IV. ÚS 45/06 #2Usnesení ÚS ze dne 21.02.2007

IV.ÚS 45/06 ze dne 21. 2. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti O. B.,zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Šumperku, Starobranská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 40 Co 497/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.

2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku se domáhal náhrady škody ve výši 3.290.700,- Kč, která mu vznikla v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěl při dopravní nehodě dne 3. 2. 1995. Rozhodující část této škody spočívá v náhradě za ztrátu na výdělku stěžovatele, který jako fyzická osoba podnikal v oboru izolatérských prací na stavbách v Německu jako subdodavatel firmy Schuh, se kterou měl od 1. 3. 1993 uzavřenu smlouvu o kooperaci. Stěžovatel měl zajištěny zakázky i na období 1996-1997 v objemu 906.829 DM na základě smluv o dílo uzavřených ještě před úrazem. Vzhledem k tomu, že jeho firma byla malá a plně závislá na technickém a organizačním řízení realizace zakázek přímo stěžovatelem, vedla nepřítomnost stěžovatele v době léčení k problémům a firma Schuh veškerou spolupráci s firmou stěžovatele ukončila. Stěžovatel tak ztratil v příčinné souvislosti s úrazem zisk. Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. 17 C 99/99-178, však žalobě vyhověl v rozsahu 583.180,- Kč s příslušenstvím a ve zbývající části, tj. 2.707.520,- Kč žalobu zamítl. K podanému odvolání Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku v napadené části potvrdil.

3. Soud I. stupně uznal nárok za důvodný za období od úrazu 3. 2. 1995 do skončení léčení dne 30. 4. 1996, když vyšel z úvahy, že příčinná souvislost mezi úrazem žalobce a snížením jeho příjmů dosahovaných podnikatelskou činností v Německu je dána. Naproti tomu však již neshledal příčinnou souvislost mezi úrazem stěžovatele a poklesem jeho příjmů v období po skončení léčení, tj. po 30. 4. 1996, neboť stěžovatel byl již v tomto období zdravotně schopen a neměl žádné zásadnější omezení. Stěžovatel si podle názoru soudu mohl zajistit zástupce, který by byl obdobně schopný jako stěžovatel. Přestože zhruba šestiměsíční nemožnost stěžovatele plně se účastnit na podnikání v Německu mohla způsobit ohrožení jeho postavení ve firmě Schuh, nepokusil se podle názoru soudu po skončení pracovní neschopnosti získat další zakázky, činnost v SRN utlumil a pracovníky propustil. Stěžovatel namítá, že odůvodnění obou napadených rozsudků nesplňuje požadavky spravedlivého procesu, spočívající v požadavku, aby z odůvodnění rozhodnutí vyplývalo logické a přesvědčivé hodnocení provedených důkazů a přesvědčivé odůvodnění skutkového zjištění soudu, jakož i požadavek, aby právní závěry logicky vyplývaly ze skutkových zjištění. Stěžovatel shledává extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním uvedeným na str. 14 rozsudku okresního soudu, že stěžovatel prokázal sjednání dalších zakázek, a závěrem, že škoda od 1. 5. 1996 není v příčinné souvislosti s úrazem. Odvolací soud pak neposkytl stěžovateli ochranu jeho právům, když odvolání posoudil jako nedůvodné, a jen obecně konstatoval, že okresní soud rozhodl správně a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel i za věcně nesprávné, neboť stěžovatel v odvolání polemizoval se závěry v odůvodnění rozsudku okresního soudu, které ještě okresní soud nemohl znát a s nimi se vyrovnat. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho podnikatelská činnost v Německu byla následkem úrazu znemožněna a možnost získání jiného obchodního partnera v době bezprostředně následující po skončení léčení byla nereálná. Stěžovatel je proto přesvědčen, že rovněž v období od 1. 5. 1996 do 31. 12. 1997 byla vzniklá ztráta na výdělku v příčinné souvislosti s jeho úrazem. Závěry obou soudů jsou tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a stěžovatel proto s ohledem na porušení jeho práva na spravedlivý proces navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 17 C 99/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

5. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, se ve svém vyjádření odvolává na právní závěr uvedený v odůvodnění svého rozsudku a dodává, že prvoinstanční soud rozhodl na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu vázán pravidly obsaženými v ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Okresní soud provedl výpočet ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, jakož i po jejím skončení správně, a proto krajský soud jeho závěry převzal, když okresní soud se současně plně vypořádal i s argumentací stěžovatele totožnou s argumentací v rámci odvolacího řízení a rovněž se vypořádal náležitě s právními aspekty projednávané věci. Právní závěr věci také přiléhavě odůvodnil, a proto jeho rozhodnutí krajský soud plně akceptoval.

6. Shora uvedené vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

7. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu zjišťuje, že námitkami stěžovatele, které tvoří podstatu ústavní stížnosti, se již oba obecné soudy zabývaly ve svých rozhodnutích. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti opakuje v podstatě stejné skutečnosti a argumentaci, které již uvedl v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy ČR, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, shledá-li současně, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.

8. Soud I. stupně, jak plyne z připojených materiálů, se otázkou náhrady škody vzniklé stěžovateli úrazem v důsledku havárie obsáhle zabýval a věc opakovaně projednal při nařizovaných jednáních. V rámci důkazního řízení byly provedeny veškeré důkazy nezbytné pro posouzení dané věci a stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti ani nevznáší žádné další návrhy. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele stran extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu uvedenými na s. 14 rozsudku, že stěžovatel prokázal sjednání dalších zakázek, a soudem učiněným právním závěrem, že škoda od 1. 5. 1996 není v příčinné souvislosti s úrazem. Tento závěr není podle názoru stěžovatele ani přesvědčivě odůvodněn. K těmto námitkám Ústavní soud konstatuje, že podle uzavřené kooperační smlouvy stěžovatele s firmou Schuh ze dne 1. 3. 1993 je tato smlouva automaticky prodlužována po prvých dvou letech a potom vždy o další rok, pokud si některý z partnerů nepřeje ukončení. Stěžovatel přitom v řízení prokázal sjednání zakázek na rok 1995 a část roku 1996. Okresní soud v návaznosti na vykonaná skutková zjištění pečlivě zvažoval otázku, zda i škoda vzniklá po skončení léčení, tj. po 30. 4. 1996, byla stejně jako škoda za období od úrazu 3. 2. 1995 do skončení léčení dne 30. 4. 1996 v příčinné souvislosti s úrazem utrpěným stěžovatelem dne 3. 2. 1995. V tomto směru dospěl okresní soud k závěru, že v předmětném období od 1. 5. 1996 do 31. 12. 1997 zde tato příčinná souvislost již dána není, což odůvodnil řadou argumentů, zejména pak, že stěžovatel byl v uvedeném období již zdravotně schopen bez zásadnějšího omezení, jak vyplynulo ze znaleckých posudků, stěžovatel neusiloval o alternativní řešení vedení firmy schopným zástupcem, nevynaložil k pokračování činnosti firmy potřebnou aktivitu a začal se věnovat vedení svého penzionu.

9. Rozsudku odvolacího soudu stěžovatel vytýká obecnost odůvodnění spočívající v odkazu na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Stěžovatel takové odůvodnění nepovažuje za souladné s právem na spravedlivý proces, když okresní soud nemohl podle názoru stěžovatele fakticky reagovat na stěžovatelovy připomínky uvedené až v odvolání stěžovatele. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí o odvolání, shledal závěry okresního soudu za správné, a to i ve vztahu k jeho závěru, že od května 1996 nelze dovodit příčinnou souvislost mezi úrazem a poklesem příjmů stěžovatele. K tomuto závěru pak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ve stručnosti uvádí, že v uvedeném období nebyla prokázána odpovídající aktivita stěžovatele vedoucí k získání dalších zakázek u firmy Schuh. Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud způsobem, jakým odůvodnil své rozhodnutí, fakticky nereaguje na argumenty uvedené v jeho odvolání, pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatel stejné argumenty jako v odvolání uplatňoval na podporu své žaloby již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a okresní soud se ve svém rozhodnutí s těmito argumenty vypořádal.

10. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje (viz např. usnesení, sp. zn. IV. ÚS 732/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, usn. č. 24), právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a dalších ustanovení Listiny, v žádném případě neznamená právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mimo jiné i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je v posuzované věci toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Postupuje-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodní, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

11. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy v řízení provedly stěžovatelem navrhované důkazy, při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud se může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním a nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Takový, stěžovatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry, který by svědčil o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, však Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti neshledal. Soudy učiněné závěry je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu