IV. ÚS 430/98Usnesení ÚS ze dne 01.12.1998

IV.ÚS 430/98 ze dne 1. 12. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 430/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 1998 ve věci ústavní stížnosti D.B., zastoupeného Mgr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 1998, čj. 15 Co 420/98-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice svůj nárok na zaplacení částky 60.265,-- Kč s příslušenstvím odvozovala z titulu náhrady škody, vzniklé jí neuskutečněním zájezdu, který si podle jejího přesvědčení objednala u stěžovatele jako provozovatele cestovní kanceláře. Soud I. stupně, a to navzdory námitkám stěžovatele, dospěl k závěru, že mezi ním a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o obstarání věci a s přihlédnutím k ustanovení § 424 občanského zákoníku vedlejší účastnici nárok na náhradu škody přiznal. Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně potvrdil, nicméně nárok vedlejší účastnice posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2

2 IV. ÚS 430/98

občanského zákoníku. Stěžovatel má za to, že takto postupoval krajský soud svévolně a svým rozhodnutím porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nedošlo totiž vůbec k uzavření smlouvy, neboť stěžovatel na základě uzavřené mandátní smlouvy s cestovní kanceláří T., se zavázal pouze zprostředkovat pro tuto kancelář nákup jí pořádaných zájezdů a služeb, nezavázal se však obstarat zájezd pro vedlejší účastnici. Soudy se v řízení nezabývaly ani námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice v průběhu soudního řízení přihlásila svou pohledávku do konkurzního řízení, týkajícího se společnosti T. Tímto postupem mimo jiné připustila, že byla ve smluvním vztahu k uvedené společnosti. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených zejména v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práva svobod, a navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí.

Z obsahu spisu 6 C 203/97 Okresního soudu v Klatovech Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 30.4.1998 čj. 6 C 203/97-108, bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici MUDr. J.V. částku 60.265,-- Kč s příslušenstvím, jakož i zaplatit náklady řízení. Jak v důvodech tohoto rozhodnutí konstatuje okresní soud, zavázal se stěžovatel obstarat vedlejší účastnici zájezd, na který vedlejší účastnice v dobré víře uhradila částku 60.265,-- Kč jako zálohu a 60.265,-- Kč jako doplatek, jenž jí byl, byť po určitých komplikacích, stěžovatelem vrácen. Stěžovatelovo jednání bylo však podle názoru okresního soudu v rozporu s dobrými mravy, když na jedné straně vystupoval jako pořadatel na základě smlouvy mandátní a na druhé straně ve vztahu k vedlejší účastnici jako fyzická osoba, podnikající vlastním jménem a osobně odpovědná. Stěžovatel odpovídá proto za způsobenou škodu ve smyslu ustanovení § 424 občanského zákoníku, když na základě nedostatečných a nepřesných informací zájezd prodal. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle názoru krajského soudu stěžovatel vystupoval vůči vedlejší účastnici jako obstaratel její záležitosti, a nese tedy odpovědnost vyplývající z tohoto vztahu. Tím, že zájezd nakonec uskutečněn nebyl, jeho závazek obstarat záležitost zanikl (§ 575 občanského zákoníku), vznikla mu však povinnost vydat majetkový prospěch ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Je sice pravda, že vedlejší účastnice uvedenou částku zaslala přímo na účet cestovní kanceláře T., stěžovatel tímto způsobem však plnil své vlastní platební povinnosti vůči T., uhradil tak svůj závazek, a tím bezdůvodné obohacení získal.

3 IV. ÚS 430/98

Z uvedeného spisu je patrno, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, a tak možnost založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle § 239 odst. 2 o. s. ř. a priori vyloučil. Pro úvahu pro vyčerpání posledního (procesního) prostředku bývá v takových případech rozhodující vlastní obsah ústavní stížnosti. Tvoří-li tento obsah kritika rozhodnutím řešené právní otázky, jejíž přezkum mohl být, např. proto, že jde o otázku, jež v judikatuře soudu není dosud rozhodována jednotně, založen postupem podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nutno mít za to, že stěžovatel poslední prostředek nevyčerpal. O takový případ jde podle názoru ústavního soudu i v projednávané věci, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti, v podstatných bodech shodné s obsahem dovolání, poukazuje sám na to, že soudní praxe je při posuzování předmětné problematiky velmi nejednotná, neboť celá řada soudů žaloby týkající se odpovědnosti prodejců zájezdů zamítá. Bylo proto na stěžovateli, aby postupem podle § 239 odst. 2 o. s. ř. umožnil založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu podle citovaného ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., což však neučinil.

Ústavnísoud má proto za to, že stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a z uvedeného důvodu ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. prosince 1998

JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj