IV. ÚS 4581/12 #1Usnesení ÚS ze dne 19.03.2014

IV.ÚS 4581/12 ze dne 19. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Vasilieva Gavriila, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti výroku II. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 9 Cmo 154/2012-249 a výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012 č. j. 30 Cm 327/2010-177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na právní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů v rozsahu uvedených výroků.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2012 č. j. 30 Cm 327/2010-177 odmítl námitky stěžovatele (žalovaného č. 2) proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2010 č. j. 30 Cm 327/2010-13 jako podané opožděně, kdy ke tvrzení stěžovatele, že jako občan Ruské federace s limitovanou znalostí českého jazyka neporozuměl směnečnému platebnímu rozkazu, městský soud dovodil, že u stěžovatele v řízení nevyšla najevo potřeba ustanovit mu tlumočníka. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2012 č. j. 9 Cmo 154/2012-249 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

3. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obecných soudů, že pokud jako cizinec dlouhodobě podniká s pobytem na území ČR a v řízení před soudem reaguje vůči soudu podáními v českém jazyce, pak nejsou dány důvody pro postup dle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."). Stěžovateli tak nebyl obecnými soudy ustanoven tlumočník a i přesto soudy dospěly k závěru, že směnečný platební rozkaz byl stěžovateli řádně doručen. Stěžovatel přitom již při podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu upozornil, že český jazyk dostatečně neovládá, a že žádá o ustanovení tlumočníka. Uvedl v této souvislosti, že svá podání činil v českém jazyce za využití služeb třetích osob ovládajících český jazyk ve snaze daná řízení urychlit a nezvyšovat náklady těchto řízení. Tento jeho vstřícný přístup nemůže být stěžovateli na újmu a připravit ho o jeho právo komunikovat ve své mateřštině. K argumentaci soudu prvního stupně prohlášením, které stěžovatel učinil v notářském zápisu, že vládne českým jazykem slovem a písmem, stěžovatel uvádí, že notářský zápis byl vyhotoven za přítomnosti jeho advokáta a šlo o prohlášení pouze formální. Nalézací soud tak rozhodoval o odmítnutí jeho námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pouze formalisticky, bez toho, aby stěžovateli umožnil vyjádřit se k důkazům, na nichž založil své rozhodnutí.

4. Stěžovatel dále poukazuje na to, že ho soud prvního stupně neinformoval, že provádí dokazování rejstříkovými spisy a listinami obsaženými ve sbírce listin obchodního rejstříku a o tom, že obdržel vyjádření žalobce ze dne 30. 1. 2012. Neumožnil mu tak se k těmto důkazům před vydáním napadeného usnesení soudu prvního stupně vyjádřit. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 198/96 stěžovatel v tomto směru namítá, že tak došlo k zásadnímu dotčení jeho procesních práv a ani odvolací soud nezjednal nápravu.

5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na to, že třídenní lhůta dle § 175 odst. 1 o. s. ř. pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu byla natolik krátká, že mu neumožnila, aby si opatřil odpovídající překlad směnečného platebního rozkazu a mohl tak reálně bránit svá práva. Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012, ve kterém Ústavní soud shledal třídenní lhůtu k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu za nepřiměřenou a přistoupil k jejímu zrušení. Formalistickým postupem obecných soudů došlo k porušení stěžovatelových základních práv a stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů v rozsahu uvedených výroků zrušil.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 327/2010.

7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a po vzetí v úvahu všech stěžovatelem předložených tvrzení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně k jednotlivým stěžovatelovým námitkám stručně vyjádří.

9. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace uvedená stěžovatelem v ústavní stížnosti je v zásadě obsahově totožná s onou, kterou uplatňoval již v podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a odvolání. Soudy obou stupňů se již touto jeho argumentací obsažně zabývaly a stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jeho právního názoru. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, nepřísluší.

10. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje doktrínu sebeomezení a minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

11. V posuzované věci jde vzhledem k obsahu ústavní stížnosti především o to, zda podaný výklad a aplikace právních předpisů v souvislosti s ustanovením § 18 odst. 2 o. s. ř. nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. I v této oblasti náleží ochrana práv především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci.

12. Podle ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř. mají účastníci v občanském soudním řízení právo jednat před soudem v jejich mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba v řízení vyjde najevo.

13. Ústavní soud na základě spisového materiálu konstatuje, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem vyložily, jakými úvahami se při posuzování potřeby ustanovit stěžovateli tlumočníka řídily při sledování smyslu a účelu předmětného ustanovení § 18 odst. 2 o. s. ř. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích (viz č. l. 178-179, 251-253), považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou a učiněný právní závěr, že nebyly dány důvody pro ustanovení tlumočníka, neshledal nepřiměřeným nebo svévolným ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem.

14. Ke stěžovatelově námitce, že ho soud prvního stupně neinformoval o provádění dokazování rejstříkovými spisy a listinami obsaženými ve sbírce listin obchodního rejstříku a nemohl se tak k těmto důkazům a k vyjádření žalobce v řízení vyjádřit, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tuto námitku podrobně uplatnil v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (č. l. 190-191). Byl tedy s tímto dokazováním prováděným nalézacím soudem seznámen a byl seznámen i s vyjádření žalobce ze dne 30. 1. 2012, na něž odkázal. Stěžovatel se tedy vyjádřil k těmto důkazním skutečnostem v podaném odvolání a odvolací soud vzal tuto námitku v úvahu v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 251). Uvedené pochybení soudu prvního stupně nedosahuje podle názoru Ústavního soudu ústavní roviny.

15. Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12, kterým Ústavní soud rozhodl tak, že ustanovení § 175 odst. 1 občanského soudního řádu se ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" ruší uplynutím dne 30. dubna 2013. K této stěžovatelově námitce je třeba poznamenat, že Ústavní soud se již posuzováním rozhodovací činnosti obecných soudů v otázce hodnocení včasnosti námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu po zveřejnění uvedeného nálezu pod č. 369/2012 ve Sbírce zákonů zabýval, přičemž dospěl k závěru, že pokud soudy vycházely v době jejich rozhodování z tehdy účinného znění ustanovení § 175 občanského soudního řádu, tedy ze zákonné třídenní lhůty, nelze jejich postupu nic vytknout, s tím, že nadto taková rozhodnutí "nepovažuje Ústavní soud za jím neakceptovatelná za stavu, kdy právní vztah účastníků daného řízení byl vztahem obchodním a nikoliv ‚spotřebitelským', a kdy účinnost derogačního nálezu byla odložena ke dni 30. 4. 2013" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/13, sp. zn. II. 4657/12 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci nalézací soud rozhodoval dokonce ještě před zveřejněním citovaného plenárního derogačního nálezu, a proto jeho setrvání na třídenní lhůtě (jakož i setrvání odvolacího soudu) nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť nálezy Ústavního soudu nepůsobí zpětně, nýbrž jen pro futuro. Stěžovatel ostatně námitku ke krátkosti lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu uvádí až v ústavní stížnosti.

16. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelem namítaná pochybení v postupu obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jeho ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí nevykazují znaky svévole, obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí osvětlily svůj postup, který tak nelze označit za arbitrární a nadmíru formalistický.

17. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecného soudu, neznamená sama o sobě upření jeho práva na právní ochranu či práva na spravedlivý proces.

18. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu