IV. ÚS 691/01Nález ÚS ze dne 27.11.2002 Označení povinné osoby v restitučním sporu

Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona. Nelze proto v žádném případě připustit situaci, kdy zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného subjektu, kterého se navíc dopustila nikoli stěžovatelka ve svém žalobním návrhu, nýbrž tytéž obecné soudy, které nejdříve pravomocně rozhodly o vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce, posléze, bez ohledu na tuto pravomocně rozhodnutou věc, rozhodly zcela opačně.

IV.ÚS 691/01 ze dne 27. 11. 2002

N 148/28 SbNU 341

Označení povinné osoby v restitučním sporu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 27. listopadu 2002 v senátě ve věci

ústavní stížnosti M. Ú., zastoupené JUDr. P. G., advokátem AK,

proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44

Co 129/99 - 89, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne

27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95 - 66, za účasti 1) Krajského soudu

v Brně, 2) Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka K. s. Č. a M., zastoupené JUDr. Č. K.,

CSc., advokátem AK, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co

129/99 - 89, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11.

1998, čj. 6 C 618/95 - 66, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že

v záhlaví citovanými rozhodnutími obecné soudy porušily její

ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že jádro problému tvoří správné označení

povinné osoby v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 222/91 Okresním

soudem ve Vyškově. Původní žaloba totiž směřovala proti OV KSČ

Vyškov, který byl v době rozhodné pro uplatnění restitučního

nároku zapsán na LV č. 3255 v k.ú. Vyškov jako vlastník domu č.p.

455 se stavební plochou parc. č. 894. Tento údaj byl jak pro

stěžovatelku, tak pro obecné soudy, směrodatný. Dále stěžovatelka

upozorňuje na existenci poučovací povinnosti podle ustanovení §

43 odst. 1 o. s. ř. a rovněž na povinnost soudu přihlížet kdykoliv

k řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může

rozhodnout ve věci samé. V situaci, kdy obecné soudy této

povinnosti nedostály, nelze tuto skutečnost připisovat k tíži

stěžovatelky.

Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že žaloba proti OV KSČM

V. byla vedena v době, kdy měl právní subjektivitu. Jestliže pak

tuto subjektivitu ze zákona ztratil, účastníkem řízení se stala K.

s. Č. a M. (dále jen "KSČM"), přičemž jejím jménem mohl nadále

jednat okresní výbor jako její orgán. Jestliže obecné soudy nadále

jednaly s OV KSČ V. jako s účastníkem řízení, opět to nelze

přičítat k tíži stěžovatelky.

Stěžovatelka rovněž namítá nesoulad postupu KSČM

s ustanovením § 3 občanského zákoníku, neboť výkon jeho práva

pokládá za rozporný s dobrými mravy, přičemž připomíná hluboký

kulturní a morální rozvrat společnosti a demokratického právního

řádu, který se projevil i v právní kultuře a který byl způsoben

právě KSČ, jejímž je KSČM přímým ideovým i právním nástupcem.

Velké změny v právním řádu po roce 1989 a navazující snahy

o nápravu křivd minulosti navodily situaci, kdy při posuzování

těchto případů by měl být právní pozitivismus a formalismus

korigován přirozenoprávním přístupem. Je nemorální, aby

v současnosti KSČM využívala tehdejší ne zcela přesné orientace

stěžovatelky v nových právních předpisech a transformacích

subjektů ve snaze znovu nabýt majetek, jenž byl stěžovatelce

navrácen na základě restitučních předpisů.

Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadené rozsudky

obecných soudů popírají její vlastnické právo k předmětným

nemovitostem, a navíc vytváří překážku věci rozsouzené, a tudíž

brání jakémukoli uplatnění nároků plynoucích z vlastnictví těchto

nemovitostí. Tím došlo k porušení jejího práva chráněného čl. 11

odst. 1 Listiny.

Na základě uvedených, jakož i dalších, skutečností

stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená

rozhodnutí jako protiústavní zrušil.

K ústavní stížnosti se dne 30. 8. 2002 vyjádřil Krajský soud

v Brně v tom smyslu, že v předmětném řízení nešlo o to, zda

stěžovatelka bude či nebude uspokojena v rámci svého restitučního

návrhu, ale o to, zda je vůči vedlejšímu účastníkovi účinný

rozsudek tohoto soudu v restituční věci. Krajský soud pak v zájmu

právní jistoty rozhodl, že v restitučním řízení bylo nakonec

rozhodováno vůči nonsubjektu, a tedy dle právní teorie s nulovým

účinkem. Krajský soud dále poukazuje na nárok stěžovatelky na

náhradu škody vůči státu a také na to, že měla možnost zjevně

zmatečné rozhodnutí tohoto soudu v restituční věci napadnout

dovoláním. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní

stížnosti nebylo vyhověno.

Okresní soud ve Vyškově se k ústavní stížnosti v zákonné

lhůtě nevyjádřil.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2002

vedlejší účastník poukazuje zejména na skutečnost, že stěžovatelka

v řízení v restituční věci nedostatečně hájila svá práva, když

rozsudek krajského soudu v této věci nenapadla dovoláním ani

ústavní stížností, přestože bylo toto rozhodnutí vydáno proti

neexistujícímu subjektu. Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny

opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv

poskytoval. Z těchto a dalších důvodů vedlejší účastník navrhuje,

aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 6 C 618/95,

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 3.

1993, čj. 3 C 222/91 - 86, byla odpůrci OV KSČM Vyškov uložena

povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání věci podle

zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkající se

předmětných nemovitostí. Proti citovanému rozsudku podala KSČM

odvolání, na základě kterého byl dne 21. 12. 1994 Krajským soudem

v Brně vydán rozsudek, čj. 19 Co 488/93 - 139, který napadené

rozhodnutí pouze s drobnou změnou dikce výrokové části potvrdil.

Na základě návrhu KSČM ze dne 12. 7. 1995 byl dne 27. 11. 1998

Okresním soudem ve Vyškově vydán ústavní stížností napadený

rozsudek, čj. 6 C 618/95 - 66, kterým bylo mimo jiné určeno, že

vlastníkem předmětných nemovitostí je KSČM. Citovaný rozsudek byl

dne 30. 4. 2001 potvrzen ústavní stížností napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Brně, čj. 44 Co 129/99 - 89. Dne 25. 1. 2001

stěžovatelka podala návrh na opravu rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj. 19 Co 488/93 - 139, kterým se

domáhala změny v označení odpůrce z OV KSČM Vyškov na KSČM.

Uvedený návrh byl usnesením tohoto soudu ze dne 12. 2. 2001,

sp. zn. 19 Co 488/93, zamítnut.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového

materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Jak již bylo Ústavním soudem dříve judikováno, smyslem zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon

o mimosoudních rehabilitacích"), je zmírnit následky některých

majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1

odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona

postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je

nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti

konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel

tohoto zákona. Nelze proto v žádném případě připustit situaci, kdy

zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je

popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného

subjektu, kterého se navíc dopustila nikoli stěžovatelka ve svém

žalobním návrhu, nýbrž tytéž obecné soudy, které nejdříve

pravomocně rozhodly o vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce,

posléze, bez ohledu na tuto pravomocně rozhodnutou věc, rozhodly

zcela opačně.

Přitom ze spisového materiálu je zřejmé, že v den podání

písemné výzvy dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních

rehabilitacích (22. 4. 1991), jakož i v den, kdy stěžovatelka své

nároky dle ustanovení 5 odst. 4 tohoto zákona uplatnila u soudu

(1. 8. 1991), držel předmětné nemovitosti OV KSČM V., přičemž

v evidenci nemovitostí byl v této době jako vlastník předmětných

nemovitostí zapsán OV KSČ V.

Ze spisového materiálu dále vyplývá, že OV KSČM V. byl

v období ode dne 28. 11. 1990 do dne 1. 11. 1991 právnickou

osobou, která držela předmětné nemovitosti, a stěžovatelka ho tedy

ve své výzvě ze dne 22. 4. 1991, jakož i v následné žalobě ze dne

1. 8. 1991, označila správně jako povinnou osobu dle ustanovení

§ 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Obecné soudy pochybily, když i po dni 1. 11. 1991 jednaly

s OV KSČM V. jako s účastníkem v řízení vedeném pod sp. zn. 3

C 222/91, neboť ode dne 1. 11. 1991 byla držitelem a od 7. 4.

1992 i vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž i povinnou

osobou dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, KSČM. Toto

pochybení však v žádném případě nelze přičítat k tíži

stěžovatelky, zvláště pak v situaci, kdy se OV KSČM V. jako

právnická osoba i jako účastník řízení nadále choval a vystupoval

tak a KSČM neučinila žádný procesní krok, ze kterého by bylo možné

dovodit, že se cítí být účastníkem řízení namísto OV KSČM V.

z důvodu ztráty jeho právní subjektivity.

Jak již Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 7. 1.

1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění

představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na

určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence

či neexistence určitého právního vztahu nebo práva z něhož bylo

žalováno o plnění. Dle názoru Ústavního soudu jde o takovou

překážku i v projednávané věci, neboť ze shora uvedených důvodů

mimo jakoukoli pochybnost vyplývá, že pochybení obecných soudů ve

věci sp.zn. 3 C 222/91 jsou natolik formální povahy, že

přihlédnutí k nim by neznamenalo nic jiného, než odepření soudní

ochrany stěžovatelce.

Ústavní soud konstatuje, že tímto právním formalismem

v rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného

práva stěžovatelky vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1

Listiny.

Dle stanoviska Ústavního soudu tím, že se OV KSČM Vyškov,

resp. KSČM, z důvodu nesprávného označení povinného subjektu

nebránila rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj.

19 Co 488/93 - 139, mimořádnými opravnými prostředky a podrobila

se mu a že na základě tohoto rozhodnutí došlo k uzavření dohody

o vydání předmětných nemovitostí dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona

o mimosoudních rehabilitacích, je nutno shodně, jako ve věci

sp.zn. 3 C 222/91, konstatovat, že tato dohoda je platná stejně

jako následný vklad vlastnického práva stěžovatelky k předmětným

nemovitostem do katastru nemovitostí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné

soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle

čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud

ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co 129/99 - 89, a rozsudek

Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95

- 66, dle ustanovení § 82 odst.1, odst. 3 písm. a) citovaného

zákona, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2002