IV. ÚS 4118/12 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2013

IV.ÚS 4118/12 ze dne 15. 5. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Tomáše Kadlece, právně zastoupeného JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Šumavská 35, směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. června 2010, č.j. 8456/10-1102-703207, a proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2012, č.j. 30 Af 74/2010-66, a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. srpna 2012, č.j. 1 Afs 51/2012-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, zakotvené v čl. 11 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odstavci 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu ve Zlíně, ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 23440/09/303914704215, byla stěžovateli doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 1.061.216,- Kč, a současně mu bylo sděleno penále ve výši 212.243,- Kč. Napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně bylo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zamítnuto. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla správní žaloba stěžovatele zamítnuta, napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu byla finančním úřadem doměřena daň a penále za situace, kdy byl marně vyzýván k označení tvrzených důkazů, které však nemohl předložit, neboť veškerou jeho daňovou dokumentaci zabavila Policie ČR. Finanční orgány i správní soudy postupovaly v projednávaném případě příliš formalisticky, aniž by zohlednily specifickou situaci stěžovatele. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2096/07, publ. in N 122/53 SbNU 543), i Nejvyššího správního soudu (rozsudek sp. zn. 2 Afs 31/2005, www.nssoud.cz). Stěžovatel je proto přesvědčen, že překážky, pro které nepředložil finančním orgánům požadované podklady, mu nelze za dané situace klást k tíži. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 74/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Z předložených podkladů Ústavní soud shledal, že správce daně zahájil daňovou kontrolu stěžovatele. Stěžovatel správci daně sdělil, že veškeré jeho účetnictví zabavila Policie ČR v rámci trestného řízení, a proto mu nemůže nic více předložit. Správce daně si vyžádal podklady od Policie ČR, rovněž si vyžádal údaje o účtech stěžovatele od banky a obrátil se na stěžovatele s výzvou, aby rozpory mezi získanými podklady a přiznanou daní vysvětlil. Stěžovatel tak ovšem neučinil. Poté, co správce daně stěžovateli doměřil daň a penále, začal stěžovatel namítat, že správce daně nepoužil veškeré podklady, neboť mimo použité byly v držení policie i jiné podklady, které mohly mít vliv na učiněné závěry, a k nimž správce daně nepřihlédl. Správce daně, odvolací orgán i správní soudy v řízení však konstatovaly, že pochybení stěžovatele je právě v tom, že se správcem daně nespolupracoval. Pokud sám již nevlastnil žádné účetní doklady, poskytl mu správce daně možnost vyjádřit se k dokladům, které získal od Policie ČR. Pokud stěžovatel teprve po doměření daně namítal, že získána byla jen část příslušného účetnictví, nemění to nic na faktu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní.

Pasivitu stěžovatele po výzvách správce daně ke spolupráci není možno považovat za pochybení a zásah do zaručených práv stěžovatele. Postup orgánů veřejné moci není formalistický, jak stěžovatel namítl v kasační i v ústavní stížnosti. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se ke kompletnosti svých účetních dokladů, pokud na toto právo sám a vědomě rezignoval, není možné domáhat se zrušení rozhodnutí v důsledku toho vydaných. Odkaz stěžovatele na judikáty je v projednávané věci nepřípadný. Za daného stavu věci Ústavní soud tvrzený zásah do zaručených práv neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu