IV. ÚS 421/02Usnesení ÚS ze dne 11.11.2002

IV.ÚS 421/02 ze dne 11. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 421/02

Ústavní soud ČR rozhodl, v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, o ústavní stížnosti společnosti J. R. S., spol. s r.o., zastoupené JUDr. I. D., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2002, čj. 30 Ca 64/2000-33, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 3. 12. 1999, čj. 7173-0101-01/99, a rozhodnutí Celního úřadu Brno II ze dne 22. 10. 1999, čj. TR 1672/98/R-1, za účasti

Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno žalobě na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Brno, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Brno II o uložení pokuty za spáchání celního deliktu.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. Ca 64/2000, vyplývá, že rozhodnutím celního úřadu byla stěžovatelka uznána vinnou celním deliktem podle ust. § 298 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen celní zákon), za porušení povinností, vyplývajících z ust. § 80 odst. 1, § 81 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 cit. zák. tím, že při dopravě zboží, tj. návěsu SPZ: SV 74 DB přes státní hranici dne 3. 10. 1995, toto zboží nepřihlásila a nepředložila spolu s doklady, které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu, následně toto zboží nedopravila k příslušnému celnímu úřadu a nepředložila je k provedení celního řízení, tedy uvedené zboží nezákonně dovezla. Jako sankce jí byla uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč. Výše uvedeným rozhodnutím Celního ředitelství Brno bylo její odvolání zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Krajský soud v Brně žalobu o přezkum zákonnosti správního rozhodnutí zamítl, neboť dospěl k shodnému závěru jako správní orgány, že k naplnění skutkové podstaty celního deliktu ze strany stěžovatelky došlo, a v správním rozhodnutí ani řízení mu předcházejícím neshledal vady, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala tvrzení uvedená již v odvolání a ve správní žalobě a zejména zdůraznila, že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné pro nedostatečná skutková zjištění, jejich rozpor s obsahem spisu a následné právní posouzení, stejně jako pro procesní vady jemu předcházejícího řízení.

Správnímu soudu vytkla, že se při přezkumu zákonnosti napadeného správního rozhodnutí plně neřídil ust. § 250i, 250j odst. 2 a § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť se nevypořádal se všemi důvody, v nichž spatřovala nezákonnost správního rozhodnutí. Správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť orgány veřejné moci se dostatečně nevypořádaly se všemi důvody v odvolání, resp. v žalobě, uvedenými a neumožnily jí též prokázat všechny skutečnosti. Uvedla dále námitky proti výrokové části rozhodnutí odvolacího správního orgánu a vyjádřila názor, že orgány veřejné moci v její věci měly postupovat podle ust. § 164 tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí č. 93/1993 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, a tudíž že nebyla povinna podat písemné celní prohlášení k propuštění zboží do příslušného celního režimu. Poukázala též na ust. § 158 odst. 2 vyhl.č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla (jež nahradila cit. vyhl.č. 93/1993 Sb.), dle něhož návěs nebo přívěs registrovaný v zahraničí a připojený k silničnímu motorovému vozidlu registrovanému v tuzemsku, se propustí do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla i tehdy, nejsou-li podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a) nebo b) splněny. Je toho názoru, že cit. právní úprava byla upřesněna právě z důvodu, že byla vydávána vadná rozhodnutí a že se stala obětí jednoho z těchto vadných rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že žádnou povinnost danou celním zákonem neporušila, protože zboží dopravila příslušnému celnímu úřadu a celní prohlášení podala ve smyslu § 28, a § 29 vyhl. č. 93/1993 Sb. ( tj. ústně či jiným úkonem).

Dle názoru stěžovatelky byl rozsudek vydán v rozporu s ústavně zakotveným postupem, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu soudu, a porušuje tak i článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky stanovící vázanost soudce zákonem.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a poukázal na to, že důvody ústavní stížnosti se v podstatě shodují s důvody žalobními. Dle jeho názoru právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo porušeno, soud se všemi žalobními námitkami v rámci přezkumného řízení zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí je řádně zhodnotil a odůvodnil.

Celní ředitelství Brno ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že návěsy a tahače používané stěžovatelkou nesplňovaly podmínky pro propouštění do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od cla, a z těchto důvodů byl celními orgány za nezákonný dovoz zboží vyměřen celní dluh a za porušení celních předpisů uložena sankce. Ohledně jednotlivých námitek stěžovatelky argumentovalo shodně jako ve svém rozhodnutí a vyjádření k žalobě a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisem krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je argumentace stěžovatelky, podporující její tvrzení, že předmětné zboží podléhalo režimu dočasného použití s úplným osvobozením od dovozního cla, přičemž stěžovatelka v podstatě opakuje tytéž námitky, které uplatnila již ve správním řízení i v řízení před soudem, čímž staví Ústavní soud právě do pozice dalšího odvolacího orgánu.

Ústavní soud předesílá, že již rozhodl o ústavních stížnostech stěžovatelky, rovněž směřujících proti dalším rozhodnutím Celního úřadu Brno II, Celního ředitelství Brno a Krajského soudu v Brně, týkajících se stejné problematiky, tj.posouzení otázky, zda se stěžovatelka dopustila celního deliktu, či nikoliv a obsahujících totožnou ústavně právní argumentací jako v projednávaném případě, přičemž tyto stížnosti vedené pod sp. zn. III.ÚS 421/02, III.ÚS 422/02, III.ÚS 491/02, IV.ÚS 420/02 a IV.ÚS 468/02, odmítl z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti a od právních závěrů v nich obsažených nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci.

Ústavní soud proto shodně jako v uvedených věcech uvádí, že již ze samé skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, vydanému podle části páté hlavy druhé o.s.ř., kdy je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), resp. právo na soudní přezkum správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nebylo porušeno. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že proces se stává nespravedlivým pouhým faktem, že soud dospěje k právnímu názoru, se kterým se jedna ze stran sporu neztotožňuje. Interpretace tzv. obyčejného práva by se mohla stát neústavní pouze za situace, pokud by normativizující závěry soudů byly natolik extrémní, že by porušovaly některé z ústavních práv či svobod (např. byly zjevně diskriminující k určité skupině osob, bez rozumných a smysluplných důvodů by zakládaly evidentní nerovnost apod.). Ústavní soud je však toho názoru, že nic takového závěrům celních orgánů a správnímu soudu vytknout nelze.

Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jehož se stěžovatelka rovněž dovolává, pak samo o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.

K poukazu stěžovatelky na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že ustanovení tohoto článku je nutno považovat za kompetenční ustanovení, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje, ale ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní a poplatků jen na základě zákona. Jestliže je tedy daň či poplatek (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jak je tomu v souzené věci, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová, v.r.

předsedkyně senátu