IV. ÚS 64/02Usnesení ÚS ze dne 17.06.2002

IV.ÚS 64/02 ze dne 17. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti I. B., a.s. zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 533 - 541/2000, 28 Ca 406 - 415/2000 a 28 Ca 53/2001, jakož i proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze jim předcházejícím,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá .

Odůvodnění:

Návrhy doručenými Ústavnímu soudu v období ledna až března 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezy zrušil výše uvedené rozsudky Městského soudu v Praze, jimiž byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze, kterými byla zamítnuta její odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu Praha - západ ve věci vyměření daně z převodu nemovitostí. Současně navrhla zrušit i rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, která byla předmětem přezkumu v daných řízeních.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2002, čj. IV. ÚS 64/02-22, byly věci evidované pod sp. zn. I. ÚS 62/02, I.ÚS 63/02, I.ÚS 64/02, II.ÚS 63/02, II. ÚS 64/02, III. ÚS 63/02, III. ÚS 64/02, IV. ÚS 63/02, IV.ÚS 64/02, I.ÚS 83/02, II.ÚS 84/02, III. ÚS 84/02, IV.ÚS 83/02, IV.ÚS 84/02, I.ÚS 120/02, II. ÚS 121/02, IV. ÚS 120/02, II. ÚS 150/02, III. ÚS 150/02 a IV. ÚS 150/02 spojeny ke společnému řízení s tím, že budou nadále vedeny pod jedinou sp. zn. IV. ÚS 64/02.

V odůvodnění ústavních stížností stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh předcházejících řízení a tvrdla, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky ("Ústava"), resp. čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, a že došlo též k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedla, že se stala vlastníkem specifikovaných pozemků v k.ú. P., dříve zastavených v její prospěch v souvislosti s poskytnutím úvěru. Na pozemcích nechala postavit rodinné domky, které poté prodala. V přiznání k dani z převodu nemovitostí uplatnila osvobození od daně podle ust. § 20 odst. 7 zákona 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v tehdy platném znění, dle něhož od daně z převodu nemovitostí byl osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví ke stavbě, která je novostavbou, na níž bylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, jestliže převodce (prodávající) je fyzickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku nebo právnickou osobou a převod stavby je prováděn v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Osvobození od daně nebylo přiznáno s odůvodněním, že předmětem činnosti stěžovatelky výstavba nebo prodej staveb a bytů není. S výše uvedeným právním názorem, akceptovaným všemi v její věci rozhodujícími orgány veřejné moci, stěžovatelka nesouhlasí. Tvrdí, že cit. ustanovení zákona daný požadavek výslovně neobsahovalo, na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. 7. 2000, která ustanovení § 20 odst. 7 doplnila slovy "jestliže převodcem je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů". Protiústavnost stížností napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že správce daně, odvolací orgán, ani správní soud, nespecifikovaly ve svém rozhodnutí žádný právní předpis, podle něhož bylo postupováno a svůj výklad právního předpisu řádně nezdůvodnily. Pravomocným platebním výměrem tak byla nucena činit něco, co zákon neukládal, což zasáhlo sféru jejích ústavních práv. Postup orgánů veřejné moci, jež státní moc uplatnily, se tak dostal mimo meze stanovené zákonem.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svých (totožných) vyjádřeních k ústavním stížnostem uvedl, že předmětem sporu byl výklad ust. § 20 odst. 7 zák.č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, konkrétně podmínka souvislosti převodu stavby s podnikatelskou činností stěžovatelky. Zatímco Finanční ředitelství v Praze v napadených rozhodnutích, stejně jako Městský soud v Praze, zaujaly názor, že musí jít o podnikatelskou činnost spočívající v pořizování novostaveb a nebo jejich prodeji, pak stěžovatelka zastávala názor, že předmětná podmínka je splněna i tehdy, dojde-li k převodu novostavby v souvislosti s jakoukoliv podnikatelskou činností, tedy nikoliv nutně jen s pořizováním novostaveb a nebo jejich prodejem. Podle názoru soudu nelze souvislost mezi převodem novostavby a podnikatelskou činností stěžovatelky shledat, neboť její podnikatelskou činností nebyla výstavba a prodej rodinných domů, ale zcela nesporně bankovnictví podle zákona o bankách. Pokud jde o předmětný pozemek, jako zástavu k zajištění poskytnutého úvěru, ten byl nesporně získán v souvislosti s podnikatelskou činností stěžovatelky, a s touto činností by bezpochyby souvisel i prodej tohoto pozemku. Tyto závěry se však netýkají novostavby. Její pořízení s poskytnutým úvěrem nijak nesouvisí a proto s podnikáním stěžovatelky nesouvisí ani její úplatný převod. Zcela jinak by tomu bylo v případě, kdy by předmětem zástavy za poskytnutý úvěr byla již existující novostavba rodinného domu. Případné zpeněžení této novostavby by nepochybně souviselo s podnikatelskou činností stěžovatelky. Je pravdou, že Finanční ředitelství v Praze opřelo svůj právní názor o citaci ust. § 20 odst. 7 písm. a) zákona, ve znění platném až od 1. 7. 2000, tedy nikoliv v předmětném zdaňovacím období, jímž byl rok 1997. Tuto argumentaci Městský soud v Praze nepřevzal, maje implicitně zato, že věc nelze posuzovat podle práva platného v jiném období, avšak ztotožnil se s konečným závěrem Finančního ředitelství v Praze, jsa toho názoru, že tento závěr dostatečně vyplývá z právní úpravy platné v roce 1997. Poukaz stěžovatelky na porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny není namístě, neboť v daném případě bylo postupováno na základě zákona č. 357/1992 Sb. a v jeho mezích, a při aplikaci ust. § 20 odst. 7 tohoto zákona bylo dle názoru účastníka postupováno v souladu se zákonem. Daň tedy byla uložena na základě zákona a v souladu s ním. Nedošlo tedy ani k namítanému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Odlišné právní posouzení pak nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž další výhrady stěžovatelky ohledně zkoumání zápisu podnikatelské činnosti v obchodním rejstříku nepovažuje za důvodné, ani příliš srozumitelné. Na zápis v obchodním rejstříku bylo poukázáno jako na podpůrný argument pro závěr, že výstavbu rodinných domků nelze považovat za podnikatelskou činnost banky. Závěrem účastník uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

Finanční ředitelství v Praze, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavním stížnostem poukázalo na ust. § 20 odst. 7 zák.ač. 357/1992 Sb., ve znění platném pro rok, kdy k převodu 30 rodinných domků, vybudovaných na náklady stěžovatelky na vlastních pozemcích, došlo. To, že stavební pozemky získala v souvislosti s bankovnictvím, již nelze vztáhnout na stavby, protože jejich výstavbou pořídila nové samostatné věci jak v právním, tak i v ekonomickém smyslu. Stavby nejsou součástí pozemku, proto jimi nemohl být pozemek zhodnocen. Pořízení rodinných domků tedy s předmětem podnikatelské činnosti stěžovatelky již nesouviselo, neboť je nezískala v souvislosti s peněžními a úvěrovými operacemi, ani dalšími finančními činnostmi, ani se nejednalo o správu cizího majetku. Vybudované rodinné domky byly kolaudovány jako stavby určené k bydlení, a tento účel s podnikatelskou činností stěžovatelky neměl žádnou souvislost. Vedlejší účastník je toho názoru, že v řízení o vyměření daně neporušil žádná práva stěžovatelky ani nepřekročil své pravomoci vymezené daňovými předpisy, a daň z převodu nemovitostí vyměřil v souladu se zákonem a na základě zákona. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal související spisy Městského soudu v Praze (mj. i spis sp. zn. 38 Ca 540/2000), a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci územními finančními orgány a poté i správním soudem. Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci, že převod rodinných domků postavených na pozemcích nabytých jako zástava v souvislosti s poskytováním bankovních služeb, byl uskutečněn v souvislosti s její podnikatelskou činností, a že tento závěr zřetelně vyplývá z odlišného znění ust. § 20 odst. 7 zák.ač. 357/1992 Sb. (tj. ze znění platného pro rok, kdy k převodu rodinných domků došlo), ve srovnání s jeho novelizovaným zněním (dle zákona č. 103/2000 Sb.) účinným od 1. 7. 2000. Tento záměr stěžovatelky nelze akceptovat. Argumentaci správního soudu i územních finančních orgánů. považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a srozumitelnou, a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy 5, resp. v čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, jejichž podstatou je ústavní požadavek na výkon státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, ani k namítanému zásahu do práva resp. ústavními principu zakotvenému v čl. 11 odst. 5 Listiny, dle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Stejně tak Ústavní soud neshledal jakékoliv porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani (nenamítané) porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka svá základní práva zakotvená v posledně cit. ustanoveních realizovala a ze samotné skutečnosti, že výsledek přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy pro ní byl nepříznivý, nelze porušení ústavních práv stěžovatelky dovodit.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu