IV. ÚS 593/15 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2015

IV.ÚS 593/15 ze dne 7. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. E., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Chmelova 357/2, směřující proti usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. listopadu 2014, č.j. 8 PP 57/2014-16, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 2014, č.j. 10 To 405/2014-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Jičíně byl zamítnut návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody, uložených rozhodnutími Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, sp. zn. 1 T 10/2002, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 31 T 46/98. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl, jako nedůvodnou.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy v řízení postupovaly přepjatě formalisticky. Dle komentáře trestního řádu mají být do hodnocení, pro účely řízení o podmíněném propuštění, zapracovány námitky hodnoceného vězně; v případě stěžovatele tomu tak však nebylo. Své námitky nemohl stěžovatel uplatnit ani v řízení před soudem prvého stupně, který se jeho námitkami nezabýval. Následnými námitkami se nezabýval ani stížnostní soud; jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění.

Stěžovatel má dále za to, že zákonné podmínky pro podmíněné propuštění (polepšení se ve výkonu trestu i předpoklad budoucího řádného života) splnil. Soudy rovněž měly porušit zásadu zákazu dvojího přičítání. Dřívější opakované odsouzení a porušení podmínky podmíněného porušení již byly zohledněny při nařízení výkonu zbytku předchozího trestu. Nynější návrh pak byl odmítnut právě s ohledem na již posuzované chování stěžovatele v minulosti. Takový postup považuje stěžovatel za nepřípustný.

Stížnostní soud v jeho věci jednal v neveřejném zasedání, čímž mělo dojít k porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti. Rozporně pak stížností soud bez slyšení stěžovatele hodnotil dříve provedené důkazy jinak než soud prvého stupně. Napadené usnesení tak bylo pro stěžovatele překvapivé, a z odůvodnění není možno posoudit, zda případně a jaké důkazy stížnostní soud provedl.

Soudy vycházely z jim předloženého hodnocení, které je však diametrálně odlišné od jiného jeho hodnocení, vypracovaného pro účely přeřazení do mírnější věznice (viz řízení Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 25 Nt 2014/2014). S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 8 PP 57/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Předně Ústavní soud konstatuje, že neexistuje nárok na podmíněné propuštění. Posouzení naplnění zákonných podmínek je svěřeno soudu. Ten v projednávaném případě, se znalostí konkrétních okolností posoudí, zda navrhovatel splňuje podmínky, umožňující jeho podmíněné propuštění. Citované ustanovení § 88 trestního zákoníku upravuje okolnosti, za nichž soud může odsouzeného podmíněně propustit, přičemž splnění zde uvedených podmínek neznamená automaticky nárok na podmíněné propuštění. Je na soudu, aby zvážil veškeré okolnosti případu, než rozhodne.

Ze spisu soudu prvého stupně je patrné, že stěžovatel podal návrh na podmíněné propuštění ve velmi stručné podobě. Hodnocení věznice nepodepsal, neboť s ním nesouhlasil, avšak ani u soudu neuvedl okolnosti, které považuje v hodnocení za vadné. Pokud k ústavní stížnosti přiložil a odkázal na jiné - další hodnocení, nutno konstatovat, že takový odkaz měl učinit již v průběhu řízení před obecnými soudy. Soudy proto vycházely z podkladů, které jim byly v řízení předloženy, jímž je i výslech stěžovatele. Ten však konstatoval pouze obecné námitky, a nevyužil tak zcela svého práva; nápravy důsledků se pak domáhá v ústavní stížnosti. Soud prvého stupně, a následně i soud stížnostní se s nimi dostatečně seznámily a vyhodnotily je.

V řízení o stížnosti Krajský soud v Hradci Králové postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Dle ustanovení § 232 trestního řádu rozhoduje soud ve veřejném zasedání tam, kde to zákon vysloveně stanoví. V souvislosti s řízením o stížnosti takový pokyn není řádem dán. Nadřízený soud pak o stížnosti rozhoduje v souladu s ustanovením § 147 a násl. trestního řádu, kde je zakotvena i možnost, aby stížnostní orgán ve věci rozhodl sám. Jak opakovaně uvedly soudy rozhodující ve věci, podmíněné propuštění je nenárokový institut. V řízení o něm soud, po prověření naplnění zákonných podmínek dále prověří, zda osobní okolnosti případu a žadatele skýtají záruky, že trest se neminul účinkem a dále postačí trest podmíněný. Soud tedy musí prověřit, zda a za jakých podmínek k podmíněnému propuštění může dojít.

Dle čl. 2 odstavce 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem; čl. 36 odstavec 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svých práv u soudu; čl. 38 odstavec 2 Listiny stanovuje, že soudní řízení má být veřejné, bez zbytečných průtahů, přičemž přítomní účastníci se mohou vyjadřovat ke všem provedeným důkazům; dle čl. 40 odstavce 3 Listiny má obviněný právo se hájit. V provedeném řízení soudy respektovaly tato omezení a jejich činností k zásahu do žádného z uvedených práv nedošlo. Stěžovatelovu návrhu nebylo vyhověno a ten tak nadále vykonává trest odnětí svobody. Nespokojenost stěžovatele je pochopitelná, nicméně napadená rozhodnutí nevykazují vady, které jim stěžovatel přisuzuje. Případné nejsou ani nekonkrétní odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Judikatura týkající se řízení o podmíněném propuštění na případ stěžovatele nedopadá.

Samotný fakt, že soud nevyhověl jeho požadavku, není možno považovat za zkrácení v zaručených právech. Stížnostní soud neshledal stěžovatelem namítnutá pochybení v rozhodnutí soudu prvého stupně. Ani to nesvědčí o zkrácení v zaručených právech stěžovatele. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Stěžovatel tedy prezentoval jen svoji nespokojenost, což však není možno považovat za vadu řízení. Soudy věc projednaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu