IV. ÚS 561/01Nález ÚS ze dne 03.12.2001 Institut nutné obhajoby

Právo na právní pomoc zaručované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se vztahuje na všechny fáze řízení a nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných prostředků. Taková právní pomoc v daném případě v důsledku postupu soudu I. stupně (který, ač se jednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. l písm. c) trestního řádu, obhájce stěžovateli neustanovil) poskytnuta nebyla a tento postup musel Ústavní soud hodnotit jako porušující jak čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

IV.ÚS 561/01 ze dne 3. 12. 2001

N 190/24 SbNU 411

Institut nutné obhajoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti R. T., tč.

ve Vazební věznici České Budějovice, proti usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj. 10 To 334/2001-118,

a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6. 2001, čj. PP

230/98-108, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu

v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2001, čj. 10 To

334/2001-118, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 6.

2001, čj. PP 230/98-108, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž

postupem, podle jeho tvrzení, byla porušena práva, zaručovaná čl.

37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu

v Příbrami, sp. zn. PP 230/98, byl stěžovatel, jako odsouzený,

usnesením Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP 230/98, ze dne

19. 1. 1999, podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání 5 let

z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v trvání dvou let

uložen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn.

3 T 133/97, ze dne 9. 7. 1997, ve spojení s rozsudkem Krajského

soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 878/97, ze dne 6. 1.

1998. Ve stanovené zkušební době spáchal trestný čin opilství, za

který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci

ze dne 14. 6. 1999, a s ohledem především na toto zjištění pak

Okresní soud v Příbrami dospěl k závěru, že stěžovatel zmařil

naplnění předpokladů, za kterých byl z výkonu trestu podmíněně

propuštěn, a proto v záhlaví označeným rozhodnutím nařídil

stěžovateli výkon zbytku trestu. Učinil tak ve veřejném zasedání

a v tomto řízení stěžovatel obhájce neměl, sám si jej nezvolil

a ani mu soudem nebyl ustanoven. Stížnost, kterou stěžovatel proti

tomuto usnesení soudu I. stupně podal, byla zamítnuta ústavní

stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze jako

opožděná. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že

usnesení soudu I. stupně bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání,

kterému byl stěžovatel přítomen, přitom po poučení o právu

stížnosti uvedl, že se zatím nevyjadřuje, a poté byl znovu poučen

o počátku stížnostní lhůty. Ta běžela ode dne vyhlášení tři dny,

tedy do 21. 6. 2001, a uplynula marně, neboť stížnost v ní podána

nebyla. Jestliže po obdržení písemného vyhotovení usnesení

stěžovatel stížnost podal dne 9. 7. (a další písemnost, označená

jako jeho stížnost, avšak podepsaná advokátem, jenž nebyl vybaven

plnou mocí, ani nebyl soudem ustanoven, byla podána dne 23. 7.),

pak krajský soud uzavřel, že šlo o stížnost podanou opožděně

a z podnětu takového podání nebylo možno napadené usnesení, ani

řízení jemu předcházející, přezkoumat, neboť uplynutím stížnostní

lhůty nabylo napadené usnesení právní moci.

Proti tomuto usnesení krajského soudu směřuje ústavní

stížnost stěžovatele, který s odkazem na práva zaručovaná čl. 37

odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož i na ustanovení § 36a odst.

1 písm. c) trestního řádu tvrdí, že v jeho případě postupem soudu

I. stupně, který rozhodoval o nařízení výkonu zbytku trestu,

a následně pak i postupem odvolacího soudu, bylo porušeno jeho

právo na řádnou obhajobu. I když totiž soud I. stupně podáním ze

dne 27. 6. 2001 stěžovateli sdělil, že vzhledem k tomu, že tč.

vykonává vazbu, musí mít obhájce i v řízení o nařízení výkonu

zbytku trestu z podmíněného propuštění a stanovil mu lhůtu 5 dnů

k případnému zvolení obhájce s tím, že pokud tak neučiní, bude mu

obhájce ustanoven soudem, tyto kroky již učinil pozdě, neboť

o nařízení výkonu zbytku trestu rozhodl již usnesením ze dne 18.

6. 2001, které bylo vydáno při veřejném zasedání, o jehož konání

žádný obhájce stěžovatele nebyl vyrozuměn. Náprava tohoto

nezákonného stavu nebyla provedena ani dodatečně, neboť soud I.

stupně ani později stěžovateli obhájce neustanovil a odvolací soud

svým usnesením ze dne 7. 8. 2001 stížnost stěžovatele jako

opožděnou zamítl. Podle stěžovatele odvolací soud dospěl

k nesprávnému závěru, že napadené rozhodnutí nemůže věcně

přezkoumat, neboť v důsledku opožděně podané stížnosti stěžovatele

již nabylo právní moci. Zcela totiž pominul, že lhůta k podání

stížnosti nemohla uplynout, neboť napadené usnesení nebylo

oznámeno řádně ustanovenému obhájci. V této souvislosti stěžovatel

podotýká, že za jeho obhájce pro řízení, vedené u Okresního soudu

v Příbrami pod sp. zn. PP 230/98, nelze považovat advokáta JUDr.

J. D., neboť tento mu byl jako obhájce ustanoven Okresním soudem

v Jindřichově Hradci toliko pro nové trestní řízení, proti

stěžovateli vedeném u Okresního úřadu vyšetřování v Jindřichově

Hradci, nehledě k tomu, že ani tento obhájce nebyl o konání

veřejného zasedání u Okresního soudu v Příbrami dne 18. 6. 2001

vyrozuměn. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.

Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že

není pochyb, že v daném případě šlo o nutnou obhajobu podle § 36a

odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž Okresní soud v Příbrami zřejmě

toto ustanovení přehlédl a ač byl odsouzený ve vazbě v jiné

trestní věci, konal řízení bez obhájce. Krajský soud si při

rozhodování o stížnosti odsouzeného byl této situace plně vědom,

podle svého přesvědčení však nemohl tuto vadu řízení nijak

napravit. Usnesení Okresního soudu v Příbrami bylo oznámeno všem

v té době ve věci vystupujícím stranám a v zákonné lhůtě žádná

z nich stížnost proti němu nepodala. Usnesení tak nabylo právní

moci. Obhájce odsouzeného zvolen ani ustanoven nebyl, a tuto vadu

řízení nelze podle krajského soudu napravit tak, že by byl obhájce

ustanoven dodatečně, a usnesení mu bylo doručováno, přičemž

stížnostní lhůta by dále běžela. Obdobné situace jsou v praxi

řešeny cestou mimořádného opravného prostředku, v tomto případě

stížností pro porušení zákona. Krajský soud také v předmětné věci

zvažoval, zda podnět ke stížnosti pro porušení zákona podat,

dospěl však k závěru, že je třeba ctít rovněž požadavek účelnosti

možného dalšího řízení. Nelze podle něj totiž očekávat, že by nové

projednání věci za důsledného splnění všech procesních pravidel,

z důvodů, které rozvedl, vedlo k jinému výsledku a bylo by ku

prospěchu odsouzeného. Za této situace stížnostní senát neučinil

žádný závěrečný návrh a ponechává plně na zvážení Ústavního soudu,

jak o podané ústavní stížnosti rozhodne.

Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření v podstatě odkázal

na obsah připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. PP

230/98.

Okresní státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího

účastníka v tomto řízení vzdalo.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného

spisu, ověřil, že v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí

svobody nebyl stěžovateli ustanoven obhájce, jakož i po ověření

toho, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Jindřichově

Hradci ze dne 30. 5. 2001, čj. 10 Nt 50/2001-5, vzat do vazby,

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle § 36a odst. 1, písm. c) trestního řádu musí mít

odsouzený ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném

zasedání, obhájce. Jde o jeden z případů nutné obhajoby. Jak

patrno z obsahu připojeného spisu, v řízení, v němž byla vydána

napadená usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody,

stěžovatel obhájce neměl, soudem mu ustanoven nebyl, ačkoliv v té

době byl již ve vazbě v jiné trestní věci proti němu vedené. Soud

I. stupně tak evidentně porušil shora citované ustanovení

trestního řádu. I když postupu odvolacího soudu, který se opožděně

podanou stížností stěžovatele odmítl věcně zabývat, nelze při

formálním posouzení nic vytknout, Ústavní soud nemůže pominout, že

právě institut nutné obhajoby je jedním z prostředků, jímž je

zajišťováno ústavně zaručované právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3

Listiny). Toto právo je dovoditelné i z čl. 37 odst. 2 Listiny,

podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy,

jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku

řízení, přičemž právní pomoc se vztahuje na všechny fáze řízení

a nepochybně zahrnuje i právní pomoc při podávání opravných

prostředků. Právní pomoc v daném případě, v důsledku postupu soudu

I. stupně, nemohla být stěžovateli poskytnuta, tento postup je

tedy třeba hodnotit jako porušení práva stěžovatele na obhajobu,

kteréžto právo je jednou ze záruk spravedlivého procesu, a proto

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatele

vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. prosince 2001