IV. ÚS 545/18 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2018

IV.ÚS 545/18 ze dne 31. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Okruty, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 233/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 6 Afs 8/2017-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Krajského soudu v Ústí nad Labem, 2. Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno a 3. Finančního úřadu pro Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 39/61, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 4. 2. 2018 Petr Okruta (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím vydaným ve věci daně z přidané hodnoty bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 8. 6. 2011 byla u žalobce zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2008, 2009 a 2010, a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až prosinec 2008, leden až prosinec 2009 a leden až prosinec 2010. Specifikovanými dodatečnými platebními výměry ze dne 7. 4. 2014 Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") doměřil žalobci daň z přidané hodnoty ("DPH") a sdělil mu výši souvisejícího penále.

Dne 14. 5. 2015 rozhodnutím č. j. 14838/15/5300-22441-711514 Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") odvolání stěžovatele proti platebním výměrům správce daně zamítlo a dodatečné platební výměry potvrdilo.

Dne 21. 12. 2016 rozsudkem č. j. 15 Af 75/2015-57 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2015 č. j. 14838/15/5300-22441-711514 zamítl jako nedůvodnou. Správní soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že napadené rozhodnutí mělo být doručeno jeho zástupci Ing. Janu Matějkovi, a s odkazem na § 27 odst. 3 daňového řádu, komentářovou literaturu a judikaturu správních soudů dovodil, že plná moc udělená žalobcem zmíněnému zástupci byla omezena na zastupování před správcem daně a není účinná vůči nadřízenému správci daně v odvolacím řízení.

Dne 22. 11. 2017 rozsudkem č. j. 6 Afs 8/2017-48 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 21. 12. 2016 č. j. 15 Af 75/2015-57 jako nedůvodnou zamítl (výrok I). Kasační soud poukázal na § 27 odst. 3 daňového řádu i setrvalou judikaturu správních soudů a odbornou literaturu k citovanému ustanovení, dle níž, pokud to není v plné moci vyloučeno, plná moc je účinná i vůči nadřízenému správci daně v odvolacím řízení. Takový účinek plné moci však nenastává za situace, kdy daňový subjekt udělil plnou moc k zastupování pouze před konkrétním správcem daně prvního stupně. Tento závěr byl s ohledem na potřebu respektovat autonomii vůle daňového subjektu aplikován i v případě žalobce, a plná moc udělená výslovně "pro zastupování před Finančním úřadem v Ústí nad Labem" nebyla vztažena i na řízení před žalovaným odvolacím orgánem.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem kasačního soudu byl zkrácen na právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrzené porušení spatřuje v tom, že "nebylo akceptováno jeho základní právo být zastupován v daňovém řízení před správcem daně zvoleným zástupcem (daňovým poradcem)." Závěry v tomto směru učiněné kasačním soudem považuje za nelogické a vnitřně rozporuplné.

Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a opakoval svoji argumentaci uplatněnou již v kasační stížnosti, dle níž právní názor zastávaný správními soudy a odbornou literaturou k § 27 odst. 3 daňového je rozporný s ustanovením § 29 odst. 1 daňového řádu, podle něhož v téže věci může být současně zvolen pouze jeden zmocněnec. Podle stěžovatele soud nesprávně posoudil otázku účinnosti plné moci, kterou udělil Ing. Janu Matějkovi; je toho názoru, že rozhodnutí o odvolání mělo být doručeno toliko jeho zástupci, nikoliv pouze jemu samotnému, v důsledku čehož toto rozhodnutí nenabylo právní moci. Napadený rozsudek kasačního soudu stěžovatel považuje za rozporný s jiným jeho rozhodnutím č. j. 8 Afs 76/2013-37. Stěžovatel opakoval, že v důsledku nesprávného posouzení otázky zastupování v daňovém řízení došlo k nesprávné aplikaci § 41 odst. 1 daňového řádu, o doručování zástupci, v důsledku čehož rozhodnutí žalovaného nebylo řádně doručeno a nenabylo právní moci. Stěžovatel dále tvrdil, že kasační soud se nevypořádal s jeho kasačním tvrzením obsahujícím námitku ve vztahu k požadavku na předložení povolení ČD (zřejmě Českých drah) ke vstupu konkrétních osob do prostor ČD.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí kasačního soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu