IV. ÚS 710/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.06.2011

IV.ÚS 710/11 ze dne 21. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. J., zastoupeného Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem, AK Kopřiva & Penka, se sídlem v Brně, Zahradnická 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 4 To 511/2010 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 11. 2010 čj. 1 T 142/2010-2710 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 7. 3. 2011 a doplněným dne 16. 3. 2011 se Mgr. J. J., státní příslušník Slovenské republiky (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů o vazbě vydaná v trestní věci Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 1 T 142/2010, jmenovanému soudu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal mu propustit stěžovatele z vazby na svobodu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto přednostně a urychleně.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pro trestný čin útisku dle § 237 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009; do vazby byl vzat nalézacím soudem dne 4. 11. 2009, přičemž k omezení jeho osobní svobody došlo dne 2. 11. 2009 v 9.40 hod. Dne 24. 6. 2010 byla na stěžovatele podána obžaloba. Vazba byla několikrát prodlužována v přípravném řízení i po podání obžaloby.

Dne 3. 11. 2010 nalézací soud v hlavním líčení podle § 71 odst. 4, 6 tr. řádu rozhodl, že obviněný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu a nepřijal jeho písemný slib podle § 73 odst. 3 písm. b) tr. řádu.

Dne 21. 12. 2010 Krajský soud v Brně (dále jen "stížnostní soud") v neveřejném zasedání o stížnosti obviněného proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 3. 11. 2010 rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení částečně zrušil ve výroku o nepřijetí slibu obviněného a sám rozhodl, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijímá písemný slib obviněného.

III.

V části III. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 3. 11. 2010 bylo vydáno v rozporu s § 30 odst. 2 tr. řádu a rovněž v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť na rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě se po podání obžaloby podílela přísedící paní Z. H. (dále jen "přísedící"), která, jak plyne z protokolu o neveřejném zasedání dne 30. 4. 2010, se před podáním obžaloby v přípravném řízení podílela na rozhodování o vazbě. Tímto nezákonným postupem bylo zasaženo do práv stěžovatele dle čl. 38 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, neboť "o vazbě stěžovatele po podání obžaloby rozhodoval vyloučený ‚nezákonný' soudce-přísedící, který nebyl nestranný." K nápravě procesní nezákonnosti došlo až dne 16. 2. 2011 v hlavním líčení před nalézacím soudem na základě námitky obhájce i stěžovatele, kdy přísedící byla vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení dle § 30 odst. 2 tr. řádu.

V částech IV. a V. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nalézací i stížnostní soud se neřídily požadavky ustanovení § 71 odst. 4 tr. řádu, dle něhož je při rozhodování o dalším trvání vazby nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž nebylo v uplynulé vazební lhůtě možné řízení ukončit; komplikace a prodlužování trestního řízení nejsou způsobeny stěžovatelem, ale liknavým přístupem soudu k zajištění svědků k hlavnímu líčení; poukázal na nálezy I. ÚS 1812/2008 a IV. ÚS 757/2000.

V části VI. stěžovatel shrnul, že vytýkaná porušení zasahují do ústavní roviny a kolidují s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nezákonným postupem obou soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 1 Listiny a ústavní princip zdrženlivosti dle čl. 4 Listiny.

Nalézací soud ve vyjádření ze dne 31. 3. 2011 k ústavní stížnosti mj. uvedl, že dne 16. 3. 2011 v hlavním líčení před nalézacím soudem byly provedeny zbývající důkazy a soud vyzval procesní strany k přednesení závěrečných řečí; obhájce požádal o přípravu na závěrečnou řeč. Hlavní líčení ve stanoveném termínu dne 23. 3. 2011 neproběhlo pro onemocnění obviněného; nový termín byl stanoven na den 8. 4. 2011. Protože v mezidobí uplynula další lhůta pro vazbu, dne 16. 3. 2011 soud v hlavním líčení rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě; proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost ze stejných důvodů, jaké uvedl v ústavní stížnosti. Od počátku soudního řízení se v zákoně uvedené listiny překládají na žádost obviněného do slovenského jazyka a proto stížnost proti rozhodnutí ze dne 16. 3. 2011 nebyla dosud předložena stížnostnímu soudu k rozhodnutí.

Stěžovatel k vyjádření nalézacího soudu ze dne 31. 3. 2011 k ústavní stížnosti repliku ve stanovené lhůtě nepodal.

IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala především v tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na projednání věci nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny (které je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces) a základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy.

K tvrzení o porušení práva na projednání věci nestranným soudem a zákonným soudcem

K tvrzení o porušení práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1, Ústavní soud připomíná, že principy spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, se týkají jen řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti trestního obvinění" (tj. o vině a trestu); nevztahují se tedy na četná řízení, která se přímo netýkají oprávněnosti trestního obvinění, jako např. rozhodování o vazbě podle článku 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s odstavcem 3 téhož článku. Z toho ovšem nelze dovodit, že žádné principy spravedlivého procesu se při rozhodování o vazbě neaplikují. Naopak již v přípravném řízení se uplatňuje řada záruk dle článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, stejně jako při soudní kontrole vazby podle článku 5 odst. 4 Úmluvy musí být poskytnuty určité minimální procesní garance.

Ústavní soud nevylučuje, že při rozhodování o vazbě osobní zaujatost přísedící vůči obviněnému může mít negativní dopad na požadavek nestrannosti soudu. V projednávaném případě však z ústavní stížnosti ani shromážděných podkladů nenabyl přesvědčení, že by zde existovaly jakékoliv skutečnosti nasvědčující osobní zaujatosti přísedící u nalézacího soudu při rozhodování o vazbě stěžovatele; v tomto směru ostatně ústavní stížnost jakákoliv konkrétní tvrzení ani neobsahuje.

K tvrzenému porušení základního práva na svobodu dle čl. 8 Listiny, resp. základního práva na osobní svobodu a bezpečnost dle čl. 5 Úmluvy

Obecné principy

Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, jejichž relevantní části zní:

(2) Nikdo nesmí být .... zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ...

(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu;

dále též záruky článku 5 odst. 3 a 4 Úmluvy, dle nichž:

(3) Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.

(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy odkazují k zákonné úpravě vazby a zavazují orgány činné v trestním řízení při rozhodování ve věcech osobní svobody postupovat v souladu se zákonnými procesními i hmotnými pravidly. Porušení některého z těchto pravidel je současně i porušením Listiny a Úmluvy (i když nikoliv každé porušení zákona musí nutně znamenat porušení Listiny či Úmluvy).

Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.

Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 8 Listiny, resp. 5 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti.

V nálezu ze dne 7. 7. 2008 I. ÚS 1252/08 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil, že vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uvalena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 tr. řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky (srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000 III. ÚS 103/99, Sb. n. u., sv. 17, str. 121, 125).

Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn - a povinen - rozhodnout, zda další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".

Osoby vzaté do vazby tak mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout.

Svévolné omezení osobní svobody není slučitelné s výše citovanými články Listiny a Úmluvy; i když dosud nebylo obecně definováno, jaké typy jednání orgánů činných v trestním řízení jsou schopny zakládat "svévoli" pro účely čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 odst. 1 Úmluvy, klíčové principy se vyvíjejí případ od případu. Jedním z obecných projevů svévole bude zanedbání orgánů činných v trestním řízení aplikovat zákonná ustanovení řádně resp. v rozporu s požadavky judikatury Ústavního soudu, resp. Evropského soudu; v této souvislosti může být relevantním faktorem obsah odůvodnění rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě; právě absence, nedostatečnost či extrémní stručnost důvodů pro další omezení osobní svobody v příslušném rozhodnutí může zakládat svévoli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, stížnost č. 11364/03, odst. 72 a násl., dostupný na adrese http://www.echr.coe.int).

Aplikace obecných principů na věc stěžovatele

Stěžovatel byl omezen na svobodě dne 2. 11. 2009 v 9.40 hod. Vazba byla několikrát prodlužována v přípravném řízení i po podání obžaloby dne 24. 6. 2010. Hlavní líčení proběhla v termínech 21. 7. 2010, 11. 8. 2010, 6. 10. 2010, 13. 10. 2010, 20. 10. 2010, 27. 10. 2010 a 3. 11. 2010.

Jak bylo již výše uvedeno, nalézací soud v hlavním líčení dne 3. 11. 2010 podle § 71 odst. 4, 6 tr. řádu rozhodl, že obviněný se ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu a nepřijal jeho písemný slib podle § 73 odst. 3 písm. b) tr. řádu. V odůvodnění uvedl, že k průtahům dochází v důsledků problémů s výslechy svědků, jejichž adresy v návrzích na výslech nebývají uvedeny; konstatoval, že rozsah trestné činnosti, z jejíhož spáchání je stěžovatel stíhán, je rozsáhlý, činí řadu skutků; trestní řízení u Městského soudu v Brně bylo skončeno, ale současně probíhá jeho další trestní stíhání ve Slovenské republice. Je nebezpečí, že stěžovatel by se v této situaci vyhýbal trestnímu řízení, a že by mohl pokračovat v páchání trestné činnosti, pro níž je stíhán.

Stížnostní soud své rozhodnutí ze dne 21. 12. 2010 odůvodnil tak, že i nadále trvá obava, že stěžovatel by se při propuštění z vazby vyhýbal trestnímu stíhání a vysokému trestu, který mu hrozí, a to s ohledem na rozsah trestné činnosti a trestní sazbu, pro kterou byla podána obžaloba, trestnímu stíhání na Slovensku i rozhodnuté věci u Městského soudu v Brně. Dále poukázal na to, že jde o obtížnou trestní věc s vysokou škodou a množstvím útoků, v níž soud provedl několik hlavních líčení, přičemž někteří svědci se nedostavují. Situaci komplikuje i to, že je třeba veškerá rozhodnutí překládat z českého do slovenského jazyka, i opakované předkládání spisu jiným soudům. Trestní stíhání tak nebylo možno ve stanovené lhůtě tří měsíců skončit. S ohledem na osobu stěžovatele jeho propuštěním na svobodu hrozí, že by bylo zcela zmařeno trestní stíhání. Vzhledem k těmto skutečnostem a osobě stěžovatele v současném stadiu řízení nelze nahradit vazbu jinými opatřeními, která umožňuje trestní řád.

Ústavní soud je toho názoru, že závažnost obvinění nemohla sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby; v případě stěžovatele je však toho názoru, že uplatněné důvody v době rozhodování neztratily na síle a významu, a proto byly i nadále závažné a dostatečné. Důvody vazby útěkové i předstižné byly v napadených rozhodnutích specifikovány. Ústavní soud vyjadřuje tudíž přesvědčení, že důvody, na nichž spočívala napadená rozhodnutí, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.

Pro uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, byly v jeho rozhodnutí vyloženy. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

Jelikož Ústavní soud, vycházeje z naléhavosti věci, rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozumného smyslu.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo a jeho svoboda nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu