IV. ÚS 436/97Nález ÚS ze dne 28.01.1998 K výkladu pojmu tíseň podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

Pojem tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě. V takovém státě je však stěží myslitelný, natož přijatelný, stav, kdy státní orgán, nadto ve zcela běžných věcech, rozhoduje o tom, na koho občan nemovitost smí či nesmí převést, a dokonce svým postupem si vynutí převod nemovitosti na stát.

IV.ÚS 436/97 ze dne 28. 1. 1998

N 10/10 SbNU 71

K výkladu pojmu tíseň podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 28. ledna 1998

v senátě ve věci ústavní stížnosti M. T. proti rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 1997, čj. 10 Ca

302/97-16, a rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 26. 5. 1997, čj. Ž 2057/92, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.

9. 1997, čj. 10 Ca 302/97-16, a rozhodnutí Okresního úřadu

v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 5. 1997, čj.

Ž 2057/92, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního

úřadu v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, stěžovatelka

uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně

zaručených práv, zakotvených v článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož

i v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Českých

Budějovicích sice tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění podmínky

tísně ani nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6

odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., toto jeho tvrzení je však

v rozporu s konkrétními okolnostmi daného případu, kdy

stěžovatelka byla nucena předmětné nemovitosti převést na někdejší

československý stát pod zjevným nátlakem a navíc za nápadně

nevýhodných podmínek, které byly dány několika okolnostmi.

Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne

22. 12. 1997 vyslovil přesvědčení, že v daném případě postupoval

v souladu se zákonem, když po vyhodnocení důkazní situace dospěl

k závěru, že nebyla naplněna podmínka tísně ve smyslu restitučních

předpisů a tento svůj závěr v napadeném rozsudku řádně odůvodnil.

Proti existenci takto motivované podmínky tísně svědčí

i skutečnost, že předmětnou kupní smlouvou řešila stěžovatelka

situaci, jak naložit s domem v D. poté, co se rozhodla přestěhovat

k otci do K. M. Jednalo se tedy o okolnosti subjektivní povahy, na

které ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nedopadá.

Přesto, že již pro nenaplnění jedné ze zákonných podmínek nemohl

být restituční nárok stěžovatelky uznán, zabýval se krajský soud

rovněž otázkou případné nápadné nevýhodnosti prodeje. Důvody, proč

ani tuto podmínku neshledal, podrobně rozvedl v odůvodnění

napadeného rozsudku, na které odkazuje. Z uvedených důvodů

navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve svém

vyjádření ze dne 19. 1. 1998 uvedl, že předmětná kupní smlouva

nebyla uzavřena v tísni, takže stěžovatelčin nárok nebyl

v restitučním řízení prokázán. Protože podle jeho názoru nedošlo

k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, navrhuje

zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci obec T. a Zemědělské družstvo T. se

k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Vedlejší účastník Pozemkový fond České republiky, územní

pracoviště v Pelhřimově, uvedl ve svém vyjádření ze dne 19. 12.

1997, že podle jeho názoru podmínka tísně byla naplněna již

faktem, že vlastník se nemohl svobodně rozhodnout, komu prodá svůj

majetek. Z uvedených důvodů má proto za to, že stěžovatelčina

práva byla porušena.

Z obsahu spisu Okresního úřadu v Pelhřimově, okresního

pozemkového úřadu, sp. zn. Ž 2057/92, Ústavní soud zjistil, že

stěžovatelka uplatnila u tohoto úřadu dne 28. 4. 1992 nárok na

vydání, ve výroku napadeného rozhodnutí tohoto orgánu blíže

označených, nemovitostí, a to nárok opřený o ustanovení § 6 odst.

1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku. V předchozím správním řízení

sice okresní pozemkový úřad konstatoval stav tísně na straně

stěžovatelky, po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 1997 ve věci sp. zn. 10 Ca

92/97 rozhodl však již citovaným rozhodnutím tak, že stěžovatelka

vlastnicí předmětných nemovitostí není. Z obsahu spisu 10 Ca

302/97 Krajského soudu v Českých Budějovicích je dále patrno, že

o opravném prostředku stěžovatelky rozhodl tento soud napadeným

rozsudkem tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech

svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že nebylo prokázáno naplnění

podmínky tísně, kterážto skutečnost již sama o sobě brání

úspěšnému uplatnění restitučního nároku. Podle názoru krajského

soudu není však prokázána ani existence druhé ze zákonných

podmínek, totiž existence nápadně nevýhodných podmínek. Z důvodu

ekonomiky řízení lze však souhlasit s postupem správního orgánu,

který po zjištění, že nebyla prokázána podmínka tísně, řízení ve

vztahu k neúplnému znaleckému posudku již dále nedoplňoval.

Jak

Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí,

protiprávnost, vedoucí k restituci, nutno interpretovat výlučně

v návaznosti na účel zákona, a proto i pojem tísně je třeba

vykládat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím

let 1948 - 1989. Jakkoli je tedy nepochybné, že v uvedeném období

byl uzavřen nespočet smluv zcela se vymykajících z rámce

restitučních předpisů, třeba moment tísně zkoumat i z výše

uvedeného pohledu, vnášejícího otázku, zda k uzavření kupní

smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém právním státě. Stav

tísně, na rozdíl od toho, co konstatuje v napadeném rozhodnutí

krajský soud, je však podle názoru Ústavního soudu na straně

stěžovatelky nepochybným způsobem dokumentován, a to tím, co vyšlo

najevo v řízení před správním orgánem. Stěžovatelka zamýšlela

totiž převést předmětné nemovitosti na manžele D. či na některého

ze svých sourozenců, ze strany představitelů tehdejšího MNV byl

však na ni vyvíjen nátlak v tom směru, že tyto nemovitosti musí

převést na stát, což také posléze učinila, když opuštěný dům po

dobu asi dvou let užívalo JZD a určitou dobu zde dokonce chovalo

i domácí zvířata. Takový stav, kdy státní orgán, nadto ve zcela

běžných věcech, rozhoduje o tom, na koho občan nemovitost smí či

nesmí převést, a dokonce svým postupem si vynutí převod

nemovitosti na stát, je v právním státě stěží myslitelný, natož

přijatelný. Podle názoru Ústavního soudu lze proto sotva

pochybovat o tom, že stěžovatelka spíše než z vlastní vůle jednala

pod tlakem "vůle" představitelů tehdejšího MNV, kteří v době

uzavírání smlouvy, tedy v druhé polovině 50. let, měli k dispozici

dostatek prostředků, jak své záměry prosadit. Výklad, jaký krajský

soud zvolil v této věci při výkladu pojmu tísně, je proto

v extrémním nesouladu nejen s uvedenými skutkovými zjištěními, ale

i se základními znaky tohoto pojmu. Za stejně extrémní lze

považovat i posouzení podmínky nápadně nevýhodných podmínek, když

krajský soud na straně jedné tuto podmínku nepovažuje za splněnu,

na straně druhé současně souhlasí s postupem správního orgánu,

který v tomto směru řízení nedoplnil, a argumentuje přitom důvodem

procesní ekonomie.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článku 36, odst. 1,

2 Listiny podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí

Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu

v Pelhřimově, okresního pozemkového úřadu, podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. ledna 1998