IV. ÚS 422/18 #1Usnesení ÚS ze dne 19.06.2018

IV.ÚS 422/18 ze dne 19. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem LL.M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 11 Tdo 1195/2017-53, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2017 č. j. 11 To 42/2017-2404 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. září 2016 č. j. 1 T 155/2015-2255, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v okolí Českého Brodu organizoval rozsáhlou drogovou trestnou činnost. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a k trestu propadnutí vyjmenovaných věcí sloužících k výrobě drog. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě celé řady svědeckých výpovědí (především stěžovatelových "klientů"), výpovědí spoluobžalovaných, záznamů odposlechů a výsledků domovních prohlídek.

3. Proti tomuto rozsudku podali jak stěžovatel, tak státní zástupce odvolání, na jejichž základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadený rozsudek zrušil v části týkající se uložených trestů a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a k trestu propadnutí vyjmenovaných věcí. Ve svém odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu okresního. Dospěl přitom k závěru, že v průběhu řízení nedošlo k žádnému závažnému procesnímu pochybení, když s veškerými důkazními návrhy se okresní soud vypořádal a pro nadbytečnost je řádně odmítl, neboť stěžovatelova vina byla (v odsuzující části) potvrzena značným množstvím jednoznačných důkazů.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky byly totiž dle dovolacího soudu skutkové povahy a nespadají pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů neshledal Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor a se všemi námitkami se dostatečně vypořádal krajský soud.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho ústavní práva byla zkrácena především tím, že soudy provedly neúplné dokazování, když pominuly celou řadu stěžovatelem navržených důkazů, které mohly svědčit v jeho prospěch. Dále stěžovatel navrhoval vyměnit tlumočníka, který nezvládal překládat ani základní slova. Soudy ani neprověřily autenticitu pořízených odposlechů, k nimž stěžovatel namítal, že nahraný hlas nepatří jemu. S těmito výhradami se soudy dle stěžovatele v podstatě odmítly zabývat. Část obžalovaných skutků byla posléze z obžaloby vypuštěna bez meritorního rozhodnutí. S takovým postupem stěžovatel nesouhlasil, neboť nemusí být nutně v jeho prospěch, neboť kdyby se trestní stíhání za tyto skutky ukázalo být nedůvodným, mělo by to dle jeho názoru vliv na důkazní situaci u skutků, za něž byl následně odsouzen. Dále soudy zcela nepřípustně spekulovaly o hodnotě jimi neprovedených důkazů a jejich možném vlivu na skutková zjištění. Dle stěžovatele šlo o zásadní důkazy k prokázání věrohodnosti vypovídajících osob. Okresní soud dle stěžovatele zcela rezignoval na hodnocení provedených důkazů. To se sice pokusil napravit odvolací soud, takový postup však stěžovatel považuje za nepřípustný. Dokazování bylo dle stěžovatele překotně ukončeno a státní zastupitelství (na rozdíl od obhajoby) bylo o tomto nečekaném postupu zřejmě předem informováno, neboť mělo připravenou závěrečnou řeč v písemné podobě. Tím je rovněž potvrzena nerovnost účastníků řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. V podstatě veškeré stěžovatelovy námitky spočívají v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

10. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V této oblasti stěžovatel namítal nedostatečně odůvodněné neprovedení mnoha jím navržených důkazů. Soudy se však všemi důkazními návrhy zabývaly a přesvědčivě zdůvodnily nadbytečnost provádět v jejich případě dokazování (srov. zejména str. 12 rozsudku odvolacího soudu a str. 36 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za zcela udržitelná, neboť není možné trvat na nekonečném provádění dalších víceméně nesouvisejících výslechů, znaleckých zkoumání, apod. V případech přesvědčivě prokázaného skutkového stavu je zcela namístě důkazní řízení ukončit a tím posunout celé trestní řízení do jeho konečné fáze. Vzhledem k důkazní situaci, velmi podrobně pospané odvolacím soudem, je závěr o nadbytečnosti provádění dalších důkazů zcela na místě. Není proto nutné zabývat se dále konkrétními důkazními návrhy, např. vypořádanou otázkou nového tlumočníka (srov. str. 13 a 14 rozhodnutí odvolacího soudu), jakož i zkoumáním hlasu v odposleších (srov. str. 14 rozhodnutí odvolacího soudu). Uvedené závěry jsou logické a právně udržitelné. Za nepodloženou (a v podstatě bezvýznamnou) spekulaci považuje pak Ústavní soud tvrzení, že o překvapivě skončeném dokazování bylo státní zastupitelství na rozdíl od obhajoby předem připraveno.

11. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V této oblasti stěžovatel žádnou námitku nevznesl.

12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědí poškozených). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

13. Vzhledem k tomu, kolik v dané věci existuje proti stěžovateli tzv. přímých důkazů (tedy zejména svědeckých výpovědí, záznamů odposlechů atd.), je možnost existence tzv. extrémního rozporu v zásadě vyloučena. Soudy provedly velmi rozsáhlé dokazování, každý svůj závěr opřely o nějaký z důkazů, které ve svém souhrnu jednoznačně prokazovaly stěžovatelovu vinu. Neporušily přitom žádnou z ústavních zásad hodnocení důkazů (zásada volného hodnocení důkazů, zásada in dubio pro reo). Není rozhodné, zda podrobné vyhodnocení důkazů provedl až odvolací soud. Ústavní soud hodnotí vždy spravedlnost řízení (a naplnění ústavních závazků) jako celku, nikoliv v každé jeho dílčí části.

14. Namítá-li stěžovatel, že o části obžaloby nebylo dle jeho názoru řádně meritorně rozhodnuto v závěru řízení, jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť takovým postupem nemohlo být zasaženo do stěžovatelových ústavních práv. Ústavní soud mohl hodnotit toliko předmět napadených rozhodnutí, jímž bylo stěžovatelovo odsouzení.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu