IV. ÚS 442/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2015

IV.ÚS 442/15 ze dne 10. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Sládečka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti DŘEVO Praha s.r.o., IČ 274 13 250, se sídlem Babákova 2199/9, 148 00 Praha 11, právně zastoupené JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 37/24, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 33 Cdo 4446/2014-321, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2014, č. j. 8 Co 714/2014-268, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 21. 11. 2013, č. j. 12 C 35/2012-234, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní soud obdržel dne 11. 2. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces.

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 500 000,- Kč s příslušenstvím z titulu ústně uzavřené smlouvy o půjčce.

3. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 21. 11. 2013, č. j. 12 C 35/2012-234, zamítl žalobu stěžovatelky. Dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by byla uzavřena smlouva o půjčce. Rovněž nebylo prokázáno, že by bylo možné domáhat se nároku žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, ani že by došlo k poskytnutí peněz ze strany žalobce žalované z titulu daru, jak tvrdila žalovaná. Soud uzavřel, že ve věci byla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřena dohoda, která je nepojmenovanou smlouvou podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jež byla realizována poskytnutím peněz stěžovatelkou vedlejší účastnici a koupí předmětné nemovitosti vedlejší účastnicí, přičemž nebyl shledán žádný důvod pro to, že by měly být peníze v požadované výši vráceny vedlejší účastnicí stěžovatelce.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 8 Co 714/2014-268, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. 33 Cdo 4446/2014-321, dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl. Podle Nejvyššího soudu dovolání neobsahuje obligatorní náležitost (podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu), kterou je způsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud poukazuje na dosavadní judikaturu ohledně přípustnosti dovolání, podle níž je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 občanského soudního řádu či jeho části.

II.

6. Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost. Domnívá se, že obecné soudy vyvodily nesprávné právní závěry, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, jak bylo tvrzeno právě stěžovatelkou. Ze strany obecných soudů došlo ke svévolné interpretaci práva. V následující části stěžovatelka předkládá argumenty, proč má za to, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce ústní formou.

III.

7. Ústavní soud, jak již mnohokrát ve své judikatuře konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

8. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

9. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

10. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti. Po přezkoumání ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatelky Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti jejího návrhu.

11. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 33 Cdo 4446/2014-321, Ústavní soud učinil následující zjištění.

12. Ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanoví, že v dovolání musí být mj. vymezen důvod dovolání a uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a). Podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, pokud podání neobsahují vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Obligatorní náležitosti dovolání, jakož i následky plynoucí z jejich nedodržení, jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Nesplněním zákonem stanovených předpokladů nastává nutný důsledek v podobě odmítnutí dovolání.

13. Stěžovatelka v dovolání ze dne 27. 8. 2014 pouze uvádí, že "právní otázka hmotného práva má být v daném případě dovolacím soudem posouzena jinak". Takto vymezený předpoklad přípustnosti dovolání je v rozporu se shora uvedeným vymezením, když z dovolání není zřejmé, zda se jedná o otázky, (1) při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (2) které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo (3) jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo (4) se mělo jednat o otázky, které již byly dovolacím soudem vyřešeny, avšak dle názoru stěžovatelky měly být dovolacím soudem posouzeny jinak.

14. Stěžovatelkou vymezený předpoklad přípustnosti tak nenaplňuje ani jeden ze shora uvedených zákonných předpokladů. Ze samotného textu dovolání je patrný nesouhlas stěžovatelky s tím, jak byla věc posouzena odvolacím soudem. Po dovolacím soudu tak požaduje posouzení věci odlišně od odvolacího soudu.

15. Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu, který považuje vymezení přípustnosti dovolání nedostatečným, porušení základních práv stěžovatelky. Jeho závěry, týkající se odmítnutí dovolání pro nedodržení obligatorních náležitostí ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, proto nevyžadují kasační zásah Ústavního soudu.

16. V části, v níž směřuje ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2014, č. j. 8 Co 714/2014-268, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 21. 11. 2013, č. j. 12 C 35/2012-234, Ústavní soud věcně přezkoumal napadená rozhodnutí, avšak ani zde neshledal skutečnosti, které by vyžadovaly jeho zásah.

17. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno důkazní ohledně uzavření smlouvy o půjčce. Ústní uzavření smlouvy o půjčce bylo dovozováno pouze z účastnické výpovědi jediného jednatele a společníka stěžovatelky, jež měl intimní poměr s vedlejší účastnicí, a dále je prokazován svědkyněmi K. M. a V. W., které v předmětné době byly u stěžovatelky zaměstnány a jejichž výpovědi soud shledal za přinejmenším rozporné.

18. Slabší důkazní pozici stěžovatelky potvrdil i odvolací soud, podle kterého se navíc stěžovatelce nepodařilo přesvědčivě vysvětlit její chování coby obchodní společnosti, která mimo předmět své podnikatelské činnosti a zcela výjimečně měla půjčit bezúročně fyzické osobě relativně vysoké finanční prostředky, aniž by do svého účetnictví založila příslušnou smlouvu, aniž by si půjčku právně zajistila a ve vztahu k tvrzené roční splatnosti nebrala zřetel na osobní, majetkové a příjmové poměry žalované (vedlejší účastnice), která v té době ještě studovala a s níž jednatel stěžovatelky udržoval intimní poměr. Stěžovatelka si tak byla vědoma problematické skutkové role svého jediného jednatele a společníka.

19. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky. Závěry soudu prvního stupně vycházejí z procesu dokazování, při němž soud postupuje ve smyslu § 132 občanského soudního řádu tak, že hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (zásada volného hodnocení důkazů), přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z rámce vymezeného citovaným ustanovením obecné soudy v nyní posuzované věci nikterak nevybočily.

20. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí přesvědčivě, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Je třeba poukázat i na to, že soud prvního stupně poté, co učinil právní závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, zvažoval i jiné hmotněprávní posouzení - dar podle § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník či bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, avšak ani tato právní hodnocení neshledal pro posuzovanou věc použitelnými.

21. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nehodlá argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.

22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu