IV. ÚS 434/07 #1Nález ÚS ze dne 17.10.2007 K povinnosti soudu vyjádřit subjektivní stránku trestného činu ve skutkové větě výroku trestního rozsudku

Nerespektování ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. Opačný postup soudu nerespektující čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Týž závěr upíná se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu vyplývající z nedostatečného odůvodnění; navíc je nepřijatelné, aby soud závěr o vině trestnými činy zanedbání povinné výživy opřel v podstatě výlučně o rozsudky vydané v občanskoprávním řízení ve věci výživného.

IV.ÚS 434/07 ze dne 17. 10. 2007

N 164/47 SbNU 167

K povinnosti soudu vyjádřit subjektivní stránku trestného činu ve skutkové větě výroku trestního rozsudku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. října 2007 sp. zn. IV. ÚS 434/07 ve věci ústavní stížnosti D. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 12 To 232/2006 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 2 T 99/2005, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 12 To 232/2006 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 2 T 99/2005 se ruší, neboť těmito rozhodnutími a řízením, jež jim předcházelo, bylo pro nerespektování čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 95 a 96 Ústavy České republiky.

2. Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že soudy prvních dvou stupňů nevycházely ze správného a úplného zjištění skutkového stavu; především neprovedly žádné důkazy k prověření podstaty jeho obhajoby spočívající v tom, že vzhledem k tíživé finanční situaci a k nemožnosti nastoupit do zaměstnání nebyl schopen přispívat na výživu syna částkami určenými soudem. Při posouzení úmyslného neposkytování výživného vycházely tyto soudy výlučně ze závěrů opatrovnického soudu a formálních písemných zpráv, aniž by samy posoudily jeho rodinnou a sociální situaci. Dále stěžovatel namítá, že u jednání obou soudů nebyl přítomen a byl mu uložen nepodmíněný (správně podmíněný) trest odnětí svobody bez ohledu na podmínky konkrétního případu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že závažná pochybení soudů nižších stupňů nenapravil, a to za situace, kdy i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhoval, aby dovolání bylo vyhověno.

3. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.

5. Nejvyšší soud především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že posouzení dovolacích námitek stěžovatele bylo v tomto rozhodnutí řádně odůvodněno. Nad rámec důvodů obsažených v napadeném usnesení uvedl, že nalézací soud nepochybil, pokud za situace, kdy po provedeném dokazování učinil shodné skutkové závěry, vycházel ze závěrů opatrovnického soudu. Řízení před soudy v nepřítomnosti stěžovatele proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a rovněž stěžovatelem zdůrazňované zdravotní potíže v poslední době nemohly mít zásadní vliv na výroky o jeho vině, neboť prvého skutku se dopustil zcela a druhého skutku z podstatné části před více než čtyřmi roky. Obstát by neměla ani námitka, že Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlédl k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť Nejvyšší soud k tomuto vyjádření přihlížel, nebyl jím však nikterak vázán. Dle názoru předsedy senátu postupem Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

6. Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že jeho rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu a bylo v souladu s běžnou právní teorií a praxí.

7. Okresní soud v Náchodě uvedl, že námitkami stěžovatele týkajícími se provedených důkazů a jejich hodnocení, které uvedl v ústavní stížnosti, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud, a proto na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze odkázat. Zdůraznil, že neúčast u hlavního líčení stěžovatel omluvil svojí finanční situací, a nikoliv nepříznivým zdravotním stavem. Opatrovnický spis byl pouze jedním z provedených důkazů a všechny důkazy byly hodnoceny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu.

8. Všichni shora uvedení účastníci navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta, příp. zamítnuta, a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

9. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka.

10. Okresní státní zastupitelství v Náchodě uvedlo, že opatrovnický soud obsáhle prováděl dokazování osobních poměrů stěžovatele paralelně s probíhajícím trestním řízení, a to v rozsahu překračujícím rozsah dokazování potřebný pro účely trestního řízení, takže soud prvního stupně nepochybil, pokud závěry opatrovnického soudu převzal. Provedené důkazy byly řádně vyhodnoceny, právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo a jeho ústavní stížnost by měla být Ústavním soudem zamítnuta.

III.

11. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 99/2005, ze kterého zjistil následující:

12. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006 č. j. 2 T 99/2005-233 byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona spáchanými úmyslně, kterých se dle skutkových vět odsuzujícího rozsudku dopustil (stručně řečeno) tím, že v době od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2002 a dále v době od 1. 12. 2002 do 26. 10. 2004 ničím nepřispěl na výživu svého syna M. L., ač mu pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Náchodě bylo uloženo platit výživné v určených částkách k rukám matky syna, takže za uvedená období dluží na výživném 3 600 Kč a 14 600 Kč. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu dvou a půl roku.

13. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006 č. j. 12 To 232/2006-249 podle ustanovení § 256 trestního řádu zamítnuto.

14. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

IV.

15. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i projednávaná ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, garantovaný zejména čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí i řízení jim předcházející především v tomto směru a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Zásadní námitka stěžovatele spočívá v tom, že zejména soud prvního stupně se nedostatečným způsobem vypořádal s jeho obhajobou, dle níž v době, kdy nepřispíval na výživu svého syna, neměl dostatek finančních prostředků na úhradu stanoveného výživného a nebyl schopen si tyto prostředky opatřit. Z provedeného dokazování, při kterém nalézací soud vycházel téměř výlučně ze závěrů opatrovnického soudu, nevyplynulo, že vyživovací povinnost neplnil úmyslně, a nebyla tudíž prokázána subjektivní stránka trestných činů, kterými byl uznán vinným.

17. Této podstatné námitce stěžovatele Ústavní soud přisvědčil.

18. Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, dle níž jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu.

19. V předmětné věci soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku reprodukoval výpověď stěžovatele z přípravného řízení (hlavního líčení se stěžovatel po omluvě nezúčastnil) a rozvedl výpověď svědkyně V. L., ze které vyplývá pouze doba, kdy stěžovatel na výživu syna nepřispíval, a výše dlužného výživného. K podstatě obhajoby stěžovatele (tíživá finanční situace a nemožnost nastoupit do zaměstnání pro nepříznivý zdravotní stav) soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku toliko konstatoval, že finanční situace stěžovatele je dokumentována zprávami konkrétně uvedených státních orgánů, rozsudky Okresního soudu v Náchodě (č. j. 5 C 378/63-14, P 196/99-204, P 196/99-270) a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 Co 263/2004, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí návrhu obžalovaného na snížení výživného; dále odkázal na rozsudek okresního soudu č. j. P 196/99-270 s tím, že tento soud se zdravotním stavem stěžovatele a jeho tvrzením o marném shánění práce zabýval. Žádné konkrétní skutečnosti a okolnosti, které z vyčtených důkazů vyplývají a které by prokazovaly úmyslné spáchání trestných činů zanedbání povinné výživy, nejsou v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uvedeny. Zcela chybí vlastní vyhodnocení důkazní situace a zejména i odůvodnění formy zavinění (úmysl - nedbalost), tj. prokázání subjektivní stránky předmětných trestných činů; převzaty jsou toliko závěry soudu opatrovnického.

20. Aniž by se Ústavní soud zabýval podrobně skutečnostmi, které z (v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vypočtených) důkazů vyplývají ve vztahu k finanční situaci stěžovatele, nemůže ponechat bez povšimnutí, že ač byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy podle § 213 odst. 1 trestního zákona, spáchanými v období od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2002 a dále od 1. 12. 2002 do 26. 10. 2004, stěžovatelovy příjmy v době spáchání prvého trestného činu představovaly pouze přídavky na děti a příspěvek na dopravu v zanedbatelných částkách; poté v době od 6. 11. 2002 do 24. 5. 2003 pobíral hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti a v období od února 2003 do března 2004 sociální příplatky a dávky sociální péče na dorovnání sociální potřebnosti rodiny; za dobu od dubna 2004 do 26. 10. 2004 z listinných důkazů nevyplývají žádné příjmy stěžovatele. Bez povšimnutí ze strany obecných soudů zůstala skutečnost, že v době od 18. 12. 2002 do 5. 1. 2003 a dále od 31. 1. 2004 do 31. 3. 2004 byl stěžovatel pro nemoc práce neschopen bez nároku na výplatu dávek nemocenského pojištění. Vyhodnoceny nebyly např. zprávy Úřadu práce v Jičíně, u kterého byl stěžovatel evidován v době od 6. 11. 2002 do 16. 1. 2004, z nichž vyplývá, že stěžovateli za tuto dobu nebylo nabídnuto žádné zaměstnání (č. l. 102) a že "si aktivně hledá zaměstnání, do dnešní doby nebyl však nikde přijat, nebyla mu nabídnuta žádná překvalifikace" (č. l. 110); pozornost nebyla věnována ani tomu, že jeho poslední pracovní poměr byl ukončen ke dni 31. 10. 2002 dohodou podle § 43 zákoníku práce "pro nemožnost jeho dalšího zaměstnávání".

21. Zavinění pachatele musí být vždy prokázáno výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Závěr o tom, zda je tu zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním a tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Posuzování trestní odpovědnosti ze zákona přísluší jen orgánům činným v trestním řízení; ty proto nemohou odkazovat výlučně na závěry a rozhodnutí jiných orgánů, v daném případě na závěry opatrovnického soudu. Není samozřejmě vyloučeno, aby se soudy činné v trestním řízení s rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení ztotožnily, avšak tomuto ztotožnění musí předcházet vlastní zhodnocení důkazní situace v předmětné trestní věci. Pokud o otázce výše a rozsahu vyživovací povinnosti bylo v občanském soudním řízení již pravomocně rozhodnuto, soud v trestním řízení není při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění vyživovací povinnosti tímto rozhodnutím vázán a je jeho povinností, aby v rámci rozhodování o vině trestným činem podle § 213 trestního zákona vyhodnotil důkazní situaci a posoudil, v jaké době a v jaké výši byl pachatel schopen plnit vyživovací povinnost, aby vzal v úvahu všechny okolnosti případu, vycházel z kritérií vyplývajících z ustanovení § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a sám vyvodil závěry o finančních poměrech povinného a jeho možnosti získat zaměstnání či si opatřit finanční prostředky jiným způsobem.

22. Soud prvního stupně nesplnil povinnost vyhodnotit reálné majetkové poměry stěžovatele a jeho možnosti vlastní finanční situaci ovlivnit v obou rozhodných obdobích. Z tohoto pohledu postrádá přesvědčivosti i rozhodnutí odvolacího soudu podle § 256 trestního řádu, pokud je v odůvodnění zamítavého usnesení pouze konstatováno, že obhajoba stěžovatele je vyvrácena obsahem spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. P 169/99, kterýžto soud nevyhověl návrhu stěžovatele na snížení výživného. Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že "okresní soud řádně provedené důkazy v napadeném rozsudku hodnotil" a "při hodnocení důkazů se nedopustil nesprávností, toho, že by některý důkaz nebo významnou skutečnost pominul nebo hodnotil nesprávně", neboť takovéto vyhodnocení důkazů odůvodnění odsuzujícího rozsudku neobsahuje.

23. Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů vyjádřil své závěry v ustálené rozhodovací praxi [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 464/99 a I. ÚS 455/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 19, nález č. 109, a svazek 39, nález č. 210). V těchto závěrech konstatoval, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a zdůraznil, že tato zásada není a nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, tj. nutnost důkazní postup zevrubně popsat a provedené důkazy vyčerpávajícím způsobem, logicky i věcně přesvědčivě vyhodnotit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Tyto požadavky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje a je v tomto smyslu nepřezkoumatelné.

24. Ač stěžovatel ve svém odvolání namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů zanedbání povinné výživy spáchaných úmyslně a o jeho vině bylo rozhodnuto toliko na základě spisu P 196/99, odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal a v podstatě rovněž odkázal toliko na předmětný spis opatrovnického soudu. Nenapravil tak pochybení nalézacího soudu týkající se důkazního postupu a jeho vyčerpávajícího a přesvědčivého odůvodnění, odvolání stěžovatele zamítl a zatížil tak své rozhodnutí týmiž vadami jako soud prvního stupně. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu, které stanoví zákonné náležitosti odůvodnění usnesení.

25. Nad rámec námitek stěžovatelem uplatněných v ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že ve skutkových větách výroku o vině chybí popis skutečností vyjadřujících úmyslné zavinění stěžovatele. Úmyslné spáchání trestných činů podle § 213 odst. 1 trestního zákona vyplývá pouze z právní věty odsuzujícího rozsudku. Nalézací soud se při popisu skutků omezil v podstatě na to, že vymezil časová období, ve kterých stěžovatel ničím nepřispěl na výživu svého syna, ač mu tato povinnost byla uložena pravomocnými rozsudky soudů vydanými v občanském soudním řízení, a vyčíslil celkové dlužné výživné. Ve skutkových větách není uvedena žádná skutečnost, z níž by vyplývalo, že stěžovatel současně vědomě jednal za okolností, za nichž byl reálně schopen vyživovací povinnost plnit. Nalézacím soudem formulované skutkové věty nevyjadřují všechny znaky úmyslných trestných činů, kterými byl stěžovatel uznán vinným a které jsou uvedeny v právní větě odsuzujícího rozsudku, a jsou tudíž ve zjevném rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 trestního řádu.

26. Nejvyšší soud v řízení o dovolání konstatoval, že námitky vztahující se ke skutkovému zjištění nenaplňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zabýval se proto toliko otázkou, zda jsou důvodné námitky stěžovatele týkající se naplnění veškerých znaků trestných činů podle § 213 odst. 1 trestního zákona po stránce subjektivní. Na rozdíl od zcela jednoznačného názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy nevěnovaly žádnou pozornost zjišťování všech rozhodných skutečností, jež vedly stěžovatele k neplnění vyživovací povinnosti, nezabývaly se jeho obhajobou, neučinily žádné vlastní závěry a toliko přebraly závěry soudu opatrovnického, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i na podkladě důkazní situace v přezkoumávané věci lze konstatovat, že jednání stěžovatele je zahrnuto zaviněním minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) trestního zákona a použitá kvalifikace posuzovaného jednání je přiléhavá a důvodná.

27. I Nejvyšší soud však zřejmě shledal, že popis jednání stěžovatele ve skutkových větách výroku o vině je nedostatečný, byť toto výslovně nekonstatoval, neboť dovodil: "Pro posouzení, zda obviněný (dva) trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. spáchal či nikoliv, jsou rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a 2., případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výroku o vině. Právě z těchto právních vět výroku o vině se podává, že soud považoval v obou případech za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají jak v bodě 1., tak i v bodě 2. v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného.".

28. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud neztotožňuje. Dle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02 a IV. ÚS 182/04, Sb. n. u., svazek 31, nález č. 113, a svazek 35, nález č. 168) by ani zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění nebylo namístě, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm, v jeho skutkové větě, musí být znaky skutkové podstaty obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát. Lze samozřejmě souhlasit s tím, že "tzv. právní věty výroku o vině mají nepopiratelný význam", avšak tím nemůže být řečeno, že by mohly nahrazovat to, co chybí ve skutkové větě. Tvrzení Nejvyššího soudu, že "právě z těchto právních vět ... se podává, že obviněný úmyslně neplnil ....", je dle názoru Ústavního soudu chybné; tím se nepřijatelně říká, že to, co je v právní větě, opravdu smí nahradit skutkový popis; jedná se o arbitrární sdělení bez jakéhokoliv odůvodnění.

29. Nejvyšší soud tak zaujal stanovisko, že vada spočívající v nevyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě rozsudku je zhojena popsáním úmyslu stěžovatele v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, a navíc připustil, že chybějící údaj ve skutkové větě může být "doplněn" i právní větou výroku o vině. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v jiných rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, na rozdíl od posuzované věci, je vyjádřeno stanovisko, že chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (např. sp. zn. 7 Tdo 954/2002, 5 Tdo 1328/2003). Ústavní soud dále zdůrazňuje, že i současná judikatura Nejvyššího soudu směřuje k rigidnějšímu výkladu náležitostí skutkové věty výroku o vině (např. usnesení ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, publikováno na www.nsoud.cz).

30. Zjištěné nedostatečné vyjádření úmyslu ve skutkových větách výroku o vině v posuzované věci by Ústavní soud nemusil nutně považovat za dostatečný (samostatný) důvod ke kasačnímu výroku. Avšak vzhledem k tomu, že nalézací soud nepostupoval v procesu dokazování a hodnocení důkazů tak, jak mu to ukládají příslušná ustanovení trestního řádu, takže jím nebylo řádně posouzeno zavinění stěžovatele, které zásadně musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu (jednání pachatele, způsobení následku i příčinný vztah mezi jednáním a následkem), přičemž odůvodnění odsuzujícího rozsudku, a to zejména ve vztahu k prokázání subjektivní stránky úmyslných trestných činů podle § 213 odst. 1 trestního zákona, je zcela nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné, nemůže závěr tohoto soudu o vině stěžovatele obstát. Rovněž tak nemůže obstát rozhodnutí soudu druhého stupně, který pochybení nalézacího soudu nenapravil, a jeho rozhodnutí je tak zatíženo shodnými vadami, a to vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, což Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nerespektoval.

31. Shrnutě řečeno: nerespektování ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu spočívající v absenci jakéhokoliv údaje vyjadřujícího ve skutkové větě rozsudečného výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu, na jehož vinu bylo soudem uznáno, nelze nahradit ani právní větou rozsudečného výroku, ani odůvodněním rozsudku. Opačný postup soudu nerespektující čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Týž závěr upíná se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu vyplývající z nedostatečného odůvodnění; navíc je nepřijatelné, aby soud závěr o vině trestnými činy zanedbání povinné výživy opřel v podstatě výlučně o rozsudky vydané v občanskoprávním řízení ve věci výživného.

32. Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základního práva stěžovatele ve skutečnostech, jež se týkají základů jeho trestní odpovědnosti, nezabýval se již dalšími námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.

V.

33. Ústavní soud, jak konstatoval již v nálezu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (Sb. n. u., svazek 35, nález č. 142), není povolán k tomu, aby předjímal, jak budou obecné soudy v řízení dále postupovat, neboť - jak již uvedeno - není součástí obecné justice a není povolán k tomu, aby se jakýmkoliv způsobem vyjadřoval k důvodnosti trestního stíhání stěžovatele; jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti. Nález Ústavního soudu proto v žádném případě nemůže být, a to ani nepřímo, považován za rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele. Po zrušení napadených soudní rozhodnutí bude v dalším řízení v rámci soustavy obecných soudů při šetření stěžovatelových ústavně zaručených základních práv rozhodnuto v jeho trestní věci (čl. 40 odst. 1 Listiny).

34. Pro úplnost Ústavnísoud poznamenává, že toto kasační rozhodnutí nemá žádný vliv na rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým byla stěžovateli stanovena běžná vyživovací povinnost.

35. Stěžovatel požádal, aby Ústavnísoud vzhledem k jím tvrzeným osobním a majetkovým poměrům rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zaplatí podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stát. Čtvrtý senát Ústavního soudu (příslušný k rozhodnutí o tomto stěžovatelově návrhu dle argumentu a minori ad maius) pro takovýto výjimečný postup důvod neshledal. Stručné odůvodnění tohoto stěžovatelova návrhu nedoprovozeného doložením jeho aktuální majetkové a příjmové situace nedovolilo aplikovat výjimku ze zásady zakotvené ustanovením § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; nutno dle stabilizované judikatury Ústavního soudu interpretovat restriktivně.

VI.

36. S ohledem na důvody shora uvedené Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená rozhodnutí zrušil.