IV. ÚS 642/02Usnesení ÚS ze dne 08.11.2002

IV.ÚS 642/02 ze dne 8. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. M. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, čj. 62 Co 201, 202/02-131 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2001, čj. 10 C 218/99-105, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 5. 2001, čj. 10 C 218/99-110,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2002, čj. 62 Co 201, 202/02-131 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 4. 2001, čj. 10 C 218/99-105, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 5. 2001, čj. 10 C 218/99-110.

Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvedl, že napadené rozsudky obecných soudů jsou v rozporu se zákonem, zabývají se problematikou, která má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázky, které jsou odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, jsou v rozporu s hmotným právem, a z těchto důvodů podal dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. I když otázku, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam bude posuzovat dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to především Nejvyšší soud ČR, který má sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou

Z výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako nepřípustná ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj