IV. ÚS 469/03Usnesení ÚS ze dne 10.02.2004

IV.ÚS 469/03 ze dne 10. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 469/03

Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. D. V., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 1999, čj. 11 C 199/98-19, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 8. 1999, čj. 11 C 199/98-26, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2001, čj. 71 E 1517/2001-9, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 11. 2002, čj. 73 Nc 2852/2002-7, a exekučnímu příkazu ze dne 12. 6. 2003, čj. Ex 1235/02,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžoval domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, kterými mu Okresní soud v Plzni ustanovil procesního opatrovníka (11 C 199/98-19), rozhodl, že stěžovatel jako odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli částku 22 850,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 5. 6. 1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 5 116,- Kč (11 C 199/98-26), nařídil výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněného prodejem movitých věcí (71 E 1517/2001-9) a souběžnou exekuci k vymožení peněžitého plnění a určil soudního exekutora (73 Nc 2852/2002-7), a kterým soudní exekutor vydal příkaz na nařízení exekuce prodejem movitých věcí povinného (Ex 1235/02). Stěžovatel uvádí, že žalobce se domáhal na stěžovateli zaplacení předmětné částky fakturou a upomínkami adresovanými na jeho tehdejší adresu (Hotel Terasy, B. č. 42, 340 04 Ž. R.), které žalobce přiložil jako listinné důkazy k žalobnímu návrhu, ve kterém však uvedl stěžovatelovu adresu trvalého bydliště (P.č. 13, Plzeň). Okresní soud Plzeň-město vydal platební rozkaz, který se nepodařilo doručit na adresu stěžovatelova trvalého bydliště uvedenou v žalobním návrhu, a ze sdělení Policie ČR, Obvodní oddělení Plzeň-střed, zjistil, že z dostupných evidencí nebylo možno součastný pobyt stěžovatele zjistit a že současný nájemce bytu stěžovatele (S. N.) uvedl, že stěžovatel se toho času zdržuje na blíže neznámém místě na Šumavě. Okresní soud tedy platební rozkaz zrušil, ustanovil stěžovateli opatrovníka (§ 29 odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění) a poté rozsudkem žalobě v plném rozsahu vyhověl. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud pochybil, neboť jeho pobyt v Ž. R. byl soudu celou dobu znám, když adresa jeho tehdejšího pobytu byla uvedena v listinných důkazech předložených soudu žalobcem. K návrhu žalobce okresní soud nařídil výkon rozsudku prodejem movitých věcí stěžovatele. Soudní exekutor poté vydal exekuční příkaz a teprve v okamžiku, kdy se dostavil k provedení soupisu movitých věcí (dne 9. 7. 2003), se stěžovatel dověděl o tom, že u Okresního soudu Plzeň-město proběhlo předmětné řízení, kterého se v důsledku pochybení soudu při ustavení procesního opatrovníka nemohl účastnit, a hájit tak svá práva. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město a a exekuční příkaz zasahují i do jeho práv ústavně zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, a jsou v rozporu i s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny. Z důvodu uplynutí všech objektivních lhůt stěžovatel nemohl čerpat řádné ani mimořádné opravné prostředky a nezbývá mu než domáhat se ochrany u Ústavního soudu ústavní stížností, když k otázce její přípustnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I.ÚS 559/2000. Ze všech výše uvedených důvodů pak žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.

Ve vyjádření ze dne 5. 12. 2003 k ústavní stížnosti předseda senátu 11 C Okresního soudu Plzeň-město uvedl, že soud doručoval zásilky na adresu stěžovatelova trvalého bydliště v Plzni, P. 13, a na adresu uvedenou v jeho živnostenském listě v Praze 8, D. č. 530, avšak i ohledně této adresy obdržel sdělení, že adresát se odstěhoval a zásilka nebyla doručena. Jiný pobyt se soudu nepodařilo zjistit, a soud proto ustanovil stěžovateli procesního opatrovníka, se kterým jednal a kterému doručil rozsudek ve věci samé.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 11 C 199/98, ze kterého ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a uvedené předsedou senátu 11 C, a dále zjistil z úředního záznamu (č.l. 29), že do předmětného soudního spisu stěžovatel nahlédl dne 9. 7. 2003.

Z vyžádaného spisu téhož soudu sp. zn. 71 E 1517/2001 vyplynulo, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 10. 8. 2001, čj. 71 E 1517/2001-9, bylo stěžovateli doručováno při soupisu movitých věcí dne 4. 8. 2003 a že k návrhu stěžovatele Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 10. 11. 2003, čj. 71 E 1517/2001-34, nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí prohlásil za nepřípustný a výkon zastavil. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že má za prokázané, že exekuční titul, tj. rozsudek ze dne 12. 8. 1999, čj. 11 C 199/98-26, dosud nenabyl právní moci, neboť povinnému (stěžovateli) byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, i když soud měl ve spisu k dispozici adresu odpůrce (stěžovatele), na kterou bylo možno doručovat (č.l. 3, 7 a 7a - Hotel Terasy, B. 42, Ž. R.), žádný pokus o doručení zásilky na tuto adresu však neučinil.

Z vyžádaného spisu téhož soudu sp. zn. 73 Nc 2852/2002, vyplynulo, že usnesením ze dne 25. 11. 2002, čj. 73 Nc 2852/2002-7, Okresní soud Plzeň-město nařídil souběžnou exekuci pro tutéž pohledávku téhož oprávněného podle téhož titulu a provedením exekuce pověřil příslušného soudního exekutora. Toto usnesení stěžovatel obdržel dne 24. 6. 2003. K návrhu stěžovatele Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 22. 10. 2003, čj. 73 Nc 2825/2002-18, nařízenou exekuci zastavil z týchž důvodů, jak byly uvedeny v usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2003, čj. 71 E 1517/2001-34.

Ústavní soud ověřil, že usnesení ze dne 10. 11. 2003, čj. 71 E 1517/2001-34, nabylo právní moci dne 12. 12. 2003, usnesení ze dne 22. 10. 2003, čj. 73 Nc 2852/2002-18, nabylo právní moci dne 28. 11. 2003.

Ze spisu Exekutorského úřadu Plzeň-jih, vedeného k exekučnímu příkazu ze dne 12. 6. 2003, čj. Ex 1235/02-8, vyplynulo, že v předmětné věci byl vydán napadený exekuční příkaz na nařízení exekuce prodejem movitých věcí, který byl stěžovateli doručen dne 16. 10. 2003.

Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny její formální náležitosti a podmínky její přípustnosti. V dané věci stěžovatel jako oprávněný navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, kterým mu byl ustaven opatrovník z důvodu, že jeho pobyt nebyl znám, a proti meritornímu rozsudku téhož soudu, který mu nebyl doručen, neboť soud doručoval procesnímu opatrovníkovi, jenž však odvolání proti rozsudku nepodal, a stěžovatel poté co se dověděl o existenci meritorního rozhodnutí, již opravné prostředky čerpat nemohl z důvodu uplynutí lhůt.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, pouze však za podmínky předchozího vyčerpání všech procesních prostředků určených k ochraně práva. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Obecně by tedy mohlo být konstatováno, že řádné procesní prostředky nebyly v projednávaném případě vyčerpány a že ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná. Jádrem a podstatou ústavní stížnosti je však tvrzení, že Okresní soud Plzeň-město pochybil, když se stěžovatelem nejednal a ustavil mu opatrovníka pro řízení, ač toho nebylo třeba. Ústavní soud se obdobnou otázkou již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval. Z nálezu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I.ÚS 559/2000, (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, č. 111) vyplývá, že stěžovatelka Š.U., která se ocitla ve stejné situaci jako stěžovatel a která se o existenci vykonatelného rozsudku dověděla po téměř dvou letech náhodně při telefonickém rozhovoru (dne 27. 7. a 28. 7. 2000) s úředníky správního orgánu, podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti přihlédl první senát Ústavního soudu ke skutečnosti, že z důvodu ustavení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí nikdy doručeno; co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal v úvahu, že ústavní stížnost byla podána v 60 denní zákonné lhůtě ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku poprvé dověděla (tj. ode dne 27. 7. 2000). Pro ucelenost věci sluší se uvést, že shora citovaný nález zrušil napadený rozsudek obecného soudu s tím, že "funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, nýbrž byla vytvořena proto, aby opatrovník do důsledku hájil zájmy nepřítomného ... ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření".

Stěžovatelův případ je z hlediska jeho postavení v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný se shora uvedeným případem, a proto Ústavní soud i v projednávané věci posoudil ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti meritornímu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město jako přípustnou, neboť neměl důvod se od závěrů vyložených ve shora citovaném nálezu odchýlit.

Jiná je ovšem situace, co se týče posouzení včasného podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se o existenci vykonatelného rozhodnutí dověděl poprvé až dne 9. 7. 2003, kdy se pověřený exekutor dostavil k provedení soupisu movitých věcí. K soupisu však došlo dne 4. 8. 2003 (č.l. 22 spisu sp. zn. 71 E 1517/2001); dne 9. 7. 2003 stěžovatel nahlížel do spisu sp. zn. 11 C 199/98. Podle zjištění Ústavního soudu se však stěžovatel poprvé dověděl o existenci rozsudku Okresního soudu Plzeň-město již dne 24. 6. 2003, kdy mu bylo doručeno do vlastních rukou usnesení ze dne 25. 11. 2002, čj. 73 Nc 2852/2002-7, o nařízení exekuce, v jehož výroku byl předmětný rozsudek označen jako vykonatelný titul. Zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 8. 1999, čj. 11 C 199/98-26, tak začala běžet dnem 24. 6. 2003 a marně uplynula dne 22. 8. 2003. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě až dne 1. 9. 2003 tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ji odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu opožděnosti. Ústavní přezkum napadeného rozsudku obecného soudu je vyloučen, neboť lhůtu k podání ústavní stížnosti stanovenou zákonem nelze prodloužit ani prominout.

K ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 1999, čj. 11 C 199/98-19, Ústavní soud uvádí, že ji nepovažuje za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť jde o rozhodnutí procesní povahy, které se nijak nedotýká hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv zaručených Listinou. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je zaručeno právo na soudní ochranu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 1999, čj. 11 C 199/98-19, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu její nepřípustnosti.

Co se týče rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení, stěžovatel navrhuje jejich zrušení, ale jeho ústavněprávní argumentace je stěžejní jen vůči meritornímu rozsudku, který figuruje v exekučním řízení jako exekuční titul tvořící základ, o který se opírají jak usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 8. 2001, čj. 71 E 1517/2001-9 (doručené stěžovateli do vlastních rukou dne 4. 8. 2003), usnesení ze dne 25. 11. 2002, čj. 73 Nc 2852/2002-7 (doručené stěžovateli do vlastních rukou dne 24. 6. 2003), tak i exekuční příkaz ze dne 12. 6. 2003, čj. Ex 1235/02-8, (doručený stěžovateli do vlastních rukou dne 16. 10. 2003). Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel, ač řádně poučen, nevyužil možnosti podat proti usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí a o nařízení exekuce odvolání, má však za to, že spíše než odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti těmto rozhodnutím z důvodu nepřípustnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, pojímaných v celém komplexu projednávané věci, je namístě závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Je tomu tak zejména proto, že stěžovatelova ústavněprávní argumentace je zaměřena na exekuční titul s cílem dosáhnout jeho zrušení. Pokud by byla ústavní stížnost podána včas, čtvrtý senát Ústavního soudu by neměl důvod ji meritorně nepojednat, neboť ji, jak shora vyložil, považoval za přípustnou. Za daných okolností však k věcnému přezkumu ústavní stížnosti nemohl vůbec přistoupit, a proto nemůže ani předjímat, zda je ústavní stížnost důvodná či nikoli, nicméně při svém závěru vycházel z následujících úvah: pokud by nálezem ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušil, byla by neexistence exekučního titulu základem pro zrušení exekučních rozhodnutí. V opačném případě, za situace, kdy je stěžovatelova argumentace vystavěna pouze a jenom na tvrzené neústavnosti exekučního titulu a žádné jiné výtky vůči exekučním rozhodnutím ústavní stížnost neobsahuje, takový základ chybí, a proto je nutno v této části považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud rovněž nepřehlédl návrhy stěžovatele, které se odrazily v rozhodnutích soudu o zastavení výkonu rozhodnutí a nařízené exekuce, ze kterých je zřejmé, že exekuční soud měl pochybnosti o vykonatelnosti exekučního titulu. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí a zastavení exekuce učiněná v řízení vedených pod sp. zn. 71 E 1517/2001 a sp. zn. 73 Nc 2852/2002 meritorně přezkoumával. Je však jisto, že pravomocným zastavením výkonu rozhodnutí či exekuce pro neexistenci vykonatelného exekučního titulu nastal pro stěžovatele právní stav napravující pro něho nepříznivou situaci vzniklou pochybením nalézacího soudu, když toto pochybení nevyslovuje Ústavní soud, ale v rámci rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud obecný. Bude tedy na stěžovateli (případně vedlejším účastníkovi), ale i na nalézacím soudu, jak v takovém případě, byť dodatečně zjištěné pochybení, procesně napraví způsobem ústavně souladným. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím vydaným na základě exekučního titulu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 1821993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. února 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu