IV. ÚS 589/2000Usnesení ÚS ze dne 21.02.2001 Obsah pojmu nákupní provize dle celního zákona (13/1993 Sb.)

Zákon č. 13/1993 Sb. , celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v § 75 operuje s pojmy provize, odměna za zprostředkování a nákupní provize, mezi nimiž diferencuje, neboť s nimi spojuje odlišné důsledky při započítávání do celní hodnoty. Již sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že nákupní provizi lze spojovat pouze s činností bezprostředně související a směřující k nákupu zboží - tedy např. vyhledávání dodavatelů, vyhledávání vzorků, prohlídka zboží apod. Jinými slovy řečeno, zprostředkovatelskou činností, která je předpokladem vzniku nároku na nákupní provizi, je tedy třeba rozumět činnost třetí osoby, směřující k uzavření a realizaci kupní smlouvy, tedy např. činnost, jejímž smyslem je vyhledat příležitost k uzavření smlouvy, např. ohledně zboží, jehož dostupnost pro kupujícího není zcela běžná, či v případech, kdy uzavření kupní smlouvy klade s ohledem na druh zboží i nároky na profesní znalosti zprostředkovatele, apod. Nákupní provizí podle celního zákona se tak rozumí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno. Pojmově je tak vyloučeno, aby pod obsah výrazu nákupní provize byly zahrnovány také platby účtované za zprostředkování služeb sice souvisejících, avšak nákupu zboží se bezprostředně netýkajících.

IV.ÚS 589/2000 ze dne 21. 2. 2001

U 8/21 SbNU 501

Obsah pojmu nákupní provize dle celního zákona (13/1993 Sb.)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 163/99-39, ze dne 4. 9. 2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Brně, sp. zn 4482-0101-01/98/64B, ze dne 2. 4. 1999, jímž bylo zamítnuto rozhodnutí, vydané dne 17. 8. 1998 Celním úřadem Břeclav - dálnice pod čj. 29-94/CD/98 B, kterými mu bylo dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty v částce 133.402,- Kč.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 163/99 a materiálů dodaných Celním ředitelstvím v Brně je patrno, že stěžovatel jako kupující uzavřel dne 9. 9. 1997 s maďarskou firmou M. S.M. (dále jen M.) jako prodávajícím a maďarskou firmou T. Budapest (dále jen T.), která vystupovala jako zástupce kupujícího, rámcovou obchodní smlouvu, jejímž předmětem byl nákup zboží, který se měl uskutečnit od prodejce firmy M. pro kupujícího za dohodnutou cenu 0,08 DEM za kg hroznů, prostřednictvím firmy T. Téhož dne stěžovatel uzavřel jakožto kupující komisionářskou smlouvu s firmou T. jako zprostředkovatelem, kterou se jmenovaná firma zavázala žalobci zprostředkovat vlastním jménem a na účet kupujícího nákup moštových hroznů v množství dle požadavků kupujícího, včetně následujících služeb souvisejících s nákupem: - l) svoz vinných hroznů na centrální místo nakládky-M., - 2) umytí a dezinfekci kontejnerů před každou nakládkou, - 3) zchlazení hroznů a ošetření hroznů proti zapaření, - 4) zajištění včasného celního odbavení a vyřízení všech celních formalit - 5) provedení veškerých dalších manipulací s hrozny.

Pod bodem III. této smlouvy, označeným jako platby, je výslovně uvedeno, že zprostředkovatel má právo na nákupní provizi ve výši 100 % z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů a že za všechny služby, které zprostředkovatel vykoná v souvislosti s touto smlouvou, má právo na platby za 1) svoz vinných hroznů na centrální místo nakládky -M., - do 2 200,- DEM za každé naložené nákladní auto, 2) umytí a dezinfekci kontejnerů před každou nakládkou do 600,- DEM za každé naložené nákladní auto, 3) zchlazení hroznů a ošetření hroznů proti zapaření do 1.000,- DEM za každé naložené nákladní auto, 4) zajištění včasného celního odbavení a vyřízení všech celních formalit do 600,- DEM za každé naložené nákladní auto, a 5) provedení veškerých dalších manipulací s hrozny - na skutečně vynaložený čas do 1 500,- DEM za každé naložené nákladní auto.

V návaznosti na uskutečněný dovoz smluveného zboží stěžovatel celnímu úřadu předkládal faktury vystavené firmou T., na základě kterých prováděl platby do zahraničí, a v nichž deklaroval jednotkovou cenu dovezených hroznů ve výši 0.08 DEM/ 1 kg s tím, že těmito fakturami prokazoval cenu skutečně placenou za deklarované zboží.

Inspektorát celní a finanční stráže však při provádění kontroly dle ust. § 127 zák. č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen celní zákon), zjistil, že stěžovatel uskutečnil i další platby, a to na základě faktur, které měly shodné číselné označení i datum jako faktury s cenou 0,08 DEM, byly pouze odlišeny písmenem "B" (dále jen faktury s označením "B"), kde byly fakturovány tyto položky: 1. provize 100 % z ceny zboží na základě obstaravatelské smlouvy k pověření nakupovat zboží, 2. svoz zboží na místo nakládky, 3. čištění a dezinfekce nádrží, 4. chlazení a větrání proti zapaření, 5. celní poplatky a 6. překládka z kontejnerů do kamionů.

Inspektorát celní a finanční stráže dospěl k závěru, že se jedná o fakturaci provize a služeb, které měly být při deklarování celní hodnoty připočteny k ceně skutečně placené, a měly být proto součástí celní hodnoty [§ 75 odst. písm. f) celního zákona]. Celní úřad Břeclav-dálnice, proto dodatečným platebním výměrem ze dne 17. 8. 1998, čj. 29-94/CD/98 B, stěžovateli vyměřil clo a daň z přidané hodnoty ve výši 151.187,- Kč. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel namítal, že fakturované služby naplňují znaky nákupní provize, neboť bylo fakturováno vyhledávání dodavatelů, prohlídka zboží a zajištění komplexních služeb při zajištění přepravy v Maďarsku, uskladňování a vlastní dodávce. V průběhu odvolacího řízení byla předložena další obchodní smlouva, uzavřená dne 9. 9. 1997 stěžovatelem, jako příjemcem služeb a firmou C. T., K., N. (dále jen C. T.), jako poskytovatelem služeb, jejímž předmětem bylo poskytnutí služeb stejné specifikace jako služeb specifikovaných ve zprostředkovatelské smlouvě a fakturách s označením "B". Dle sdělení stěžovatele, uvedeném v protokolu o ústním jednání, firma T. služby zprostředkovala a firma C. T. tyto služby provedla. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí celní ředitelství rozhodlo tak, že změnilo dodatečný platební výměr Celního úřadu Břeclav -dálnice pouze ohledně výše vyměřených částek tak, že celkem dodatečně vyměřené clo a daň z přidané hodnoty snížilo na částku 133.402,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatovalo, že faktury s označením "B" pod bodem 1 skutečně obsahují nákupní provizi, která se k ceně skutečně placené nepřipočítává, a nemůže být proto součástí celní hodnoty. Částky, pod tímto bodem 1 uvedené, představují úhrady placené dovozcem (stěžovatel) jeho zástupci (firma T.) za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží a jako nákupní provize jsou také v zprostředkovatelských smlouvách a fakturách označeny. Částky označené pod body 2-6 ve fakturách "B" již však za nákupní provizi ve smyslu § 65 odst. 1 celního zákona považovat nelze. Způsob fakturování totiž svědčí o fakturaci služeb (nákladů), spojených s dopravou a manipulací dováženého zboží v Maďarsku (konkrétně byly popsány a fakturovány jednotlivé typy provedených služeb), a ceny takových služeb je proto nutno chápat jako položky připočitatelné k ceně skutečně placené ve smyslu § 75 odst.1 písm. f) celního zákona.

Krajský soud, který na základě žaloby podané stěžovatelem přezkoumal napadené rozhodnutí celního ředitelství i rozhodnutí jemu předcházející, v rozsahu jakém bylo žalobou napadeno, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především odkázal na příslušná ustanovení celního zákona, která ve věci aplikoval :

- ustanovení § 66 celního zákona, dle kterého základem pro vyměření cla je celní hodnota, přičemž celní hodnotou dováženého zboží je převodní hodnota, to je cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží prodané pro vývoz do tuzemska, upravená podle § 75 a § 76.

- § 75 odst. 1 celního zákona, dle kterého se při určení celní hodnoty podle § 66 připočtou k ceně skutečně placené nebo ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena, prvky dále uvedené, pokud jsou hrazeny kupujícím a nejsou zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena, a to mimo jiné provize a odměny za zprostředkování, s výjimkou nákupních provizí. Dle písmene f) tohoto ustanovení se k uvedené ceně připočtou výlohy za nakládání, vykládání a manipulaci spojené s dopravou dováženého zboží na místo, kde zboží vstupuje do tuzemska, nejsou-li zahrnuty v ceně skutečně placené nebo která má být zaplacena.

- § 65 odst. 1 písm. f) celního zákona, podle něhož se pro účely celního hodnocení rozumí nákupní provizí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno.

- dle poznámky k článku 8 odst. la (i) přílohy 1 (interpretační poznámky) Dohody o provádění článku VII. Všeobecné dohody o clech a obchodu se výrazem "nákupní provize" rozumí částka, kterou platí dovozce svému zástupci za jeho služby, které spočívají v tom, že tento zástupce ho zastupuje při nákupu zboží, které má být hodnoceno.

S ohledem na uvedenou právní úpravu pak krajský soud neuznal námitku stěžovatele, že do celní hodnoty neměly být celními orgány jako nákupní provize zahrnuty ty částky, které zaplatil zprostředkovatelům. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že citovaná právní úprava je zcela v souladu s Dohodou o provádění čl. VII Všeobecné dohody o clech a obchodu, v níž je zcela jednoznačně definováno, co se připočítává k ceně skutečně placené nebo k ceně, která má být za dovezené zboží zaplacena. Z této úpravy také vyplývá, co se rozumí pod pojmem nákupní provize. Uvedl, že při posouzení dané věci vycházel z označení jednotlivých služeb tak, jak jsou blíže specifikovány v uzavřených smlouvách a dále ze způsobu fakturování služeb, spojených s dopravou a manipulací s dováženým zbožím. Ztotožnil se proto s důvody, uvedenými v napadeném rozhodnutí celního ředitelství, neboť předmětné služby jsou dle § 75 odst. 1 písm. f) celního zákona připočitatelnými položkami k ceně skutečně placené, a nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že veškeré služby fakturované ve fakturách s označením "B" naplňují znaky nákupní provize. Položka č. 1 uvedených faktur však nákupní provizi obsahuje, tato se k celní hodnotě zboží nepřipočítává a celní ředitelství proto postupovalo správně, pokud rozhodnutí celního úřadu v části, týkající se této položky, změnilo. Soud přihlédl i k tomu, že v komisionářských smlouvách uzavřených mezi žalobcem a maďarskými firmami jsou platby za služby a nákupní provizi důsledně rozlišovány, z čehož lze dovodit, že služby, které maďarské firmy jako zprostředkovatelé v souvislosti s uvedenými smlouvami zajišťovaly, nebyly za nákupní provizi považovány. Výklad předložený stěžovatelem považoval soud za nepřijatelný, neboť by jím bylo zcela negováno shora uvedené kogentní ustanovení celního zákona, týkající se určení celní hodnoty.

Za důvodnou soud nepovažoval ani námitku stěžovatele, že nebylo respektováno stanovisko Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel, ze dne 6. 8. 1998, zn. 9165/4146/98-11, neboť toto stanovisko je v souladu s citovanou definicí celní hodnoty a nákupní pro vize, a navíc zdůraznil, že pro právní posouzení věci je zásadní zákonná úprava nikoliv stanovisko, kterého se žalobce dovolává. Stejně tak za nedůvodnou považoval i stěžovatelem uplatněnou námitku, v níž poukázal na to, že požádal svého nepřímého zástupce, aby provedl dodatečné celní řízení o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty v souvislosti s fakturami za služby (jejich realizaci), neboť součástí předložených správních spisů nebylo žádné podání stěžovatele, z něhož by se dal dovodit jeho úmysl, dodatečně vyměřit clo a daň z přidané hodnoty v souvislosti s těmito fakturami.

V ústavní stížnosti, směřující proti tomuto rozhodnutí správního soudu, stěžovatel se zcela obecným odkazem na porušení článku 2 odst. 2, čl. 36 odst. l Listiny, a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR namítá nesprávné právní posouzení věci, jejíž podstatou bylo posouzení otázky, zda zprostředkování, resp. zajištění (ve smyslu zorganizování) služeb ze strany nákupních komisionářů firmy T. (a v obdobných obchodních případech firmy A.), provedených v souvislosti s nákupem hroznů tak, jak bylo dohodnuto v příslušných smlouvách s těmito firmami a následně těmito firmami vyfakturováno a stěžovatelem zaplaceno, má charakter nákupní provize, či nikoli. Dle názoru stěžovatele celní úřad, celní ředitelství a krajský soud v této souvislosti nerozlišovaly, že se nejedná o vlastní realizaci těchto služeb, nýbrž o jejich zprostředkování, když samotná realizace těchto činností byla smluvně zajištěna a provedena firmou C. T., která tyto služby vyfakturovala a stěžovatel tyto služby zaplatil. Stěžovatel předpokládá, že k uvedenému názoru mohla vést jednak formulace předmětu smluv a faktur při překladech z němčiny a maďarštiny a jednak skutečnost, že provize za zprostředkování služeb firmami A. a T. se počítala procentem z ceny provedených služeb firmou C. T.. Poukázal dále na to, že ve věci požádal o stanovisko Ministerstvo financí ČR, Generální ředitelství cel v Praze, které ve věci vydalo dvě stanoviska, přičemž v druhém, vydaném po doplnění všech podkladů, ve sporné části zprostředkování služeb x vlastní provedení služeb, jako nákupní provizi definovalo. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozhodnutí celních orgánů jsou nezákonná, neboť odporují ust. § 75 odst. 1 písm. a) bodu 1 zák. celního zákona a stěžovatel jimi byl zkrácen na svých právech.

Celní ředitelství v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí, čj. 4482-0101-01/98/64B, ze dne 2. 4. 1999, a pro úplnost dodalo, že ve věci předmětného dovozu hroznového vína z Maďarska je vedeno trestní řízení, v jehož průběhu bylo činěno dokazování i na území Maďarska, které potvrzuje závěry o tom, že fakturace služeb, které účastník řízení považuje za nákupní provizi, je fakturací služeb uvedených v § 75 odst. 1 písm. f) zák. č.13/1993 Sb.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí celního ředitelství v rozsahu námitek vznesených v žalobě, přičemž jeho závěry jsou podrobně vylíčeny v odůvodnění rozhodnutí, na které odkázal. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv považuje za nedůvodné a účelové, porušení je namítáno pouze v obecné rovině a není ničím blíže odůvodněno.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především uvádí, že stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu Ústavním soudem tak, jako by tento byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele, resp. jeho nesouhlas, se závěrem soudu a celních orgánů, týkajícím se obsahu pojmu "nákupní provize", nesouhlasí tedy se závěrem, že položky fakturované pod bodem 2 - 6 faktur "B"(tj. položky mimo výslovně uvedenou nákupní provizi ve výši 100 % z celkového objemu kupních cen nakoupených hroznů) jsou položkami započitatelnými do celní hodnoty zboží, přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnil jak v odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, tak v správní žalobě a s nimiž se soud i celní ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly. Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.

Uvedenému postupu krajského soudu z pohledu soudu Ústavního, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení celního zákona, která byla ve věci aplikována, jmenovitě jeho ustanovení § 75, které, a to je třeba zdůraznit, operuje s pojmy provize, odměna za zprostředkování a nákupní provize, mezi nimiž diferencuje, neboť s nimi spojuje odlišné důsledky při započítávání do celní hodnoty. Již sama tato skutečnost nasvědčuje tomu, že nákupní provizi lze spojovat pouze s činností bezprostředně související a směřující k nákupu zboží - tedy např. vyhledávání dodavatelů, vyhledávání vzorků, prohlídku zboží apod. Jinými slovy řečeno, zprostředkovatelskou činností, která je předpokladem vzniku nároku na nákupní provizi, je tedy třeba rozumět činnost třetí osoby, směřující k uzavření a realizaci kupní smlouvy, tedy např. činnost, jejímž smyslem je vyhledat příležitost k uzavření smlouvy, např. ohledně zboží, jehož dostupnost pro kupujícího není zcela běžná, či v případech, kdy uzavření kupní smlouvy klade s ohledem na druh zboží i nároky na profesní znalosti zprostředkovatele, apod. Nákupní provizí ve smyslu celního zákona se tak rozumí úhrady placené dovozcem jeho zástupci za zastupitelské služby v zahraničí při nákupu zboží, které má být hodnoceno. Pojmově je tak vyloučeno, aby pod obsah výrazu nákupní provize byly zahrnovány také platby účtované za zprostředkování služeb sice souvisejících, avšak nákupu zboží se bezprostředně netýkajících, jako jsou platby na zprostředkování svozu hroznů na místo nakládání, umytí a dezinfekce kontejnerů před každým naložením, chlazení hroznů a jejich ošetření proti odpařování, vyřizování celních formalit, apod. S ohledem na uvedené, pak okolnost stěžovatelem v ústavní stížnosti zdůrazňovaná a tvrzená, totiž že firma T. pouze zprostředkovávala ve smlouvě s ním vyjmenované služby, a že samotnou jejich realizaci prováděla firma C. T., ztrácí na významu.

Ústavní soud tak považuje rozhodnutí krajského soudu, vycházející ze závěru, že částky uhrazené na základě faktur označených "B" (mimo skutečnou nákupní provizi ve výši 100% z nákupních cen) představují náklady na činnosti , které se dle ust § 75 zák. č.13/1993 Sb.započítávají do celní hodnoty, za rozhodnutí, vydané zcela v intencích zákona .

Pro úplnost je třeba dodat, že námitkou stěžovatele ohledně nepřesných překladů obchodních smluv se Ústavní soud nezabýval, neboť ji stěžovatel v předchozích řízeních neuplatnil a dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Bylo navíc v zájmu stěžovatele, aby zajistil, že jeho nároky dle jím uzavřených obchodních smluv budou posuzovány na základě jazykově i právně perfektních překladů.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel pouze obecně uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné pro rozpor s ustanovením § 75 odst.1 písm. f) celního zákona, aniž by blíže rozvedl v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí, která by vedla k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces a práva rovnosti, Ústavní soud konstatuje, že porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR shledáno nebylo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Stejně tak nebylo shledáno (a stěžovatelem ani nijak nebylo specifikováno), že by stěžovateli jako účastníku řízení nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 90 Ústavy ČR), či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jak bylo zjištěno, soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod, a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu