IV. ÚS 741/20 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2020

IV.ÚS 741/20 ze dne 21. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku Tělovýchovné jednoty Tatran Praha, z. s., sídlem Podolský přístav 5, Praha 4, zastoupené JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. 26 Co 207/2019-62, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Spolku SK vodní lyžování Skochovice, z. s., sídlem Nad Zastávkou 208, Vrané nad Vltavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 9. 2019 č. j. 5 C 318/2019-36 bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby tak, že návrh vedlejšího účastníka jako žalobce, aby stěžovatelce jako žalované bylo uloženo zdržet se vnikání a umožnit vedlejšímu účastníkovi užívání pozemku parc. č. st. 1553 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku par. č. 286/7 - lesní pozemek, a stavby č. ev. 208 stojící na pozemku p. č. st. 1553 - zastavěná plocha a nádvoří, to vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1309 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Vrané nad Vltavou, pro obec a katastrální území Vrané nad Vltavou (dále jen "předmětné nemovitosti"), se zamítá (výrok I.). Ve II. výroku soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 6 776 Kč.

4. Proti usnesení okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 12. 2019 č. j. 26 Co 207/2019-62 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatelce se ukládá zdržet se vnikání a umožnit vedlejšímu účastníkovi užívání předmětných nemovitostí (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 11 200 Kč (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby žalobě z rušené držby bylo vyhověno, přičemž i navržený žalobní petit obsahu práva na nerušenou držbu odpovídá.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud ve svém rozhodnutí nesprávně posoudil otázku uplynutí prekluzivní lhůty pro podání žaloby z rušené držby podle § 1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Dále krajský soud zcela pominul materiální podmínku žaloby, a to nedostatek prokázání držby rušeného práva vedlejším účastníkem. Svým rozhodnutím krajský soud podle stěžovatelky vybočil z ústavního rámce této právní problematiky, vymezené Ústavním soudem v usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17 a v nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Stěžovatelka poukazuje na to, že na svoji obranu v řízení před krajským soudem uvedla a doložila uplynutí prekluzivní lhůty, jakož i neexistenci držby vedlejšího účastníka, krajský soud se však jejími námitkami nezabýval, resp. pominul je a nesprávně vyhodnotil skutkový stav. Jde-li o pokojný výkon práva držby, vzal krajský soud za rozhodná tvrzení vedlejšího účastníka, když konstatoval, že vedlejší účastník se držby ujal na základě dohody o převodu a stěžovatelka "skutečnost, že k tomu převzetí držby došlo, ani nepopírá". Tento závěr je v přímém rozporu s obsahem soudního spisu (viz tvrzení stěžovatelky v bodě 4 vyjádření ze dne 3. 9. 2019 podaného u okresního soudu a v článku II vyjádření stěžovatelky ze dne 11. 11. 2019 podaného krajskému soudu) a rovněž se zjištěním jejího postoje učiněným okresním soudem a rovněž s článkem IV odst. 1 a 2 Dohody o převodu nemovitostí.

6. Stěžovatelka opakovaně tvrdila, že pokojná držba nezapočala, neboť nemovitosti nikdy do držby předány nebyly pro nesoučinnost vedlejšího účastníka, předávací protokol nebyl nikdy podepsán. Dohoda zanikla a stěžovatelka dlouhodobě opakovanými písemnými zákazy držbu vedlejšího účastníka zapovídala. Přesto krajský soud v rozporu s principy řádného a spravedlivého soudního řízení odvolání vyhověl.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

11. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

12. V posuzované věci krajský soud správně dovodil, že počátek šestitýdenní prekluzivní lhůty k podání žaloby z rušené držby je třeba odvíjet až od doručení přípisu stěžovatelky ze dne 12. 8. 2019. Z obsahu tohoto přípisu, který provedl i krajský soud k důkazu, se podává, že stěžovatelka tímto přípisem vyzývá vedlejšího účastníka k vyklizení předmětných nemovitostí do 31. 8. 2019 s tím, že pokud k vyklizení ve stanovené lhůtě nedojde, provede vyklizení stěžovatelka sama, bez součinnosti s vedlejším účastníkem, tzn. bez vyčkání na případné soudní rozhodnutí o vyklizení. Krajský soud výstižně poukázal na to, že zákonným předpokladem úspěšnosti žaloby z rušené držby je z hlediska věcné legitimace skutečnost, že žalobce je držitelem určitého práva (v daném případě práva užívacího) a že žalovaný výkon tohoto práva svémocně ohrožuje. Krajský soud dovodil, že existenci tohoto práva vedlejší účastník prokázal listinou nazvanou Dohoda o převodu nemovitostí, která byla účastníky podepsána. Z obsahu této listiny vyplývá, že účastníci se dohodli na bezúplatném převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví vedlejšího účastníka a na jejich předání. Na základě této smlouvy se vedlejší účastník držby předmětných nemovitostí ujal. Svémocné rušení držby, jako další zákonný předpoklad podle § 1003 občanského zákoníku prokázal vedlejší účastník obsahem přípisu stěžovatelky ze dne 12. 8. 2019. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

13. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3074/17 a sp. zn. IV. ÚS 4306/18, Ústavní soud uvádí, že neshledal, že by napadené rozhodnutí krajského soudu bylo se závěry uvedenými v těchto rozhodnutích v rozporu.

14. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje zejména na odůvodnění stěžovatelkou zmiňovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 4306/18, ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (§ 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou (srov. i usnesení sp. zn. IV. ÚS 3074/17). Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav a přihlédne ke všem podstatným okolnostem posuzované věci. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 občanského zákoníku), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně (bod 17 citovaného nálezu).

15. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud ohledně důvodnosti žaloby z rušené držby. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které krajský soud rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.

16. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím obdržení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu