IV. ÚS 445/2000Nález ÚS ze dne 10.07.2001 K povaze výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy.

IV.ÚS 445/2000 ze dne 10. 7. 2001

N 106/23 SbNU 57

K povaze výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti

OWS, s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3.

2000, čj. 30 Ca 89/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako

účastníka řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího

účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30

Ca 89/2000-8, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení

základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného

usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě,

jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni

ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/10/99, kterým bylo zamítnuto

jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.

8. 1999, čj. 7434/99.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn.

30 Ca 89/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní

soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu

ručiteli (stěžovatel) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka

pana P. K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve

výši 306.452,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě

neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava

záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém

namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím

celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č.

337/1992 Sb. zamítnuto.

Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení

o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí

správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí

odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí,

které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné

činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou

taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z

práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních.

V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo

zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině ze dne 28. 5. 1999

zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh

do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního

režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava

o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno

28. 5. 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva

na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy

zajišťoval závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu

ustanovení § 254 - § 263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve

znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen

zákon č. 13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil

dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu

stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného

nedoplatku ve výši 306.452,- Kč, vyzval jej tedy k splnění

povinnosti, vyplývající pro něj z platného ručitelského závazku.

Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla,

vydávaným na podkladě ustanovení § 11 odst.1 písm. b) zákona č.

13/1993 Sb., neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno

pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu

celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože

uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto

řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní

orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků

cla dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle

ustanovení § 320 písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů

spravuje zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Uvedený předpis v ustanovení § 73 odst. 1 upravuje první procesní

krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto

případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní

exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve

celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek

v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho,

že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího

k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu

procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní

akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se

vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního

dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup

celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje

soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt

směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy

akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek

hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli

okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost

plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního

orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené

rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv

stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že od samého počátku považuje

za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán povinným

k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil

v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu.

Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou,

která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo

z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč.

zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je

výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním

rozhodnutím. Uvádí, že dle ustanovení § 320 písm. b) zákona č.

13/1993 Sb., se na celní řízení, s výjimkou některých ustanovení,

vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi

těmito výjimkami je i § 57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb., který proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle

názoru stěžovatele je nutné na projednávanou problematiku

aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to

je právní úprava obsažená v § 303 až § 312 obchod. zák. Považuje

proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou

byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento

subjekt je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí

rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je

získán exekuční titul.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části

páté, o.s.ř., přičemž soud nadále trvá na svém názoru, že v dané

věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248

odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku

správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by

stěžovatel byl zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této

ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí

o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451

a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále

zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č.

337/1992 Sb., ale podle § 73 tohoto zákona. Navrhuje proto, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Celní ředitelství v Plzni, jako vedlejší účastník, ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud by Krajský soud

v Plzni žalobu stěžovatelky věcně projednal, musel by dospět

k závěru, že je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel

potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny

v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní

stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor

s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor

neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené

v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem

věci.

Ústavní soud, poté co se seznámil s ústavní stížností,

rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud zjistil s připojeného matriálu Celního úřadu

Folmava, bylo dne 21. 5. 1999, pod čj.V/900190/99, vydáno celní

rozhodnutí, JCD AA č. 11622019-01713-9, kterým bylo dlužníkovi

uloženo peněžité plnění ve výši 306 452,- Kč se splatností 31. 7.

1999. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě nezaplatil, byla mu proto

zaslána ve smyslu ustanovení § 73 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb.

výzva k zaplacení uvedené částky ve lhůtě 15 dnů s tím, že po této

lhůtě již bude bez dalšího přistoupeno k exekučnímu vymáhání dle

§ 73 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Patnáctidenní lhůty

k podání odvolání proti této výzvě dlužník nevyužil.Vzhledem

k tomu, že předmětná částka nebyla dlužníkem zaplacena, byla

zaslána stěžovateli výzva ručiteli k zaplacení splatného

nedoplatku za dlužníka, čj. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999, kterou

byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení o ručení ze dne 28.

5. 1999 (záruční listina), vyzván ve lhůtě 10 dnů od obdržení

výzvy k zaplacení uvedeného nedoplatku.

Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše

uvedeno, jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení § 73 zákona č.

337/1992 Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí.

Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e)

o.s.ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází

správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem

ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání

celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela

se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu,

k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu

i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí

kogentní ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle

tohoto ustanovení lze v daňovém -as ohledem na ustanovení § 320

celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo

přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému

již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh

stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím

celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné

prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí

celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí,

jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora

citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za

dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se

aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně

nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom,

že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal

ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou

je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah

předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve

stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám

v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její

označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu

ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává

v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem,

a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí

materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl

znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho

námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ

v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto

usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§ 82

odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001