IV. ÚS 593/99Nález ÚS ze dne 01.09.2000 Rozhodnutí procesní povahy

Posouzení otázky, zda stěžovatel, jemuž byla adresována výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., má základ v hmotném právu, a proto uvedenou výzvu nelze z pohledu ustanovení § 248 odst. 2písm. e) o.s.ř. považovat za rozhodnutí procesní povahy.

IV.ÚS 593/99 ze dne 1. 9. 2000

N 126/19 SbNU 175

Rozhodnutí procesní povahy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D. H, proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca

31/99-29, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca

31/99-29, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení

základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36

odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí

Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 12. 1998, čj. 5958/98/FŘ

/150.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 31/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud

zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22. 7. 1998

výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě

podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., kterou vyzval

stěžovatele (jako ručitele) k úhradě daňového nedoplatku daňového

dlužníka - společnosti F. a H. , spol. s r.o., v celkové výši

5.435.506,- Kč., a to do výše nesplaceného vkladu stěžovatele

zapsaného v obchodním rejstříku, tj. 20.000,- Kč. Odvolání, ve

kterém stěžovatel namítal, že není ručitelem, bylo výše uvedeným

rozhodnutím finančního ředitelství zamítnuto.

Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že

není ručitelem, a dále, že správce daně se měl nejdříve domáhat

splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat

k zaplacení daňového nedoplatku.

Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.

V odůvodnění uvedl, že řízenío žalobě nemohlo proběhnout, neboť

žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., které upravuje sekundární

povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňovému

subjektu. Jedná se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní,

protože samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně

a ručitele. Formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako

subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku

daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku

v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh

daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním

nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas

nesplní. Podle § 248 odst. 2 o.s.ř. jsou z přezkumné činnosti

soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů předběžné,

procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí jsou taková,

která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva

hmotného, ale zasahují do práv daných pro vlastní vedení řízení.

V tomto smyslu je procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené

žalobou a z tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů

vyloučeno.

S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní

stížnosti namítá, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona

č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný

opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení

opravný prostředek přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání

namítat, mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.

Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel uplatnil ve

všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Skutečnost,

zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ v hmotném právu

a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně. Stěžovatel

nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, dle kterého se právní

stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně nemění a že

hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení nebyla

dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem v intencích §

106 obch. zák., do této pozice je nezákonně nucen až uplatněním

výzvy dle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel dále

poukázal na to, že krajský soud na daný případ nesprávně aplikoval

nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 466/97, který se však týká

usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě proti exekučnímu

příkazu finančního úřadu podle § 73 zákona č. 337/1992 Sb.

Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem

stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,

přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého

subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob

jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté

hlavy druhé o.s.ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty, jako

v řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně

v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po

daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom

nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

musela informaci o této skutečnosti obsahovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu

s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv

a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti (aniž by však

předjímal výsledek řízení ohledně věcné stránky), dospěl

k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených

v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavní

soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli

odepřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž

právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle ust. § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se již Ústavní soud zabýval při

rozhodování o ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. III. ÚS

373/98, III. ÚS 594/99 a I. ÚS 593/99. Od závěrů tam uvedených se

Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě zcela

totožném z hlediska závěrů učiněných senátem 29 C Krajského soudu

v Brně i z hlediska argumentace ústavních stížností.

Podle ust. § 244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve

správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel

odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může

namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo

uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již

bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu

ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně

namítal, že není ručitelem.

Jak Ústavní soud konstatoval již v rozhodnutí, sp. zn. III.

ÚS 373/98, v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde

vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí

pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový

stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že

ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by

instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního

předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové

okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za

ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu

"procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní

ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36

odst. 1 a odst. 2 zaručována. Posouzení otázky, zda stěžovatel,

jemuž byla adresována výzva správce daně k zaplacení daňového

nedoplatku podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., má základ

v hmotném právu, a proto uvedenou výzvu nelze z pohledu ustanovení

§ 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. považovat za rozhodnutí procesní

povahy. V daném případě spočívalo porušení základních práv

a svobod v neposkytnutí soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský

soud se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu,

který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod

stěžovatele.

Z uvedených důvodů bylo proto napadené rozhodnutí Krajského

soudu v Brně pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv

a svobod zrušeno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního

ředitelství (odkazujícího na spisový materiál) výzva správce daně

podle § 57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli

uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.

Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně

vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost

takto daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když

požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést

k odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele

a správce daně, z ust. § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze

plyne, že správce daně je nejprve povinen vyzvat k zaplacení

daňového dlužníka, který nesplnil daňovou povinnost (zákon

nepředpokládá , že by správce daně tuto povinnost nesplnil).

K námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně aplikoval

závěry uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 466/97 (správně I. ÚS

466/97), Ústavní soud uvádí, že uvedeným nálezem je řešena odlišná

právní situace (exekuční vymáhání závazku daňového ručitele)

a navíc, v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není uvedený

nález citován a ani z argumentace odůvodnění nevyplývá, že byl ve

věci aplikován.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. září 2000