IV. ÚS 657/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

IV.ÚS 657/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. H., , t. č. Věznice Rýnovice, 466 01 Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 8 Tdo 1208/2014-59, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. 1 Tmo 16/2013-2091 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 29. 7. 2013 č. j. 52 Tm 3/2012-1970, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 11. 3. 2015 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, soudu pro mládež, sp. zn. 52 Tm 3/2012, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spojení s § 140 odst. 1, 3 písm. a) téhož zákona, kterého se podle skutkové věty rozsudku dopustil dne 7. 8. 2011 v době kolem 13.37 hod. v baru Synot Tip v Novém Boru tím, že (shrnutě vyjádřeno) společně s dalšími spoluobviněnými ml. Petrem K. (jedná se o pseudonym), ml. Jiřím K. (jedná se o pseudonym), A. S. a J. Ž. za použití mačety a předmětů tyčovitého tvaru, údery pěstmi a kopů nohou fyzicky napadli poškozené Jana K.(jedná se o pseudonym) , Libora H.(jedná se o pseudonym), Martina K. (jedná se o pseudonym) a Adama J. (jedná se o pseudonym), konkrétně stěžovatel napadl mačetou poškozené Martina K. a Jana K. a to způsobem v rozsudku podrobně popsaným. Krajský soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem rozhodl o vině a trestu i dalších spoluobviněných.

V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání všech obviněných a odvolání příslušného státního zástupce přezkoumal správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Ve vztahu ke stěžovateli zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud dále rozhodl i ohledně obžalovaných A. S. a ml. Petra K.; A. S. byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, věc ml. Petra K. byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání státního zástupce směřující proti výrokům napadeného rozsudku ve vztahu k ostatním obžalovaným, stejně jako odvolání stěžovatele, A. S., J. Ž. a ml. Jiřího K. odvolací soud zamítl jako nedůvodná.

Dovolání stěžovatele, stejně jako dovolání ml. Jiřího K., A. S. a J. Ž., Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že byl odsouzen za jednání, které nebylo po právní stránce správně posouzeno. Zpochybnil správnost skutkových zjištění soudu, neboť řada z nich byla dle jeho názoru založena na nepodložených domněnkách, spekulacích a fabulacích, provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákoníku, řada z nich byla hodnocena účelově v jeho neprospěch. Konkrétně závěr soudu, že obvinění vnikli do baru po předchozí domluvě, stěžovatel označil jako ničím nepodloženou domněnku, neboť neexistovala žádná dohoda o tom, kdo, koho a jak napadne. Pokud šlo o závěr, že útok proti poškozeným byl veden s vědomím, že jim svým jednáním mohou způsobit smrt, stěžovatel poukázal na lékařské zprávy a znalecké posudky, podle kterých byla zranění poškozených Jana K. a Martina K. hodnocena jako prostá, způsobená násilím střední intenzity. To nenasvědčuje jednání v úmyslu někoho usmrtit a stěžovatel má za to, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně pouze jako pokus těžké újmy na zdraví s nižší trestní sazbou. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dodal, že dokazováním nebylo prokázáno, že by na Martina K. zaútočil mačetou, dal mu pouze ránu pěstí, takže mu nemůže být kladeno za vinu bodné či sečné zranění, které poškozený utrpěl; svoje odsouzení stěžovatel označil za exemplární potrestání s ohledem na výraznou medializaci celé věci.

Stěžovatel též nesouhlasil s odlišným hodnocením jeho podílu na celém útoku, jak k němu dospěl Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, a vytkl jim, že nepřihlédly ke znaleckému posudku, ze kterého vyplývá jeho silná fixace na jeho rodinu a snížení (byť nepodstatně) ovládacích schopností. Výši trestu odnětí svobody stěžovatel označil za nepřiměřenou, uloženou v důsledku přepínání trestní represe i s přihlédnutím k již výše zmíněné medializaci věci.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.

V projednávané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., zejména dokazování (§ 89 a násl. tr. ř.) a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces), případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v jeho trestní větvi.

Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 200, U 22/38 SbNU 579) vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Uplatněnou argumentací stěžovatel míří do třetí základní skupiny vad důkazního řízení, zahrnující situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. situaci, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, N 127/65 SbNU 645, nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012, N 110/65 SbNU 491, nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011, N 114/61 SbNU 669, nález sp. zn. I. ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011, N 47/60 SbNU 547, nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, N 43/56 SbNU 479, a další).

Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty, jimiž je odůvodňován tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry z nich vyvozenými, neobstojí. Lze připomenout, že obdobné námitky stěžovatel uplatnil v obhajobě a že obecné soudy se s nimi adekvátním způsobem vypořádaly. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, na základě jakých důkazů byl přijat skutkový závěr, že jednání stěžovatele naplňovalo jak po objektivní, tak po subjektivní stránce znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu kladeného mu za vinu ve stádiu pokusu. Skutkové závěry o tom, jak se incident odehrál, jak se jednotliví obžalovaní zasadili o konflikt a komu způsobili konkrétní zranění, soud prvního stupně opřel nejen o svědecké výpovědi, ale hlavně o záběry z kamer umístěných v baru; závěr, že stěžovatel zaútočil bezprostředně po svém příchodu velkou silou zákeřně zezadu na poškozeného Martina K. mačetou je prokazován především zachyceným videozáznamem. K polemice stěžovatele se závěrem o povaze zranění poškozených Jana. K. a Martina K. lze bez dalších podrobností pouze připomenout, že i přes objektivně prokázaná poranění, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, opakovaně upozornil na razanci a intenzitu útoku proti ležícím osobám v takové míře, že byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější zranění a mohl směřovat i k usmrcení poškozených. Na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné upozornit na závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, že u trestných činů proti životu a zdraví všichni spolupachatelé odpovídají za celý následek, resp. účinek jejich společného jednání, bez ohledu na to, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého spolupachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. str. 16-17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

Soud prvního stupně se rovněž zabýval subjektivní stránkou trestného činu a vyložil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obžalovaní jednali v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že na tomto místě netřeba opakovat (č. l. 1987 verte - 1989). K výtce stěžovatele o nepodloženosti závěru, že obžalovaní vtrhli do baru po předchozí domluvě, Ústavní soud odkazuje na tu část rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve které odvolací soud hodnotí způsob příchodu obžalovaných do baru, průběh jejich útoku a odchod z baru jako společné jednání, které nevyžaduje verbální domluvu na jednání, ale postačuje jen konkludentní jednání, z něhož je patrno, že osoby společným jednáním realizují společný záměr (č. l. 2096 verte), jakož i další podrobný výklad provedený soudem dovolacím k naplnění subjektivní podmínky spáchání trestného činu vraždy ve spolupachatelství (č. l. 2366 a násl.). Odvolací soud reagoval na námitky stěžovatele uplatněné v odvolání a v souvislosti s odvoláním státního zástupce přehodnotil uložený trest s ohledem na míru účasti stěžovatele na společně spáchané trestné činnosti, kterou označil jako dominantní. Podle odvolacího soudu to byl právě stěžovatel, který svojí brutalitou hned na počátku napadení poškozených vyjádřil představu o průběhu celého konfliktu. Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že ani tento závěr nelze považovat v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním, neboť z důkazů provedených soudem prvního stupně je zřejmé, že to byl stěžovatel, který společně s ml. Jiřím K. vběhl do baru a bez varování zezadu zaútočil proti poškozeným mačetou.

K dovolacím námitkám stěžovatele se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil, se závěrem, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností řádně objasněn i právně kvalifikován. Ve vztahu k nově vyměřenému trestu Nejvyšší soud potvrdil správnost závěrů odvolacího soudu s tím, že trest, který byl stěžovateli uložen, nelze považovat za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Ústavní soud připomíná, že výše trestu je především otázkou obecných soudů, i když připouští, že excesivní či nedostatečně odůvodněný trest může zasáhnout do sféry osobní svobody, a tím i do ústavně zaručených práv obžalovaného (viz nález sp. zn. III. ÚS 1250/12 ze dne 13. 11. 2012, N 187/67 SbNU 249). V projednávané věci má však Ústavní soud za to, že k takové situaci nedošlo, neboť odvolací soud se druhem a výší trestu důkladně zabýval, zohlednil všechny okolnosti trestného činu a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících ze soudního spisu a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí soudů vyšších stupňů, vyplývá přiměřeně detailní popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokazována na základě přímých a nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zváženy. Z jejich hodnocení vyplývá, že se doplňují a na sebe navazují tak, že příslušné rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno. Podle Ústavního soudu přezkoumávané hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Námitky stěžovatele o jednostranném, resp. nesprávném hodnocení provedených důkazů, či o nesprávné aplikaci ustanovení trestního zákoníku na zjištěný skutkový stav, tím, že neberou ohled na komplexní zvážení celého soudem zjištěného a popsaného skutkového děje, nezakládají žádný prostor pro ingerenci Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367).

Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu