IV. ÚS 630/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2011

IV.ÚS 630/11 ze dne 3. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. S. M., právně zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Trnková 1864/22, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 24. července 2009, č.j. 4 T 45/2009-535, a Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 8 To 390/2009-594, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, č.j. 6 Tdo 1281/2010-715, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zejména uvedená v čl. 4 odst. 4; v čl. 7 odst. 1; v čl. 10 odst. 2 a v čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 3 a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců. K odvolání státního zástupce byl zrušen výrok o trestu stěžovatele a ten byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Odvolání stěžovatele a jeho spoluobžalovaného bylo zamítnuto. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvedl, že jeho věc soudy vyřešily, podle jeho názoru, nesprávně, vedeny hlavně snahou potrestat jednání označované jako korupce, jíž je v České republice vyhlášen nesmiřitelný boj. Podstatná část jeho ústavní stížnosti však brojila proti postupu policejního orgánu (Inspekce ministra vnitra) a státního zástupce, kteří měli při zahájení řízení, resp. obstarání důkazů - odposlechů a videozáznamů - postupovat v rozporu s platným právním řádem. Stěžovatel popsal, že v rámci šetření byli sledování jiní příslušníci Policie České republiky, přičemž šetřením byla zjištěna trestná činnost spoluobžalovaného stěžovatele, resp. stěžovatele. Prováděné šetření se tedy nemělo spoluobžalovaného vůbec týkat. Tímto postupem došlo k odhalení poznatků o trestné činnosti, aniž by byly dříve získány jakékoliv poznatky. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 45/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud shledal, že námitky užité v ústavní stížnosti stěžovatel shodným způsobem uplatnil jak v řízení před soudem prvého stupně, v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (č.l. 562 a násl.), tak i v dovolání (č.l. 627 a násl.). Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací se s argumentací stěžovatele, poukazující na procesní pochybení při pořizování odposlechů důkladně, správně a ústavně konformním způsobem vypořádaly (rozsudek Městského soudu v Brně str. 17 a 18; rozsudek Krajského soudu v Brně str. 4). Nejvyšší soud pak konstatoval irelevantnost procesních námitek v dovolání stěžovatele (str. 5 napadeného usnesení), přičemž dovolání Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu (§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu).

Nově stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08 z 27. ledna 2010. Aplikaci tohoto judikátu však v projednávané věci posoudil čtvrtý senát Ústavního soudu jako nepřípadnou. Nadto je možno odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. II. ÚS 694/11, kde i druhý senát dospěl ke shodnému hodnocení ústavní stížnosti směřující proti týmž rozhodnutím obecných soudů, kterou podal spoluobžalovaný stěžovatele.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, kterou by se již dříve nezabývaly obecné soudy při projednávání věci a která by svědčila o tom, že právě postupem těchto soudů došlo k naříkaným zásahům do zaručených základních práv stěžovatele. Jak je tedy z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu zjevné, obecné soudy projednávající trestnou činnost stěžovatele se věcí řádně a plně zabývaly a na základě závěrů o legalitě opatřených a provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu