IV. ÚS 644/2000Nález ÚS ze dne 19.04.2001 Interpretace §8/4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví, a mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd.

Povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze převod práva, tím však dědění není.

IV.ÚS 644/2000 ze dne 19. 4. 2001

N 65/22 SbNU 79

Interpretace §8/4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) prof. MUDr. K. K., 2) MUDr. A. K-ové, proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co

575/98, 14 Co 576/98-301, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

17. 8. 2000, čj. 28 Cdo 1441/99-341, za účasti 1) Městského soudu

v Praze, 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení,

a vedlejšího účastníka M. S-ové, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co

575/98, 14 Co 576/98-301, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

17. 8. 2000, čj. 28 Cdo 1441/99-341, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito

rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv

zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedená rozhodnutí, pokud jimi

nebyly vráceny ani pozemky, jsou ústavně nekonformní interpretací

právní normy, totiž ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

Takovou ústavně nekonformní interpretací je však i výklad

ustanovení § 4 odst. 2, a to ve vymezení povinných osob ("osoby

blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami

převedena"). Dědická dohoda je totiž nepochybně právním úkonem,

a tudíž převodem a nikoli přechodem práva. Ze všech uvedených,

jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení

napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 28. 2. 2001 poukázal

na výše uvedené rozsudky s tím, že v mezidobí se částečně změnila

judikatura soudů ohledně výkladu § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991

Sb., přičemž k částečnému posunu ve výkladu došlo i v otázce

nabytí věci osobou blízkou od původní osoby povinné v důsledku

dědění. Z uvedeného důvodu ponechává proto rozhodnutí na úvaze

Ústavního soudu.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření z 6. 3. 2001 uvedl, že

odvolací soud ve svém výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst.

4 zákona č. 87/1991 Sb. vycházel z jejich výslovného znění. Za

těchto okolností nebylo možno v řízení o dovolání dospět

přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo

na nesprávném právním posouzení věci.

Vedlejší účastnice M. S-ová navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti, neboť i kdyby dnes bylo možno připustit širší výklad,

pokud se týče ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

v řízení, jež proběhla, nebylo nikdy dokazováno ani osvědčováno,

že by zřízení práva osobního užívání bylo v rozporu se zákonem.

Pokud pak jde o ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, zůstává

ustáleným výkladem, že při dědění se nejedná o převod práva, za

jaký není považovat ani dohodu uzavřenou mezi dědici. Tři generace

rodiny vedlejší účastnice nemovitost, která byla v roce 1973

bezmála na spadnutí, zachránily a vlastní prací daly do řádného

stavu. Jejím odnětím by proto naopak vznikla další křivda.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12

C 74/92, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem

Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9

ze dne 16. 2. 1998, čj. 12 C 74/92-244, ve znění z téhož dne, čj.

12 C 74/92-258, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 1/2 domu

čp. 124, jakož i ohledně celých parcel č. 245 a 1537 zapsaných na

LV č. 194 k. ú. K. změněn tak, že se žaloba zamítá, zatímco

ohledně další 1/2 domu čp. 124 byl potvrzen ve výroku tohoto

rozsudku uvedeném znění. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že

odvolání je zčásti důvodné, neboť stěžovatelé jsou oprávněnými

osobami dle § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, když byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990

Sb., a splňují proto podmínky § 3 odst. 1 citovaného zákona.

Vydání pozemků brání však ustanovení § 8 odst. 4 citovaného

zákona. Původní spoluvlastník J. B. zemřel 23. 9. 1984, tedy ještě

před podáním výzvy, takže ve vztahu k ideální polovině nemovitostí

žalovaná není povinnou osobou. Je však povinnou osobou proto, že

matka žalované zemřela až po podání výzvy dne 27. 5. 1993. Rodiče

žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými

předpisy, a proto i žalovaná je ve vztahu k ideální 1/2 domu

povinnou osobou. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání

stěžovatelů zamítl, zatímco dovolání žalované odmítl. V důvodech

svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že odvolací soud správně

vyložil ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť

citované ustanovení nerozlišuje, zda pozemek je, či není zastaven.

Odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu ČR rovněž správně

rozhodl, změniv výrok rozsudku soudu prvého stupně ohledně 1/2

uvedeného domu tak, že žalobu zamítl.

Pokud jde o vydání 1/2 pozemků, obecné soudy při svém

rozhodování zcela pominuly skutečnost, že novelou provedenou

zákonem č. 509/1991 Sb. byl institut osobního užívání pozemku

transformován v plnohodnotném vlastnictví. Jak vyplývá z nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98, uveřejněného ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 13, č. 48, je

ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nutno interpretovat

tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených

v § 4 odst. 2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci,

nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního

užívání. Jak se dále uvádí v citovaném nálezu, v § 4 odst. 2

restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení

nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze

přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné

od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického.

Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále

na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve

zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Pokud tedy

stěžovatelé vyzvali žalovanou i její matku M. B-ovou k vydání

nemovitostí výzvou ze dne 28. 4. 1991 (M. B-ová zemřela teprve dne

27. 5. 1993), znamená to, že povinnost věc vydat přešla, pokud jde

i o jednu ideální polovinu pozemků, na žalovanou jako dědičku.

Jinak však Ústavní soud nesdílí argumenty stěžovatelů, pokud

směřují k vydání další poloviny předmětného domu, neboť, jak kupř.

uvedl Nejvyšší soud ČR již ve věci sp. zn. 3 Cdon 310/96, povinnou

osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká

fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na

osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení § 8 odst. 1 zákona

č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž

ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, pouze převod práva, tím však dědění není.

Ústavní soud proto pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny

ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z části vyhověl a napadená

rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného

zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. dubna 2001