IV. ÚS 548/99Nález ÚS ze dne 20.11.2000 K náhradě škody v penězích

Za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces, je třeba považovat i taková rozhodnutí, jež jsou postavena na právním závěru soudu, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Za takový protiústavní závěr je třeba v dané věci - za stavu, kdy výsledky provedeného dokazování nasvědčují existenci poškození majetku stěžovatelky - považovat závěr odvolacího soudu, že v případě, kdy má být hrazena škoda v penězích, lze uznat prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený prostředky na její odstranění vynaložil.

IV.ÚS 548/99 ze dne 20. 11. 2000

N 173/20 SbNU 229

K náhradě škody v penězích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti Ing.

S. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 23 Co

246/99-156, ze dne 19. 7. 1999, a proti doplňujícímu rozsudku

téhož soudu, čj. 23 Co 247/99, ze dne 16. 8. 1999, za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 246/99-156, ze

dne 19. 7. 1999, spolu s doplňujícím rozsudkem téhož soudu, čj.

23 Co 247/99, ze dne 16. 8. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž jí byla uložena

povinnost zaplatit žalobci částku 10.991,70 Kč s 16 % úrokem

z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení a náklady řízení žalobce ve

výši 15.905,- Kč., dále jí byla uložena povinnost zaplatit státem

zálohované znalečné ve výši 13.448,- Kč. Namítá nesprávnost názoru

odvolacího soudu, který vychází z toho, že stěžovatelce nevznikla

žádná škoda, neboť nevynaložila žádné náklady na odstranění jí

stěžovatelem způsobené škody, tj. na výměnu potřísněných

a znehodnocených skel. Je přesvědčena, že již samotným

znehodnocením majetku jí vznikla penězi vyjádřitelná újma - tedy

škoda. Odvolává se na rozhodnutí R 55/77 Sb., podle něhož se

skutečnou škodou rozumí újma, spočívající ve zmenšení majetkového

stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by

bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu

(nikoliv, které již bylo nutno vynaložit). Dle jejího názoru došlo

napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti

v podstatě uvedl, že v řízení před obecnými soudy stěžovatelce

právo na spravedlivý proces upřeno nebylo, neboť v průběhu 6 let

trvajícího řízení měla možnost využít všech procesních práv.

Rozhodnutí je správné i po věcné stránce, neboť právní názory zde

vyslovené vycházejí z toho, co v řízení vyšlo najevo a odpovídají

právní teorii, vztahující se k problematice náhrady škody.

Odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nesprávné

právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení

rozhodnutí Ústavním soudem. K odkazu stěžovatelky na rozhodnutí

R 55/77 Sbírky rozhodnutí se soud nemůže vyjádřit, neboť tímto

rozhodnutím je řešena úplně jiná problematika.

J. Z. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.

Z obsahu připojeného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu

8, sp. zn. 6 C 146/93, Ústavní soud zjistil, že žalobce J. Z. se

u obecného soudu domáhal po stěžovatelce peněžitého plnění

z titulu prací, provedených na nemovitosti stěžovatelky na základě

dohody o provedení práce. Stěžovatelka se bránila zaplacení

požadované částky mimo jiné tím, že stěžovatel ji svou činností

způsobil potřísněním okenních tabulí neodstranitelnou barvou

škodu.

Ve věci bylo poprvé dne 21. 10. 1996 rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 8, čj. 6 C 146/93-57, rozhodnuto tak, že

stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci částku Kč 6.000,- Kč

s přísl.(ve zbývající části byla žaloba zamítnuta).

K odvolání obou účastníků bylo toto rozhodnutí Městským

soudem v Praze, jako soudem odvolacím, zrušeno a věc vrácena soudu

prvého stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací

soud mimo jiné uvedl, že stěžovatelka v řízení uplatnila

k započtení pohledávku z titulu odpovědnosti za škodu, kterou jí

měl žalobce způsobit, a to jako obranu proti žalobě podle ust. §

98 o.s.ř., uložil proto soudu I. stupně se zabývat tím, zda

žalobce škodu způsobil porušením právní povinnosti podle ust. §

420 odst.1 obč. zák., tedy zda za ni odpovídá, v tomto případě

zjistit i výši škody, kterou měl způsobit, popřípadě se zabývat

i spoluodpovědností stěžovatelky.

Soud prvého stupně potom ve smyslu pokynu odvolacího soudu

nařídil v této věci znalecký posudek z oboru oceňování

nemovitostí, odvětví ekonomika. V znaleckém posudku byl vysloven

závěr, že ve vnitřních i vnějších okenních rámech přízemí a patra

domu došlo k potřísnění okenních skel, které bylo způsobeno

fasádním penetračním prostředkem, a ke kterému došlo patrně

odstřikem při nátěru fasády penetrací. Jedná se o trvalé

a neodstranitelné poškození (naleptání skel), jehož cena může být

vyjádřena pouze nákladem na výměnu poškozených tabulek za nové,

a tuto cenu vyčíslil částkou 11.209,- Kč. Po provedeném řízení

soud I. stupně dospěl k závěru, že za vzniklou škodu odpovídá

žalobce dle ust. § 420a obč. zák., když dovodil existenci příčinné

souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody,

neboť měl za jednoznačně zjištěné, že žalobce byl jediným

subjektem, který prováděl nátěr fasády penetrační barvou a při

provádění prací porušil své povinnosti tím, že nezajistil při

provádění nátěru ochranu oken před postřikem, čímž, jak je zřejmé

ze znaleckého posudku, na straně stěžovatelky prokazatelně došlo

ke vzniku majetkové újmy. Soud rovněž konstatoval, že žalobci se

nepodařilo prokázat, že škodu nezavinil, a zprostit se tak

odpovědnosti. Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka včas

a řádně uplatnila vůči žalobci vzájemnou pohledávku k započtení

z titulu odpovědnosti za škodu, kterou jí stěžovatel způsobil,

a návrh žalobce na zaplacení sporné částky zamítl.

K odvolání žalobce věc znovu posuzoval městský soud

a rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že zavázal stěžovatelku

k úhradě žalobcem požadované částky s přísl. V odůvodnění

rozhodnutí uvedl, že předpokladem zakládajícím odpovědnostní vztah

je existence škody, přičemž škoda se chápe jako újma, která

nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná

v penězích a je napravitelná poskytnutím majetkového plnění,

nedochází-li k majetkové restituci. Skutečnou škodou se rozumí

újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného

a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo, nikoliv by bylo

nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.

V projednávané věci tomu tak nebylo, protože stěžovatelka dosud

žádné náklady na to, aby odstranila následky, které jí měl, jak

tvrdila, způsobit žalobce, dosud nevynaložila. Právě z tohoto

pohledu se jevila odvolacímu soudu obrana stěžovatelky neúčinnou,

a soud prvého stupně proto podle odvolacího soudu nepostupoval

v řízení správně, když prováděl rozsáhlé dokazování, včetně

nákladného znaleckého posudku, aniž si vyřešil otázku, tj. zda

stěžovatelce činností žalobce vnikla podle výše uvedených hledisek

skutečná škoda.

Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti respektoval, že

není součástí soustavy obecných soudů, není soudem nadřízeným

obecným soudům, a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do

jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že

tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě

páté Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného hlediska mu

však přísluší posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla

porušena základní práva stěžovatelky, a v rámci toho uvážit, zda

řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé. Ústavní

soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu je možno

považovat za protiústavní i v případě, pokud právní závěry jsou

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo

z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí

nevyplývaly. Právě o takový případ se v projednávané věci jedná.

Z obsahu připojeného spisu vyplývá, že ve věci byl na základě

důkladného dokazování zjištěn skutkový stav případu. Žalobce

uplatnil vůči stěžovatelce nárok z titulu nezaplacené částky za

provedené práce a stěžovatelka uplatnila jako obranu nárok na

náhradu škody, kterou jí měl stěžovatel způsobit. Ze znaleckého

posudku vyplynulo, že skutečně došlo k trvalému neodstranitelnému

poškození majetku stěžovatelky, které lze napravit pouze výměnou

poškozené věci za novou, a znalcem byla rovněž vyčíslena výše

způsobené škody. Ve věci bylo ověřeno, že stěžovatelka dosud

k výměně poškozených oken nepřistoupila, a právě s ohledem na tuto

skutečnost odvolací soud neuznal, jak je výše rozvedeno,

stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody za oprávněný.

Při posuzování ústavní stížnosti se proto Ústavní soud

zaměřil na posouzení otázky, zda na skutkový stav byl aplikován

odpovídající právní předpis a zda interpretace příslušného

právního předpisu nevybočila z mezí ústavnosti.

V posuzovaném případě se jednalo o odvolacím soudem provedený

výklad ustanovení § 442 obč. zák., konkrétně toho, co se rozumí

"skutečnou škodou". (Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je

zřejmé, že soud přistupuje k pojmu škoda ze dvou hledisek, kdy

jednou chápe škodu jako objektivně existující prokázané poškození

majetku a v tomto směru nezpochybňuje závěry znaleckého posudku

a na druhé straně však existenci této škody neuznává , a to na

základě úvahy o možnosti její náhrady.)

Ustanovením § 442 obč. zák. je upraven způsob a rozsah

náhrady škody, a to tak, že se hradí skutečná škoda a to, co

poškozenému ušlo. Škoda se hradí v penězích, požádá-li však o to

poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do

původního stavu. Škoda se přitom se chápe jako újma, spočívající

v zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující

majetkové hodnoty nutné na vynaložení věci do předešlého stavu.

Dle názoru Ústavního soudu z dikce aplikovaného ustanovení

§ 442 obč, zák., nelze dovozovat, tak jako to učinil odvolací

soud, že v případě, kdy je škoda hrazena v penězích, lze uznat

prokázání nároku na náhradu škody pouze tehdy, kdy již poškozený

prostředky na její odstranění vynaložil. Ostatně tento závěr

vyplývá i ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR, Rc 55/71, Sbírka

soudních rozhodnutí č. 7 z roku 1971 (na které patrně poukazuje

i stěžovatelka, která zřejmě nedopatřením označila jiný rok tohoto

rozhodnutí), a z jehož smyslu je zřejmé, že škodu představují

nejen majetkové hodnoty, které již bylo nutno vynaložit, ale i ty,

které by bylo nutno vynaložit k tomu, aby došlo k uvedení věci do

předchozího stavu (obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Rc

25/90, Sbírka soudních rozhodnutí č. 6 z roku 1990).

Právní závěr odvolacího soudu, ve kterém tento sice na jedné

straně zřejmě uznává existující trvalé a neodstranitelné poškození

majetku stěžovatelky, jehož výše byla stanovena znaleckým

posudkem, a současně jí odmítá přiznat za toto poškození jejího

majetku nárok na odpovídající náhradu, je proto dle názoru

Ústavního soudu neudržitelný a v podstatě odporující zákonu, ve

svých důsledcích natolik extrémní, že jím došlo k porušení práva

stěžovatelky na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů proto nezbylo, než napadený rozsudek

Městského soudu v Praze, čj. 23 Co 246/99-156, ze dne 19. 7.

1999, spolu s doplňujícím rozsudkem téhož soudu, čj. 23 Co

247/99, ze dne 16. 8. 1999, zrušit dle ust. § 82 odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jím

došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. listopadu 2000