IV. ÚS 3830/17 #1Usnesení ÚS ze dne 06.02.2018

IV.ÚS 3830/17 ze dne 6. 2. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti R. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2017, č. j. 1 To 465/2017-80, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. června 2017, č. j. 0 PP 211/2017-69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, 8 odst. 2, 36 odst. 1, 39 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným usnesením Okresní soud v Ostravě zamítl žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a jeho následnou stížnost Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců a již splnil tři zákonné kumulativní podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu (výkon příslušné části trestu, dobrý přístup k výkonu trestu a očekávání řádného života v budoucnosti), přesto jeho žádosti o podmíněné propuštění soudy nevyhověly; přitom i okresní soud ve svém usnesení konstatoval, že stěžovatel byl opakovaně kázeňsky odměňován, nebyl trestán, je pracovně zařazen a pozitivně hodnocen vychovatelem. Důvodem pro zamítnutí žádosti byl fakt, že stěžovatel byl z výkonu jednoho z předchozích trestů odnětí svobody podmíněně propuštěn (1996) a ve zkušební době se dopouštěl majetkové trestné činnosti. Přestože se tehdy formálně osvědčil, považoval soud nyní tuto okolnost za podstatnou pro své rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že se osvědčil jen formálně - má za to, i pokud by bylo osvědčení nezákonné, je irelevantní pro hodnocení aktuální situace a nic nesvědčí o tom, že nepovede řádný život. Takové závěry soudu jsou protizákonné a stěžovatel je přesvědčen, že porušují jeho zaručená práva; k tomu odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1735/10, podle kterého nelze při rozhodování o podmíněném propuštění zohledňovat ani závažnost posledně spáchaného trestného činu, protože ta je hlediskem výhradně pro rozhodnutí o trestu. V řízení o podmíněném propuštění musí soud provést prognózu budoucího chování odsouzeného, odkaz na minulé jednání je porušením zásady ne bis in idem, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

Z usnesení Okresního soudu v Ostravě se podává, že stěžovatel vykonává trest uložený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě dne 11. října 2012, č. j. 34 T 5/2012-1897, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2013, sp. zn. 4 To 62/2012, pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 5 trestního zákoníku. Pro svou trestnou činnosti byl stěžovatel v minulosti opakovaně trestán (9x) a po podmíněném propuštění v roce 1996 se osvědčil na základě fikce podle ustanovení § 64 odst. 3 trestního zákona, podle kterého, nerozhodne-li soud zda se podmíněně propuštěný osvědčil či nikoliv do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, má se za to, že se osvědčil. Okresní soud ve svém usnesení srozumitelně vysvětlil, jaké okolnosti jej vedly k zamítnutí žádosti stěžovatele. Vedle odkazu na předchozí podmíněné propuštění z výkonu trestu poukázal i na skutečnost, že stěžovatel v projednávané věci doposud nenahradil způsobenou škodu (16 670 000 Kč), protože zpronevěřené prostředky se spoluobžalovanou utratil; opakovaně páchaná trestná činnost pak prokazuje, že stěžovatel si z předchozího jednání nevzal ponaučení. Podle odvolacího soudu je sice u stěžovatele dán předpoklad vedení řádného života na svobodě (nehrozí výraznější riziko recidivy), stížnost však zamítl, protože nezjistil v rozhodnutí nalézacího soudu pochybení a vyslovené závěry zhodnotil jako zákonné a podrobně odůvodněné.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat. Uvedená zásada je prolomena jen tehdy, kdy obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky). Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova základní práva, a dospěl k závěru, že nikoliv.

Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života. Je úkolem soudu prověřit, zda předvídané okolnosti nastaly - zákonné vymezení je přitom jen rámcem a určuje nezbytné požadavky na rozhodnutí. Smyslem institutu podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení. Bylo-li dosud odpykanou částí trestu sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy (viz nález sp. zn. III. ÚS 1735/10). V řízení o žádosti na podmíněné propuštění je nutno umožnit odsouzenému vyjádřit se k relevantním skutečnostem a přednést své protiargumenty, a to buď osobně při jednání, nebo jinou procesní formou - Ústavní soud přitom posuzuje vždy spravedlivost řízení jako celku. Z hlediska zásad ústavnosti a respektování základních práv stěžovatele považuje Ústavní soud za klíčovou skutečnost, že stěžovatel byl v rámci řízení před obecnými soudy vyslechnut v souladu s ustanovením § 333 odst. 2 trestního řádu (viz sp. zn. III. ÚS 75/13). Současně platí, že, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12).

Soudy v projednávaném případě při splnění zákonem stanovených podmínek nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele a jeho nespokojenost nelze považovat za porušení základních práv a svobod zaručených v Listině. Rozhodnutí o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Není proto porušením zásady in dubio pro reo, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i po celou dobu uloženého trestu.

S ohledem na uvedené okolnosti nezjistil Ústavní soud v postupu obecných soudů tvrzené zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu