IV. ÚS 455/01Nález ÚS ze dne 22.04.2002 Práva a povinnosti rodičů k nezletilým dětem před rozvodem a po rozvodu manželství

Názor, že rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu do rozvodu manželství lze vykonat i po tomto rozvodu, Ústavní soud nesdílí a považuje jej za rozporný s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

IV.ÚS 455/01 ze dne 22. 4. 2002

N 51/26 SbNU 57

Práva a povinnosti rodičů k nezletilým dětem před rozvodem a po rozvodu manželství

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M.

J-ské, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci ze dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99, za účasti

Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka,

a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze

dne 30. června 2000, sp. zn. 12 Co 286/99 a usnesení Okresního

soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn. Nc 28/95, se

zrušují.

Odůvodnění:

Dne 26. července 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení

Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, potvrzujícího

usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. října 1998, sp. zn.

Nc 28/95, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí odnětím nezletilých

dětí z péče matky a jejich předáním do výchovy otce.

Výkon rozhodnutí byl nařízen na základě rozsudku Okresního

soudu v Olomouci ze dne 20. května 1997, sp. zn. Nc 28/95,

potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci dne 9. října 1997, sp. zn. 12 Co 578/97. Tento exekuční

titul nabyl právní moci dne 13. listopadu 1997 a upravoval výchovu

a výživu nezletilých dětí za trvání manželství. Rozsudkem

Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 12

C 69/96, v části nenapadené odvoláním, bylo manželství rozvedeno.

V této části nabyl rozsudek právní moci dne 23. listopadu 1997.

Zbývající část rozsudku, týkající se úpravy výchovy a výživy

nezletilých dětí po rozvodu, byla napadena odvoláním. Krajský soud

v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 30. října 2000, pod sp. zn. 12

Co 333/98, věc vrátil k dalšímu projednání. Usnesením ze dne 27.

března 2001, sp. zn. 12 C 69/96, došlo k vyloučení věci

k samostatnému projednání a doposud v ní nebylo pravomocně

rozhodnuto.

V uvedeném postupu obecných soudů stěžovatelka shledala zásah

do svých základních práv a svobod zaručených v Ústavě ČR. Mělo se

jednat zejména o právo na soudní ochranu zákonným způsobem (čl.

90), vázanost soudce zákonem (čl. 95) a rovnost účastníků řízení

(čl. 96 Ústavy ČR). Současně se stěžovatelka domáhala ochrany

práva na zvláštní ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na

státní pomoc pro rodiče pečující o děti dle čl. 32 odst. 5 Listiny

a práva dětí být odloučen od rodičů jen rozhodnutím soudu dle čl.

31 odst. 4 Listiny.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž uvedla, že ani jí ani

její právní zástupkyni nebylo napadené usnesení krajského soudu

doručeno. V příslušném spisu, do kterého nahlédly dne 30. května

2001, však bylo uvedeno, že stěžovatelce má být usnesení doručeno

při provedení výkonu rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu

vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci,

prostřednictvím předsedkyně senátu 12 Co. Ta uvedla, že s důvody

ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť stěžovatelka, nemající možnost

podat dovolání, využívá Ústavní soud jako další přezkumnou

instanci. Rovněž podle ní nedošlo k porušení práva stěžovatelky

na rovnost v řízení. V řízení před obecnými soudy nebyly porušeny

procesní předpisy a ani nebyl porušen spravedlivý proces. Námitku,

že vykonatelnost rozsudku pozbyla účinnosti právní mocí rozvodu

manželství, uplatnila stěžovatelka již v průběhu odvolacího

řízení. S touto problematikou se v odůvodnění odvolací soud

vypořádal, když uzavřel, že sice došlo k pravomocnému rozvodu,

avšak tato skutečnost neměla vliv na otázku výchovy a výživy

nezletilých dětí, neboť v této části nenabyl rozsudek doposud

právní moci. Dále se ve vyjádření uvádí, že odvolacímu soudu je

známo stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí o úpravě práv

a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem

manželství rodičů pozbývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí

o rozvodu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že toto stanovisko

vychází ze znění zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného do 31.

července 1998, které s řízením o rozvod spojovalo řízení o úpravě

práv a povinností rodičů k dětem po rozvodu. V konkrétním případě

by však, s ohledem na skutečnost, že o úpravě vztahů po zániku

manželství doposud nebylo rozhodnuto, nastala situace, kdy tyto

vztahy by nebyly upraveny vůbec. Novela zákona o rodině, účinná od

1. srpna 1998, již tuto situaci do jisté míry vyřešila tím, že

úprava práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu po

rozvodu manželství probíhá v samostatném řízení ještě před

rozvodem manželství. Odvolací osud proto v projednávané věci

přistupoval ve stejném duchu k řešení otázky vykonatelnosti

rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na

dobu před rozvodem manželství. Zaujal stanovisko, že rozsudek

upravující práva rodičů před zánikem manželství lze vykonat i po

jeho zániku. V souvislosti s nařízením výkonu rozhodnutí soudu

přísluší pouze zkoumat existenci vykonatelného exekučního titulu.

Tím je rozsudek o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým

dětem na dobu před rozvodem manželství, a to až do doby, kdy

nabude právní moci rozsudek upravující práva a povinnosti rodičů

k nezletilým dětem na dobu po rozvodu.

Dle účastníka jeho postupem nedošlo k porušení čl. 32

Listiny, neboť právě absence rozhodnutí o úpravě vztahů by vedla

k nejasnostem v poměrech dětí. K odloučení dětí od matky nedochází

v konkrétním případě bezdůvodně, ale na základě rozhodnutí soudu,

které má oporu v zákoně. Z uvedených důvodů navrhl odvolací soud

ústavní stížnost odmítnout.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Okresní soud

v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně soudu. Ta uvedla, že

v projednávané věci mělo být respektováno zmíněné stanovisko

Nejvyššího soudu ČR, že rozhodnutí o úpravě práv a povinností

rodičů k nezletilým dětem na dobu před rozvodem manželství rodičů

pozbývá účinnosti dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu

manželství. Novela zákona o rodině na tomto stanovisku nemůže nic

změnit, neboť i před zmíněnou novelou se vyskytovaly případy, kdy

výrok o právech a povinnostech rodičů k dětem nabyl právní moci

mnohem později, než výrok o rozvodu manželství rodičů. Na tuto

situaci pak ani novela zákona o rodině, účinná od 1. srpna 1998,

nepamatovala. Tyto situace však je možné řešit (jak před novelou

tak i po ní), předběžným opatřením ve smyslu ustanovení § 76

a násl. o.s.ř. Spolu s tímto vyjádřením byl Ústavnímu soudu zaslán

rovněž spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. Nc

28/95, s poznámkou, že ve věci bylo nařízeno jednání na 23. května

2002.

Ústavní soud vzal na vědomí souhlas účastníků řízení s tím,

aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání, a po posouzení

předložených podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

důvodná.

Ústavní soud se zabýval nejdříve formálními náležitostmi

ústavní stížnosti. Jak je zřejmé ze soudního spisu i ze samotné

ústavní stížnosti, stěžovatelka doposud neobdržela napadené

rozhodnutí odvolacího soudu. Podle údaje ve spisu okresního soudu

sp. zn. Nc 28/95 na č.l. 449, má být napadené rozhodnutí

stěžovatelce doručeno v souladu s § 3 Instrukce ministerstva

spravedlnosti 698/88-L, kterou se upravuje postup při výkonu

soudních rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, teprve při

provádění výkonu rozhodnutí odebráním dětí. Z uvedeného spisu

Ústavní soud zjistil dále, že ačkoliv napadené rozhodnutí vydal

krajský soud již dne 30. června 2000, doposud nebylo vykonáno.

Hrozba výkonu rozhodnutí je stěžovatelce známa od 30. května

2001, kdy náhodně při nahlédnutí do spisu bylo rozhodnutí objeveno

její právní zástupkyní.

Z předloženého spisu je dále zjevné, že v mezidobí proběhlo

u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. Nc 277/2000, na návrh

tamního okresního úřadu, řízení o nařízení předběžného opatření

podle § 76 odst. 1 o.s.ř. Okresní úřad se tímto návrhem pokoušel

dosáhnout právní jistoty pro stěžovatelku, resp. pro její děti,

neboť požadoval, aby do rozhodnutí ve věci samé byly děti svěřeny

do výchovy a péče matky. Tento návrh soud zamítl. Na základě

odvolání okresního úřadu bylo zamítavé rozhodnutí potvrzeno

usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 12. března

2001, sp. zn. 19 Co 3277/2000. Rozhodujícím důvodem oba jihočeské

soudy shledaly skutečnost "., že výkon rozhodnutí, pokud by

i znamenal vážné psychické ohrožení dětí, bezprostředně zatím

nehrozí.", a za této situace tedy nelze vydat předběžné opatření.

I když některé okolnosti svědčí pro závěry, které učinil

Krajský soud v Českých Budějovicích, tedy, že nehrozí

bezprostřední výkon rozhodnutí, Ústavní soud přihlédl k vyjádření

účastníka, který vychází z názoru, že rozsudek upravující práva

a povinnosti rodičů před rozvodem lze vykonat i po rozvodu

manželství. Názor, že napadené usnesení krajského soudu je nadále

formálně i materiálně vykonatelným rozhodnutím do doby, než nabude

právní moci rozsudek upravující zmíněná práva na dobu po rozvodu

manželství, Ústavní soud nesdílí. Východiskem závěrů Ústavního

soudu je skutečnost, že výkon rozhodnutí o úpravě výchovy a výživy

nezletilých dětí za trvání manželství byl nařízen v době, kdy

manželství již bylo pravomocně rozvedeno. Pokud je exekuční titul

limitován, resp. pro jeho aplikaci platí svého druhu rozvazující

podmínka, není možné postupovat v rozporu s touto podmínkou.

V daném případě je limitní podmínka trvání manželství podepřena

stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, jehož aplikaci odvolací soud

vyloučil s odvoláním na novelu zákona o rodině (91/1998 Sb.)

účinnou od 1. srpna 1998.

Podle přesvědčení Ústavního soudu však tato konstrukce nemůže

zpětně dopadnout na řešení vztahů vzniklých před nabytím účinnosti

novely zákona o rodině. Důvody, pro které se odvolací soud

k takové konstrukci uchýlil, tedy tvrzení, že jinak by nebylo

možné upravit práva rodičů k dětem, rovněž neobstojí, neboť

k řešení podobných situací sloužilo (a i po novele slouží),

ustanovení § 76 a násl. o.s.ř., o předběžných opatřeních (jak ve

svém vyjádření uvedla i předsedkyně Okresního soudu v Olomouci).

Nepominutelnou skutečností je i to, že od rozvodu manželství

uplynuly více než čtyři roky a stěžovatelka žije s dětmi

samostatně v jiném kraji již déle než osm, resp. šest let (obě

mladší děti). Za této situace se tedy jejich poměry stabilizovaly

a o případném zásahu do těchto poměrů by mělo být rozhodnuto

teprve na základě zjištění aktuálního stavu péče o nezletilé děti

a zdravotního stavu matky. Nelze také přehlédnout, že jedno

z dětí již dosáhlo zletilosti. Každý jiný postup by podle

přesvědčení Ústavního soudu znamenal ohrožení práva na zvláštní

ochranu dětí a mladistvých dle čl. 32 odst. 1 Listiny. Pokud pak

soudy považovaly za exekuční titul časově limitované rozhodnutí,

které v době nařízení výkonu již pozbylo účinnosti, pak Ústavního

soudu konstatuje že takový postup byl v rozporu s vázaností soudce

zákonem dle čl. 95 Ústavy ČR.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 22. dubna 2002