IV. ÚS 705/2000Usnesení ÚS ze dne 27.02.2001

IV.ÚS 705/2000 ze dne 27. 2. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., s. r.o., zastoupené Mgr. H. Z., advokátkou, proti postupu Finančního úřadu Brno IV při vyřizování žádosti ze dne 23. 10. 2000 o ověření podmínek neplatnosti rozhodnutí - výzvy ze dne 10. 3. 1999, č. 990000010, č.j. 34114/99/291960/2129,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zakázal Finančnímu úřadu Brno IV pokračovat v porušování jejích základních práv a svobod, vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a přikázal mu, aby zahájil řízení o ověření splnění podmínek neplatnosti výzvy ze dne 10. 3. 1999 č. 990000010, č.j. 34114/99/291960/2129.

Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí - výzvu považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, který nemá některou ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v ust. § 32 odst. 2 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tudíž za nicotný akt, který zásadním způsobem zasahuje do jejích základních práv a svobod.

Ústavní soud po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a to z následujících důvodů. I když proti napadené výzvě Finančního úřadu Brno IV není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o takových pravomocných rozhodnutích nebo jiných zásazích orgánů veřejné moci, které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že výzva k odstranění pochybností o údajích daňového přiznání dle § 43 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takového zásahu sama o sobě schopná není. V daném případě stěžovatelka bude mít po vydání konečného rozhodnutí ve věci k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se případně ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. V dané souvislosti Ústavní soud poukazuje též na judikaturu obecných soudů ohledně aplikace § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci 30 Ca 177/97, uveřejněné v časopise FaU. 98,12 :776), podle níž neshledá-li správce daně splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí finančního orgánu, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí (na rozdíl od části páté cit. zákona). Správní orgán může toliko účastníka vyrozumět přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Své námitky proti platebním výměrům vydaným správcem daně může účastník uplatnit v odvolacím řízení podle § 48 cit. zákona, případně v řízení reklamačním podle § 53 cit. zákona, a po jeho skončení i v přezkumném řízení před krajským soudem. Uvedený postup finančních orgánů Ústavní soud považuje za ústavně konformní.

Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost by mohla být odmítnuta též jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182,1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ust. § 72 odst. 2 cit. zákona ), neboť byla podána 4. 12. 2000 a evidentně směřuje proti rozhodnutí - výzvě ze dne 10. 3. 1999, doručené dle poznámek na výzvě dne 17. 3. 1999.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj