/2000 se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 21. 12. 2000 a dne 7. 3. 2001 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 18. 12. 2000, jakož i jeho rozšíření ze dne 4. 3. 2001, jimiž stěžovatel napadá usnesení obecných soudů uvedená v úvodní části tohoto nálezu.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 90 a čl. 95 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Listina").

I.

Proti navrhovateli vzatému do vazby bylo vedeno trestní stíhání pro majetkové trestné činy podle hlavy deváté zvláštní části zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.").

Na návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích rozhodl soudce Okresního soudu v Pardubicích o prodloužení navrhovatelovy vazby do 13. 11. 2000, a to z důvodů předstižných, uvedených v § 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2001 (dále jen "tr. ř."), poté co konstatoval, že jsou splněny předpoklady vyžadované v § 67 odst. 2 tr. ř. Okresní soud vyslovil názor, že vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. trvá i nadále, a to s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, jakož i s přihlédnutím k tomu, že navrhovatel byl v minulosti soudně trestán (viz nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 8. 2000 sp. zn. 4 T 89/98). I tato skutečnost svědčí pro závěr, že obviněný má sklony k páchání trestné činnosti a že v případě propuštění na svobodu by v ní pokračoval. Ze spisu je také patrno, že bude nutno přibrat znalce z oboru ekonomiky, provést výslechy spoluobviněných P. S. a R. J., jakož i svědků, popřípadě tyto výpovědi doplnit. Za této situace je podle názoru soudu zřejmé, že jsou dány důvody prodloužení vazby obviněného (navrhovatele).

Proti tomuto usnesení brojil navrhovatel včas podanou stížností, ve které poukázal na nečinnost vyšetřovatele a poukázal na negativní vyřízení námitky jeho podjatosti. Zvláště pak vytýká soudu prvního stupně, že vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. opírá o nepravomocné odsouzení stěžovatele za jiný jeho předcházející trestný čin.

Krajský soud svým usnesením tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Stěžovateli přisvědčil pouze v tom směru, že z časového hlediska vyšetřovatel nepostupuje tak rychle, jak vyžaduje vyřízení vazební věci. Nicméně lze očekávat, že okresní státní zastupitelství v rámci dohledu nad vyšetřováním učiní opatření, aby nyní posuzované prodloužení vazební lhůty bylo poslední. Soud ve svém usnesení též konstatoval, že v řízení o prodloužení lhůty vazby jsou vazební důvody dány podle předchozího rozhodnutí a soud by, nebylo-li rozhodováno též o žádosti o propuštění z vazby, ani obviněného v přípravném řízení z úřední povinnosti propustit z vazby nemohl: "Domáhat se takového výroku v rámci stížnosti je proto zcela nemístné." dodává krajský soud a pokračuje: "Pro posouzení sklonů obviněného k páchání trestné činnosti lze přihlížet i k takovým rozhodnutím, byť nepravomocným, z nichž lze na ně usuzovat.".

Včasným podáním došlým Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2001 rozšířil navrhovatel svou původní ústavní stížnost na další dvě rozhodnutí obecných soudů, která vydaly ve vazebním řízení vedeném proti němu. Okresní soud v Pardubicích navrhovatelovu žádost o propuštění z vazby nejprve zamítl, neboť nadále trval vazební důvod podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ten opíral okresní soud o jeho dřívější pravomocná i nepravomocná odsouzení za trestné činy majetkového charakteru, které měl páchat v období od listopadu 1999 do března 2000. Vzhledem k tomu zde byla důvodná obava, že by navrhovatel v páchání majetkové trestné činnosti pokračoval, protože je proti němu vedeno trestní stíhání rovněž pro majetkovou trestnou činnost.

Krajský soud svým usnesením tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. coby nedůvodnou opět zamítl. Zejména zdůraznil, že navrhovatel je stíhán pro majetkovou trestnou činnost, "... je z ní důvodně podezřelý a bude nutno vyhodnotit provedené důkazy a ve věci objektivně rozhodnout." Zároveň však, dodává, "...soud není oprávněn hodnotit důkazy ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, pouze hodnotí, zda u obžalovaného trvají, či nikoliv, důvody vazby.". V daném případě je zřejmé, že tomu tak bylo.

Stěžovatel znovu konstatuje, že v jeho vazebním řízení se vyskytují zarážející průtahy, stejně jako v řízení ve věci samé. Proto se domnívá, že bude nutno i tato rozhodnutí zrušit pro jejich rozpor s Ústavou a Listinou.

Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.

Předseda senátu Okresního soudu v Pardubicích ve svém vyjádření především odkazuje na obsah ústavní stížností napadeného svého usnesení. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Při rozhodování o vazbě byly splněny podmínky § 67 odst. 2 tr. ř. Námitka stěžovatele proti nesprávnému postupu vyšetřovatele spadá plně do kompetence státní zástupkyně vykonávající dozor a neměla vliv na rozhodování soudu ohledně trvání vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. I při respektování principu presumpce neviny má za to, že pro úvahu, zda existují obavy z pokračování v trestné činnosti v případě propuštění obviněného z vazby, je relevantní skutečnost, že obviněný byl v jiném řízení, byť nepravomocně, uznán vinným trestným činem krádeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu. Odpovídá to dikci návětí § 67 odst. 1 tr. ř. ("... jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu ..."). Není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by oběma napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové neměl pochybnosti o věcné správnosti usnesení okresního soudu, jímž prodloužil vazbu stěžovatele. Přisvědčení krajského soudu v tom, že vyšetřovatel nepostupoval se vším urychlením, nebylo možno považovat za důvod k propuštění z vazby, když její důvod podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. trval. Stanovisko senátu rozhodujícího o stížnosti k nutnosti zvýšit dohled státního zastupitelství bylo vysloveno záměrně proto, že v tomto prodloužení je třeba přípravné řízení ukončit. Za nesprávné nepovažuje ani oprávnění soudu přihlížet z hlediska existence vazebního důvodu k tomu, že je obviněný veden k trestní odpovědnosti za jinou trestnou činnost, o níž nebylo v době rozhodování o vazbě ještě pravomocně rozhodnuto. Účastník uznává jisté pochybení v odůvodnění svého usnesení, nakolik zpochybnil povinnost soudu zabývat se přezkoumáním existence vazebních důvodů při rozhodování o návrhu na prodloužení vazby. Tato část odůvodnění je evidentně v rozporu s § 72 odst. 1 tr. ř. a nelze pro to uvést racionální odůvodnění. Proto ponechává zcela na úvaze Ústavního soudu, zda v tomto pochybení shledá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele.

Okresní státní zástupkyně v Pardubicích jako vedlejší účastník využila oprávnění, jež jí dává § 28 odst. 2 zákona, a uvedeného procesního postavení se vzdala. Vzdor tomu, že zároveň zaslala vyjádření k ústavní stížnosti, nemohl k němu senát Ústavního soudu přihlédnout. Nicméně jen demonstrativní výčet důkazů (důkazních prostředků) v § 49 odst. 1 zákona umožňuje využít toto "vyjádření" jako jiný listinný důkaz; proto také nebylo zasíláno navrhovateli k replice.

Podle názoru vysloveného v tomto listinném důkazu je ústavní stížnost nedůvodná. U obviněného (stěžovatele) se v době rozhodování o prodloužení jeho vazby jednalo o rozsáhlé dokazování, kde bylo třeba prověřit řadu okolností s ohledem na pozdější změnu výpovědí spoluobviněných. Dále bylo potřeba v té době vypracovat náročný znalecký posudek. Obava, že se navrhovatel bude dopouštět další trestné činnosti, vyplývala z toho, že již v minulosti byl opakovaně trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost.

K rozšíření ústavní stížnosti se vyjádřili oba účastnící takto:

Předsedkyně senátu Okresního soudu v Pardubicích neshledala v trestní věci stěžovatele průtahy ani procesní pochybení. Na konkrétních datech uvedených v jejím písemném vyjádření dokládá, že trestní spis mohl být předložen krajskému soudu se stížností navrhovatele proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby až po provedeném hlavním líčení (dne 16. 1. 2001), které bylo nařízeno necelý měsíc po hlavním líčení bezprostředně předcházejícím (19. 12. 2000), přičemž datum nařízení tohoto předcházejícího hlavního líčení bylo dřívější než datum podání a doručení stížnosti okresnímu soudu (4. 12. 2000). Vzhledem k vánočním svátkům nebylo reálné, že trestní spis bude se stížností předložen krajskému soudu, o ní tímto soudem rozhodnuto a vše vráceno soudu okresnímu tak, aby byl spis k dispozici k hlavnímu líčení nařízenému na 16. 1. 2001.

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové konstatoval, že "...obžalovaný (stěžovatel) je důvodně podezřelý ze spáchání trestné činnosti, která byla okresním státním zástupcem v Pardubicích zažalována. V době rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o stížnosti obžalovaného bylo konáno opakovaně hlavní líčení a při něm bylo prováděno obsáhlé dokazování. K průtahům, které byly podle obžalovaného zaviněny vyšetřovatelem ... i kdyby byly zjištěny, nemohly by samy o sobě vést k propuštění obžalovaného z vazby." Jinak se v podrobnostech odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.

Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2001. V ní zaujímá následující stanovisko:

Vyjádření účastníků, zástupců Okresního soudu v Pardubicích, jsou pouhé subjektivní jejich dojmy, které nemají oporu v žádné konkrétní skutečnosti. Dále se vyjadřuje k meritu své trestní věci, nikoliv k vazebnímu řízení, ačkoliv jen rozhodnutí z něho vzešlá jsou předmětem ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména kopie vyšetřovacího a soudního spisu (ČVS: OVPU- 547/10-2000, sp. zn. 4 T 170/2000), jakož i soudních spisů sp. zn. Nt 148/2000 a Nt 221/2000, a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podstata ústavní stížnosti v rozsahu týkajícím se napadeného usnesení o prodloužení stěžovatelovy vazby, jakož i usnesení, jímž stížnost byla zamítnuta, spočívá v nesouhlasu s tím, že existenci samotného vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. opíral okresní soud tuto vazbu prodlužující o charakter a rozsah právě stíhané trestné činnosti (tj. majetkové), přihlížeje přitom k předcházejícímu nepravomocnému odsouzení stěžovatele za jinou majetkovou trestnou činnost, což má dokládat sklony navrhovatele k jejímu páchání. Proto, byl-li by propuštěn na svobodu, v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, bude pokračovat.

Problematikou prodlužování vazební lhůty v přípravném řízení se v poněkud jiném kontextu zabýval již třetí senát Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 337/97, Sb. n. u. ÚS, sv. 9, str. 269, bod č. 1 tzv. právní věty).

Stěžovatel své majetkové trestné činy, za něž byl nejprve nepravomocně odsouzen a poté v prodloužené lhůtě vazebně stíhán pro čin další, spáchal v poměru vícečinného stejnorodého souběhu. Obavu z pokračování v trestné činnosti, pro niž je vazebně stíhán, v podstatě potvrdil tím, že se takto zachoval reálně (viz zmíněný souběh). Tedy v návaznosti, resp. v průběhu nepravomocně skončeného trestního stíhání pro majetkovou trestnou činnost předcházející páchá majetkovou trestnou činnost další. V důsledku toho v trestním stíhání právě probíhajícím ohledně této jeho další trestné činnosti zmíněná obava existuje i do budoucna. Důvod vazby předstižné podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., alternativa první, obecné soudy dovodily správně, odhlédneme-li od zřejmého pochybení soudu rozhodujícího o stížnosti, který v odůvodnění svého usnesení nerespektoval § 72 odst. 1 tr. ř., což také výslovně příslušný předseda senátu ve svém vyjádření přiznal; to však nemělo vliv na závěr soudu okresního v tomto směru.

Z ustanovení § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 tr. ř. plyne, že k prodloužení vazby v přípravném řízení se vyžaduje splnění dvou kumulativně daných podmínek: 1. trvání alespoň jednoho z vazebních důvodů podle § 67 odst. 1 tr. ř.; samozřejmě i důvodu podle odstavce 2 téhož ustanovení, a 2. kumulativně existující možnost zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. "Hlediskem pro rozhodnutí, zda se vazba prodlužuje nebo neprodlužuje, není samotná existence vazebních důvodů podle § 67 tr. ř. ...", neboť ta "... ještě neodůvodňuje závěr, že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo ... ztíženo dosažení účelu trestního řízení ... " (Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha, C. H. Beck 1999, str. 209.)

Okresní soud se v napadeném usnesení nepochybně zabýval podmínkou prvou, tedy vazebními důvody [podle § 67 odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř.] a jejich existencí v době rozhodování o návrhu na prodloužení stěžovatelovy vazby.

Podmínka druhá a závěr v tomto směru by se měly podle názoru Ústavního soudu opírat o konkrétní stav přípravného řízení, čili o stav důkazního zdokumentování předmětu tohoto řízení a o předpoklad, že vzhledem k tomuto stavu, kromě existujících vazebních důvodů, je dána obava ze zmaření účelu trestního řízení nebo ztížení jeho dosažení, bude-li obviněný propuštěn na svobodu.

Okresní soud z tohoto hlediska v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: "Jak je patrno ze spisu, bude ... nutné přibrat znalce z oboru ekonomiky, bude nutno provést výslechy spoluobviněných P. S. a R. J. a dále bude nutné provést výslechy svědků K., Ř., Č. (případně tyto výpovědi doplnit). Za této situace je podle názoru soudu zřejmé, že jsou dány důvody pro prodloužení vazby obviněného ..."

Z vyšetřovacího spisu Ústavní soud zjistil, že po vydání usnesení o prodloužení stěžovatelovy vazby (tj. 29. 9. 2000) byli přibráni pouze znalci z oboru ekonomiky (6. 10. 2000), přičemž obvinění bylo stěžovateli sděleno a do vazby byl vzat 13. 4. 2000.

Naproti tomu výslechy konkrétních osob, jimiž se též odůvodňovalo prodloužení stěžovatelovy vazby, byly provedeny před 29. 9. 2000 (spoluobvinění: 13. 4. 2000, svědkové: 18. 4. 2000 sv. Ř.; 25. 7. 2000 sv. Č.; 11. 9. 2000 sv. K.). Na druhé straně je skutečností, že okresní soud zdůvodňoval prodloužení vazby též potřebou případného doplnění těchto výpovědí. Jeho předpoklad se však v tomto směru nenaplnil.

Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 337/97 "...je úkolem soudů při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním právu vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení ... Jinými slovy, do jaké míry může závažné pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení osobní svobody, jakým je vazba.".

Aplikováno na věc, která je předmětem této ústavní stížnosti, měl se okresní soud při prodlužování stěžovatelovy vazby zabývat otázkou, do jaké míry může být toto prodloužení odůvodněno, kromě existence vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., i stavem důkazního zdokumentování předmětu tohoto řízení. Jak uvedeno výše, okresní soud se touto otázkou zabýval. Na rozdíl od citovaného nálezu, v této věci se vazba neprodlužovala v souvislosti s vracením případu k došetření, nýbrž jen v rámci přípravného řízení doposud probíhajícího. Z toho vyplývá, že prodloužení vazby zde nelze poměřovat případným "pochybením státu" (jako důvodem vrácení věci soudem). Poměřovat se musí pouze zmíněným konkrétním stavem důkazního zdokumentování předmětu přípravného řízení v trestní věci stěžovatele. To okresní soud v daném případě učinil. Potřebu přibrat znalce z oboru ekonomiky za situace, kdy by byl stěžovatel propuštěn na svobodu vyhodnotil pak tento soud zřejmě jako nebezpečí zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Proto vazbu prodloužil a teprve poté vyšetřovatel usnesením oba znalce přibral. K ohlášeným výslechům, resp. k jejich doplnění však už nedošlo.

Senát Ústavního soudu si v té souvislosti musel položit otázku, zda konkrétní znalecké dokazování v přípravném řízení mohlo proběhnout bez rizika ohrožení účelu trestního řízení, za současného propuštění stěžovatele z vazby po uplynutí lhůty dále již neprodlužované. Přibrání znalců z oboru ekonomiky a vypracování jejich posudku coby podmínka naplnění účelu trestního řízení ve věci stěžovatele bylo zcela nezávislé na tom, zda obviněný (stěžovatel) bude nadále ve vazbě. Lépe řečeno, Ústavní soud jen obtížně hledal konkrétní důvod pro závěr, že prodloužení vazby za těchto okolností bylo onou nezbytnou podmínkou, bez jejíhož splnění by se hrozba zmaření účelu trestního řízení stala reálnou.

Druhou kumulativně požadovanou podmínku prodloužení vazby v přípravném řízení proto nelze považovat za splněnou. Za tohoto stavu věci došlo k prodloužení vazby stěžovatele v rozporu s § 71 odst. 2 tr. ř. (tím i v rozporu se zásadou zákonnosti podle § 2 odst. 1 tr. ř.).

Při posuzování návrhu rozšířeného na usnesení o zamítnutí žádosti navrhovatele o propuštění z vazby, jakož i na usnesení, jímž stížnost proti němu byla zamítnuta, nemohl Ústavní soud ponechat stranou trestněprocesní aspekty nutně souvisejících původních dvou napadených usnesení s usneseními, jichž se rozšíření návrhu týká.

Je zřejmé, že poté, co obecné soudy stěžovateli vazbu prodloužily, žádal o propuštění z ní. Prodloužení jeho vazby shledal Ústavní soud nezákonným. Přitom bez tohoto prodloužení by zřejmě nenásledovala žádost o propuštění z vazby. Nezákonnost prodloužení vazby vycházela z absence druhého jeho právního předpokladu za současné existence předpokladu prvého [tj. vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř.]. I kdyby byla rozšířeným návrhem napadená usnesení shledána sama o sobě zákonná, neboť v tomto směru postačovala jen existence vazebního důvodu, díky naznačené jejich podmíněnosti první dvojicí napadených a nezákonných usnesení by měla být v tomto kontextu posouzena stejně, čili rovněž jako rozporná s trestním řádem. Nezákonnost prvních usnesení se z povahy věci přenáší i na usnesení druhá (jako "...jed na plody z otráveného stromu").

Problematikou propuštění z vazby v přípravném řízení se zabýval do jisté míry z uvedeného aspektu již dříve čtvrtý senát pod sp. zn. IV. ÚS 332/2000 (Sb. n. u. ÚS, sv. 21, str. 339). Podle tzv. právní věty tohoto nálezu z 27. 2. 2001:

"Požadavek zákonnosti trvání vazby v přípravném řízení zahrnuje i právní režim jejího prodlužování ve lhůtách stanovených zákonem [§ 71 trestního řádu (dále jen "tr.ř.")]. Návrh na prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 2 a 6 tr. ř. je nutno doručit soudu nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty. Pokud byl tento návrh příslušnému soudu podán den po nepřekročitelné zákonné patnáctidenní lhůtě, tedy 14 dnů před skončením původní šestiměsíční lhůty trvání vazby, bylo za daného stavu věci povinností státního zástupce provádějícího dozor, nepodal-li by svůj návrh včas, již jej nepodávat a propustit obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo trvání vazby omezeno. ... Podal-li státní zástupce další návrh na prodloužení doby trvání vazby obviněného včas, tzn. při zachování patnáctidenní lhůty počítané od konce nezákonně prvně pravomocně prodloužené lhůty vazby, nemohly obecné soudy o tomto dalším návrhu rozhodující napravovat předcházející nezákonné, avšak pravomocné rozhodnutí o prvním prodloužení lhůty trvání vazby. Učinit tak mohly, resp. měly jedině cestou podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. "

V této věci navazovala pozdější zákonná rozhodnutí ve vazebním řízení na rozhodnutí předcházející, avšak nezákonná. Na rozdíl od citovaného nálezu však ve věci této ústavní stížnosti nenastala překážka věci pravomocně rozhodnuté znemožňující vazebnímu soudu prvního stupně i soudu rozhodujícímu o stížnosti rozhodnout o žádosti o propuštění stěžovatele z vazby v souladu se zákonem a tím napravit do jisté míry důsledky vadného pravomocného rozhodnutí předcházejícího. To se ovšem objektivně nestalo, tedy bez ohledu na to, zda soudy rozhodující o žádosti stěžovatele o propuštění z (nezákonně předtím prodloužené) vazby tuto nezákonnost zjistily či nikoliv. Tím, že zmíněnou žádost v prvním i druhém stupni zamítly, přenesly na svá rozhodnutí nezákonnosti rozhodnutí jim předcházejících, i když tato jejich rozhodnutí izolovaně posuzovaná (tj. bez ohledu na rozhodnutí o prodloužení vazby, v nichž měla objektivně svůj základ) sama o sobě v souladu s trestním řádem byla.

Nejen zásada zákonnosti trestního řízení (§ 2 odst. 1 tr. ř.), nýbrž i zásada zdrženlivosti byla napadenými rozhodnutími porušena (§ 2 odst. 4 tr. ř.).

III.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy), a již proto nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané touto zásadou, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb. n. u. ÚS, sv. 1, str. 41). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí daných čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není vůči soudům obecným další nadřízenou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů bez dalšího. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (viz též nález sp. zn. III. ÚS 13/94, Sb. n. u. ÚS, sv.1, str. 251).

Ústavním soudem zjištěná a popsaná pochybení obecných soudů, jejichž usnesení jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny.

V prvé řadě kolidují s ústavně zaručeným právem na řádný zákonný proces podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 90 Ústavy, spočívajícím v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon, že nikdo nesmí být vzat do vazby a být v ní držen, leč z důvodů stanovených zákonem, přičemž soudy o tom rozhodující jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zákonnost procesu tu byla porušena i způsobem předvídaným v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11, č. 209/1992 a č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva").

Nezákonným postupem a rozhodnutími obou soudů bylo porušeno i stěžovatelovo ústavně garantované právo na spravedlivý proces jakožto jeden z atributů právního státu podle čl. 1 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny, jakož i citovaného článku Úmluvy, neboť zjištěné nezákonnosti takový zásah do spravedlivého procesu s sebou přinášejí.

Porušen byl i ústavní princip zdrženlivosti podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle něj při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, kam ustanovení o vazbě nepochybně spadají, musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl Ústavnísoud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímusoudu, než podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona napadená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2000 sp. zn. 13 To 449/2000 a ze dne 26. 1. 2001 sp. zn. 13 To 38/2001, jakož i usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 2000 sp. zn. Nt 221/2000 a ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. 4 T 170/2000 zrušit.