IV. ÚS 435/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2011

IV.ÚS 435/11 ze dne 29. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky N. K., zastoupené JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Řeznická 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1724/2010-137 ze dne 30. listopadu 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 127/2009-87 ze dne 4. června 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 216/2007-51 ze dne 17. října 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení povinností uložených soudům čl. 90 a čl. 95 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 19 C 216/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 216/2007-51 ze dne 17. října 2008 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je podílovým spoluvlastníkem s podílem 1/2 k budově č.p. 1294 na pozemku p.č. 2410 a k pozemku p.č. 2410 a 2411, vše v k.ú. Nusle v hl.m. Praze a podílovým spoluvlastníkem s podílem 1/2 k budově č.p. 33 na pozemku p.č. 33 (stavební parcela) a k pozemkům p.č. 23 (stavební parcela), p.č. 55 (pozemková parcela) a p.č. 54/3 (pozemková parcela), vše v k.ú. Bořice u Hrochova Týnce, a aby žalovaná Ing. N. F. byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 300.000,- Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky a po částečném zpětvzetí žaloby stěžovatelkou Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 127/2009-87 ze dne 4. června 2009 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 300.000,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, v zamítavých výrocích o určení spoluvlastnictví a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1724/2010-137 ze dne 30. listopadu 2010 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě a plně dostály též svým povinnostem stanoveným Ústavou. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a tvrzeními či námitkami uplatněnými stěžovatelkou. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, s ohledem na výše uvedené skutečnosti pouze odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem žádný důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu