IV. ÚS 615/05Usnesení ÚS ze dne 15.03.2006

IV.ÚS 615/05 ze dne 15. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. F., právně zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Litoměřice, Na Valech 525/12, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2005, sp. zn. 5 To 451/2005 a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2005, sp. zn. 3 T 166/2005, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel formálně bezvadnou ústavní stížnost, kterou se navrhovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tím byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2005, č.j. 3 T 166/2005, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů dle § 67 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho základních práv a svobod, zaručených v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Soudy tak měly učinit rozhodováním o jeho vazbě, resp. o jejím prodloužení, v neveřejném zasedání za jeho nepřítomnosti. Tím měl být zkrácen v právu na veřejné projednání věci ve své přítomnosti. K tomu současně poukázal na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k dotčené problematice, zejména na nálezy sp. zn. IV. ÚS 239/05 a IV. ÚS 269/05. Podle jeho tvrzení obecné soudy dostatečně neobjasnily vazební důvody. Navíc stěžovatele nevyslechly, ačkoliv podle judikatury Ústavního soudu jsou povinny tak učinit.

K žádosti Ústavního soudu se předsedkyně senátu krajského vyjádřila jen tak, že uvedla, že zjištěné pochybení, spočívající v rozhodnutí o trvání vazby bez provedeného slyšení stěžovatele bylo zhojeno slyšením před konečným rozhodnutím.

Předseda senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem se vyjádřil k ústavní stížnosti velice obsáhle. V něm předně konstatoval, že je pravdou, že rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo učiněno bez předchozího řádného vyrozumění stěžovatele či jeho obhájkyně, a nebyla tak naplněna podmínka provedení výslechu. Tuto okolnost však napravil krajský soud při řízení o stížnosti.

Dále účastník poukázal na okolnosti vedoucí jej k ponechání stěžovatele ve vazbě. Předchozí, zahlazené, odsouzení stěžovatele nemůže být zohledněno při rozhodování o trestnosti či trestní odpovědnosti, ale může být zohledněno při rozhodování o vazbě (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rt 10/1974, podle kterého zahlazení neznamená zánik skutečnosti, že pachatel spáchal trestný čin, a současně prezentuje postoj pachatele ke společenským hodnotám, které má trestní zákon chránit). Zároveň poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 605/04 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35 str. 633), které poskytuje obdobné závěry. V další části předseda senátu soudu prvého stupně popsal judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. II. ÚS 713/04, sp. zn. IV. ÚS 265/04, sp. zn. IV. ÚS 353/04a sp. zn. Pl. ÚS. 45/04). Jak dále uvedl na základě uvedených nálezů dospěl k chybnému závěru, že je na zvážení soudu, zda slyšení může mít vliv na rozhodování o ponechání ve vazbě či nikoliv. O neudržitelnosti svého názoru se předseda senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem přesvědčil po vydání dalších nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 247/05, sp. zn. IV. ÚS 269/05, sp. zn. IV.ÚS 379/05. Tato rozhodnutí ovšem byla vydána po rozhodnutí soudu prvého stupně v projednávané věci.

Závěrem pak účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že navzdory pochybení soudu prvého stupně, v celém napadeném řízení nedošlo ke zkrácení stěžovatele v jeho právech, když postupem odvolacího soudu bylo uvedené pochybení napraveno.

S ohledem na obsah předložených podání byla tato poskytnuta právnímu zástupci stěžovatele k podání případné repliky. Právní zástupce stěžovatele však na předložená vyjádření nijak nereagoval.

Podle následného zjištění Ústavního soudu rozhodl ve věci samé Okresní soud v Ústí nad Labem dne 15. prosince 2005, č.j. 3 T 166/2005-255, rozsudkem, kterým byl stěžovatel pro trestný čin loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Ve vztahu ke stěžovateli pak uvedený rozsudek nabyl právní moci ke dni 16. ledna 2006.

V projednávané věci Ústavní soud vycházel jednak ze své judikatury, na jejíž část stěžovatel poukázal, a rovněž přihlédl k právní úpravě řízení platné v době rozhodování obecných soudů o vazbě.

Ústavnímu soudu byly opakovaně předloženy ústavní stížnosti proti rozhodnutím o prodloužení vazby, a to s ohledem na mezinárodní normy, k jejichž dodržování je ČR zavázána. Zejména se jedná o čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Podle tohoto ustanovení má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Ústavní soud k dané problematice judikoval právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, které se zabývá přezkumem zákonnosti dalšího trvání vazby. Kontradiktornost neshledal v případech, kdy obviněný není vyslechnut před nezávislým soudem, resp. nemá možnost předložit soudu důvody, pro které považuje trvání vazby za nedůvodné. Do této skupiny rozhodnutí patří nálezy I. ÚS 573/02 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, str. 397), Pl. ÚS. 45/04 publikovaný pod č. 239/2005 Sb.

V projednávaném případě však stěžovatel byl účasten v kontradiktorním řízení týkajícího se věci samé, v jehož průběhu uváděl okolnosti, pro které by měl být z vazby propuštěn. To, že toto "slyšení" neproběhlo bezprostředně při rozhodování senátu obecného soudu o prodloužení vazby, nelze považovat za porušení práv stěžovatele tak jak v ústavní stížnosti uvádí. Takový závěr plyne rovněž z usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 374/05.

K obdobným závěrů dospěl Ústavní soud již v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 689/04 (viz www.judikatura.cz) či sp. zn. IV. ÚS 374/05 (dosud nepublikováno). Podle nich nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. pokud byly při hlavním líčení zmíněny i skutečnosti, o které opřel obecný soud své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě. Obecný soud právu na slyšení dostojí i tak, že se seznámí s argumenty obžalovaného například v rámci hlavního líčení, tedy bez toho, že by měl povinnost provést slyšení jako zvláštní úkon, tedy mimo procesní rámec hlavního líčení, protože účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná.

Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není proto možné zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc jako celek. Pokud tedy v projednávané věci bylo porušeno právo stěžovatele na slyšení při jednání před soudem prvého stupně, byla tato chyba zcela jednoznačně napravena soudem stížnostním, a tím bylo zajištěno dodržení základních práv stěžovatele. Postupem obecných soudů jako celku tedy nedošlo k namítanému zásahu do práv zaručených v čl. 5 odst. 4 Úmluvy resp. v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Z uvedených důvodů bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku usnesení uvedeno (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu