IV. ÚS 379/01Nález ÚS ze dne 12.11.2001 K právu na vydání pozemku osobě, která má právo na vydání stavby na něm stojící

Ústavní soud se k interpretaci restitučních právních norem, týkajících se vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, vyjádřil již dříve, např. v nálezu Pl.ÚS 15/98 vyhlášeným pod č. 83/1999 Sb. a nálezech IV.ÚS 545/98, ÚS, sv. 14 č. 77, a I.ÚS 118/98 ÚS, sv. 14, č. 84. Z nálezu pléna Ústavního soudu lze vyvodit právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládán tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

IV.ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001

N 170/24 SbNU 261

K právu na vydání pozemku osobě, která má právo na vydání stavby na něm stojící

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 12. listopadu 2001v senátě o ústavní

stížnosti 1) Dr. Ing. F. B., 2) V. B-ové, obou bytem Švýcarsko, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2001,

čj. 28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571,

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, čj. 22 Co

512/97-434, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3.

1997, čj. 16 C 151/91-283, ve výrocích napadených odvoláním,

spojenou s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti 1)

Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, 3) Obvodního

soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků

1) M. O-ové, 2) JUDr. J. O., 3) České republiky - Městské části

Praha 2, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

1) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, čj. 28 Cdo

2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571, se ve výroku

I., pokud se týká zamítnutí dovolání V. B-ové, zrušuje.

2) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, čj. 22 Co

512/97-434, se ve výroku, jímž byl změněn výrok ve věci samé ad

IV) rozsudku soudu I. stupně, pokud se týká zamítnutí žaloby V.

B-ové na vydání ideální poloviny pozemků, v rozsudku blíže

označených, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení, jímž byl

změněn výrok ad VI) rozsudku soudu I. stupně, a výrok o náhradě

nákladů odvolacího řízení o tom, že druhá žalobkyně a žalovaní

nemají navzájem právo na náhradu nákladů, se zrušuje.

3) V ostatním se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným

rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o určení

vlastníka a o uzavření dohody o vydání nemovitostí, stěžovatelé

tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 95 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"), neboť neinterpretovaly ustanovení zákona č.

403/1990 Sb. a ustanovení § 239 odst. 2 a § 80 písm. c) o. s. ř.

ústavně konformním způsobem a nevypořádaly se dostatečně se

skutkovou a právní argumentací stěžovatelů uvedenou v jimi

podaných opravných prostředcích.

V ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popisují, jak obecné

soudy rozhodly o jejich jednotlivých žalobních návrzích, a uvádějí

obsah svých námitek uplatněných v odvolání a dovolání. Nejvyššímu

soudu ČR vytýkají, že odmítl jejich dovolání proti výroku ad B)

a E) rozsudku odvolacího soudu, neboť podle jejich názoru

přípustnost dovolání byla dána, protože citované rozhodnutí

odvolacího soudu se odchyluje od převažující současné judikatury.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR není podle jejich názoru

přezkoumatelný ani v jeho dalších částech, neboť se nezabývá

konkrétní argumentací stěžovatelů jako dovolatelů, ale pouze

paušálně odkazuje na některá ustanovení právních předpisů či

právní věty judikátů, aniž by konstatoval, ke kterým úvahám toho

či onoho soudu se mají tyto citace vázat.

V ústavní stížnosti stěžovatelé rozvádějí důvody, které vedly

stěžovatele F. B. k tomu, že se domáhal nápravy jednak určovací

žalobou a jednak žalobou o náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím státu, poukazují na právní irelevanci odkazů

odvolacího a dovolacího soudu ohledně údajné prekluze

stěžovatelova nároku a kritizují postup těchto soudů při hodnocení

platnosti dohody o zřízení práva osobního užívání k pozemkům a při

interpretaci ustanovení § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb.,

o zmírnění následků některých majetkových křivd. Závěrem

stěžovatelé poukazují na průtahy, kterými bylo poznamenáno řízení

před soudy všech tří stupňů, zejména před soudem prvého stupně,

který vydal svůj rozsudek až po šesti letech od zahájení řízení,

a před Nejvyšším soudem ČR, kterému trvalo vyřízení dovolání více

než dva a půl roku. Ze všech uvedených důvodů mají stěžovatelé za

to, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní

práva, a proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky

obecných soudů ve shora označeném rozsahu zrušil s tím, že do doby

rozhodnutí o ústavní stížnosti odloží jejich vykonatelnost.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 18. 10. 2001,

podepsaném JUDr. M. P., CSc., k ústavní stížnosti uvedl, že, co se

týče závěrů o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.

2 o. s. ř., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., je

dovolací soud plně přesvědčen, že v daném případě rozhodnutí

odvolacího soudu nemělo povahu rozhodnutí po právní stránce

zásadního významu, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury

soudů, nebo by přinášelo judikaturu novou. Nejvyšší soud ČR

nepovažoval za přesvědčivé argumenty, vytýkající nesprávné právní

posouzení zákonných předpokladů pro uplatnění žaloby na určení

vlastnictví státu k nemovitostem, a výtky proti odlišnému

hodnocení důkazů odvolacím soudem nemohl zkoumat, protože je

nebylo možno považovat za dovolací důvod. Nejvyšší soud dále

uvedl, že neshledal skutečnosti, okolnosti a údaje, které by ho

opravňovaly vytýkat odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci

a aplikaci ustanovení § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., když

odvolací soud vycházel ze slovního znění tohoto ustanovení.

K námitce průtahů v řízení o dovolání uvedl, že dovolání mu bylo

předloženo v říjnu 1999 a že o něm rozhodl po uplynutí 15 měsíců,

když v roce 2000 rozhodl o více jak třech tisících dalších

dovoláních.

Městský soud v Praze se ve stanovené lhůtě k ústavní

stížnosti nevyjádřil.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření ze dne 12. 10.

2001, podepsaném JUDr. M. K-ovou odkázal na skutečnosti uvedené

v rozsudku obvodního soudu s tím, že po dobu, kdy byla věc

vyřizována, k neodůvodněným průtahům u něj nedocházelo.

Vedlejší účastníci M. O-ová, JUDr. J. O. a Městská část Praha

2 nevyužili možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti ve stanovené

lhůtě, doc. JUDr. J. O., CSc., se postavení vedlejšího účastníka

vzdal.

Ze spisu Nejvyššího soudu ČSFR, sp. zn. 1 Tzf 15/91, a spisu

Krajského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. RZv 1/94, které

si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že F. B. byl rozsudkem

Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1959, sp. zn. 1 To 124/59, uznán

vinným trestným činem podle § 245 odst. 1 písm. c) odst. 3 písm.

a), b) trestního zákona z roku 1950 (č. 86/1950 Sb.), za což mu

byl uložen kromě trestu odnětí svobody a ztráty čestných práv

občanských na dobu 3,5 roku i trest propadnutí celého jmění. Na

základě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch

obviněného Nejvyšší soud ČSFR přezkoumal napadené rozhodnutí

a řízení jemu předcházející a poté, co shledal závažná pochybení

ve zjištění skutkového stavu a v právním posouzení věci, rozsudkem

ze dne 14. 11. 1991, sp. zn. 1 Tzf 15/91, zrušil jak napadený

rozsudek Nejvyššího soudu, tak i prvostupňový rozsudek Krajského

soudu v Praze, a to v celém rozsahu a přikázal, aby prokurátor věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský státní

zástupce v Praze následně usnesením ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. RZv

1/94, rozhodl, že podle platného trestního zákona (č. 140/1961

Sb.) není skutek, který byl předmětem trestního řízení, trestným

činem a že není důvod k postoupení věci, a proto trestní stíhání

F. B. zastavil.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu

2, sp. zn. 16 C 151/91, ze kterého vyplynulo, zjednodušeně

shrnuto, že manželé F. a V. B-ovi vlastnili každý jednou polovinou

dům v Praze-Vinohradech se stavební parcelou a pozemkovou

parcelou, zahradou. V roce 1960 se stal vlastníkem těchto

nemovitostí stát, který je nabyl na základě trestního rozsudku

proti F. B. (jedna ideální polovina) a ustanovení § 5 vládního

nařízení č. 15/1959 Sb. a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. (druhá

ideální polovina patřící V. B-ové). Předmětné nemovitosti následně

přešly do správy Nejvyššího soudu ČSSR, který v červnu 1978 prodal

dům, který již měl charakter rodinného domu, manželům J. a M.

O-ovým (ideální polovinu) a jejich synovi J. O. (ideální

polovinu). V roce 1979, po odměření geometrickým plánem, bylo

spoluvlastníkům rodinného domu zřízeno právo osobního užívání

k pozemkovým parcelám. V roce 1991 F. a V. B-ovi vyzvali manžele

O. aj. O. k vydání domu, a když k dohodě nedošlo, uplatnili svůj

nárok u soudu. V. B-ová se domáhala uzavření dohody o vydání věci

podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých

majetkových křivd, F. B. se domáhal uzavření dohody o vydání věci

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s tím,

že oba požadovali určení, že dohoda o zřízení práva osobního

užívání pozemků je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 2 spojil

řízení o žalobě F. B., vedené pod sp. zn. 14 C 138/92, ke

společnému projednání s řízením o žalobě V. B. a nadále vedl obě

žaloby pod sp. zn. 16 C 151/91. Poté, co v průběhu řízení vyšlo

najevo, že kupní smlouva, kterou O. nabyli předmětné nemovitosti

od státu, je absolutně neplatná ex tunc, protože ji podepsala za

prodávající stranu (Nejvyšší soud ČSSR) osoba, která k takovému

úkonu nebyla oprávněna ani zmocněna, žalobci navrhli změnu

žalobního návrhu, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením

připustil a poté následně rozsudkem ze dne 24. 3. 1997, čj. 16

C 151/91-283, ve věci rozhodl.

Výrokem ad I) soud prvého stupně vyhověl návrhu F. B.,

u kterého shledal naléhavý právní zájem podle ustanovení § 80

písm. c) o. s. ř., a určil, že vlastníkem ideální jedné poloviny

domu č.p. 62 zapsaného na LV č. 725 pro k. ú. Vinohrady

u Katastrálního úřadu Praha - město a vlastníkem ideální jedné

poloviny stavební parcely č. 1314 a pozemkové parcely č. 1313/2,

zapsaných na LV č. 725 a LV č. 724 pro totéž katastrální území, je

český stát. Výrokem ad II) zamítl návrh na určení, že vlastníkem

další ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, které

původně patřily V. B., je stát, neboť dospěl k závěru, že u ní

není dán naléhavý právní zájem na určení, když podala návrh na

uzavření dohody podle zákona 403/1990 Sb. Výrokem ad III) rozhodl,

že manželé O. jsou povinni uzavřít s V. B-ovou dohodu o vydání

jedné ideální čtvrtiny domu čp. 62 a ke stejné povinnosti zavázal

i J. O., s odůvodněním, že jmenovaní jsou osobami povinnými podle

§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., protože byli při koupi domu

protiprávně zvýhodněni tím, že zaplatili nižší kupní cenu, než

jakou podle cenových předpisů měli zaplatit. Výrokem ad IV) soud

zavázal povinné osoby i ohledně vydání ideální čtvrtiny pozemků p.

č. 1314 a p. č. 1313/2, a to ze stejných důvodů. Výrokem ad V)

soud zamítl návrh, aby čtvrtý žalovaný (Česká republika) byl

povinen uzavřít s V. B. dohodu o vydání jedné ideální poloviny

domu a pozemkový parcel, neboť dospěl k závěru, že stát není

v řízení pasivně legitimován. Výroky ad VI), VII), VIII) a IX)

rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců a žalovaných (kromě čtvrtého žalovaného)

rozhodl ve věci Městský soud v Praze, když rozsudkem ze dne 30.

4. 1998, čj. 22 Co 512/97-434, změnil rozsudek soudu prvého stupně

ve výroku ad I) tak, že žalobu s návrhem na určení, že vlastníkem

jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí je stát, zamítl,

neboť na rozdíl od soudu prvého stupně neshledal u F. B. naléhavý

právní zájem na tomto určení. Výroky ad II) a III) odvolací soud

potvrdil jako věcně správné. K výroku ad III) dodal, že na rozdíl

od soudu prvého stupně se nezabýval otázkou protiprávního

zvýhodnění kupujících, J., M. a J. O-ových, tím, že kupní cena

byla stanovena v rozporu s tehdejšími předpisy, neboť pro závěr

o rozporu s tehdejšími předpisy zcela postačil nedostatek

spočívající ve zjištění, že kupní smlouva nebyla na straně

prodávajícího podepsána osobou k tomuto úkonu oprávněnou.

Vyhovující výrok ad IV) odvolací soud změnil tak, že žalobu

v této části zamítl s odkazem na ustanovení § 10 odst. 6 zákona č.

403/1990 Sb., podle kterého pozemek, k němuž bylo zřízeno právo

osobního užívání, se nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžní

náhrada. Podle odvolacího soudu je citované ustanovení formulováno

jednoznačně a nelze z něho vyvodit závěr prezentovaný soudem

prvého stupně, a to, že dopadá pouze na případy, kdy by toto právo

bylo zřízeno v souladu s právními předpisy. Odvolací soud potvrdil

výrok ad V) ve věci samé a dále rozhodl o nákladech řízení. Podané

návrhy žalobců a dvou žalovaných na připuštění dovolání podle

ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. odvolací soud zamítl.

Při posuzování podaných dovolání dovolací soud respektoval

ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000

Sb., podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu,

vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po

řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají

a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle

ustanovení občanského soudního řádu ve znění před jeho novelizací

zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolací soud proto co do přípustnosti

podaných dovolání dospěl k závěru, že přípustná (§ 236 odst. 1 o.

s. ř.) jsou pouze dovolání žalobců (F. B. a V. B-ové), to ovšem

jen v těch částech, pokud směřovala proti výroku odvolacího soudu,

jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Naopak

dovolání žalobců a J. O., pokud směřovala proti potvrzujícím

výrokům rozsudku odvolacího soudu s poukazem na ustanovení § 239

odst. 2 o. s. ř., dovolací soud neshledal přípustnými, neboť

dospěl k závěru, že dovolání v tomto rozsahu napadající rozhodnutí

odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a proto je

odmítl.

Dovolání žalobců, která byla shledána přípustnými, a ve

kterých bylo namítnuto nesprávné právní posouzení věci [dovolací

důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] a vyslovena

pochybnost o tom, zda v odvolacím řízení byly řádně objasněny

námitky žalobců a zda se s nimi odvolací soud odpovídajícím

způsobem vypořádal [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.

b), c) o. s. ř.], Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2001, čj.

28 Cdo 2553/99-571, 28 Cdo 2556/99-571 a 28 Cdo 2559/99-571,

zamítl. V odůvodnění nejprve odkázal na své dřívější rozhodnutí

k výkladu ustanovení § 241 odst. 3 b) a c) o. s. ř uveřejněné pod

č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého

vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení

nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241

odst. 2 (později 3) o. s. ř., ale jen tehdy, jestliže zakládají

některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení písm. a) až

c) o. s. ř. Dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení pod

písm. b) o. s. ř. nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů

(§ 132 o.s.ř.). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění,

jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal

za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud

nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího

z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně

významné. S ohledem na tyto závěry dovolací soud uvedl, že

v daném případě neshledal nesoulad mezi skutkovými zjištěnými

soudu a obsahem soudního spisu (sp. zn. 16 C 151/91), a to ani

s přihlédnutím k tomu, co uváděli dovolatelé. K výtkám, týkajícím

se hodnocení důkazů, dovolací soud s odkazem na závěry shora

citovaného rozhodnutí (č. 8/1994 Sbírky s.r.s.) uvedl, že nebyly

zakotveny jako dovolací důvod v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř.,

ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., a dodal, že

hodnocení důkazů provádí soud podle § 132 o. s. ř., vyjadřujícího

procesní zásadu tzv. volného hodnocení důkazů.

Co se týče nesprávného právního posouzení věci ve smyslu

ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., to podle dovolacího

soudu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou

právní věc nesprávný právní předpis, anebo použitý právní předpis

nesprávně vyloží. V těchto souvislostech a s odkazem na závěry

vyjádřené v jednom ze svých předchozích rozhodnutí uveřejněným pod

č. 3/1998 Sbírky s. r. s. dovolací soud uvedl, že Městský soud

v Praze správně použil v daném případě ustanovení § 80 písm. c) o.

s. ř., a příslušná, v rozsudku konkrétně citovaná, ustanovení

zákona č. 403/1990 Sb., občanského zákoníku a vyhlášky č.

154/1071 Sb., o účetnictví. Ohledně správnosti jejich výkladu

dovolací soud nejprve poukázal na svá některá dřívější rozhodnutí

k výkladu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., § 1, § 4, § 19 odst.

1 zákona č. 403/1990 Sb., § 20 a § 39 občanského zákoníku

a k otázce dobré víry a vydržení, a poté uvedl, že nebylo možno

přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud v daném případě

aplikoval a vykládal použitá ustanovení právních předpisů

nesprávně, zejména v rozporu s jejich slovním zněním i s tím, jak

byl podáván jejich výklad v uveřejněné judikatuře. Dovolací soud

proto nepřisvědčil tvrzení dovolatelů o nesprávném posouzení

jejich žalobních návrhů na určení vlastnictví a na uložení

povinnosti žalovaných fyzických osob k uzavření dohody o vydání

věcí, neboť podle jeho názoru zákonný předpoklad pro vyhovění

žalobě na určení nebyl doložen. F. a V. B-ovi i ve svém dovolání

uváděli, že určovací žaloby podávali proto, že F. B. se pak bude

moci domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím

o propadnutí majetku uvedením v předešlý stav, tedy restituce in

integrum, aniž by byl odkázán pouze na finanční náhradu. Podle

názoru dovolacího soudu tedy šlo o splnění tvrzeného nároku,

a nikoli o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není.

Nesprávným nebylo ani rozhodnutí odvolacího soudu o žalobním

návrhu V. B-ové na uložení povinnosti žalovaných fyzických osob

k uzavření dohody o vydání věcí, pokud rozsah této dohody byl

v řízení prokazatelně doložen. Pro úplnost lze uvést, že dovolací

soud rovněž odmítl dovolání M. O-ové proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 11. 6. 1999, sp. zn. 55 Co 243/99, které se

týkalo nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá

právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů

z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv

stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost Věry Bäumeltové je

zčásti důvodná. K tomu závěru dospěl Ústavní soud na základě

následujících úvah:

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala

uzavření dohody s povinnými osobami (manželé O-ovi aj. O.)

o vydání ideální poloviny domu č. 62 v Perucké ulici, stavební

parcely č. 1314 a pozemkové parcely č. 1313/2. Tomuto návrhu

obecné soudy vyhověly, jen pokud se týká vydání ideální poloviny

domu. Návrh na vydání ideální poloviny pozemkových parcel, ke

kterým bylo povinným osobám zřízeno právo osobního užívání

pozemku, byl zamítnut s odkazem na ustanovení § 10 odst. 6 zákona

č. 403/1990 Sb. Dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud

zamítl. Stěžovatelka namítla ústavně nekonformní interpretaci

citovaného ustanovení, a proto se jí Ústavní soud zabýval, neboť,

jak již dříve uvedl, ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do

základních práv a svobod může spočívat i v ústavně nekonformní

interpretaci hmotného práva (III.ÚS 102/94, ÚS, sv. 2 č. 64,

III.ÚS114/94, ÚS, sv. 3 č. 9, III.ÚS 84/94, ÚS, sv. 3, č. 34, III.

ÚS 142/98, ÚS, sv. 11, č. 65, III. ÚS 224/98, ÚS, sv. 15, č. 98

a další).

Ustanovení § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb. zní: "Pozemek,

k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se nevydává;

oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§14)." Obvodní soud pro

Prahu 2, který výrokem ad IV) žalobnímu návrhu V. B-ové jako

oprávněné osoby vyhověl, vyložil, že citované ustanovení se

použije pro případy, kdy právo osobního užívání pozemku bylo

zřízeno v souladu se zákonem, což se v daném případě nestalo,

neboť v soudním řízení bylo prokázáno, že povinné osoby nabyly věc

v rozporu s platnými předpisy a na základě zvýhodnění, když za

nemovitost i za zřízení práva osobního užívání zaplatily nižší

cenu, než jak byly podle cenových předpisů povinny. Městský soud

v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí změnil s tím, že

takovýto výklad nelze z formulace citovaného ustanovení vyvodit.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze usoudit, že se s názorem

odvolacího soudu ztotožnil, když dovolání stěžovatelky zamítl,

přestože bližší vyjádření dovolacího soudu kromě pouhé citace

zákonného ustanovení v odůvodnění jeho rozsudku chybí.

Ústavní soud se k interpretaci restitučních právních norem,

týkajících se vydání pozemku, k němuž bylo zřízeno právo osobního

užívání, vyjádřil již dříve, např. v nálezu Pl.ÚS 15/98 vyhlášeným

pod č. 83/1999 Sb. a nálezech IV.ÚS 545/98, ÚS, sv. 14 č. 77,

a I.ÚS 118/98, ÚS, sv. 14, č. 84. Z nálezu pléna Ústavního soudu

lze vyvodit právní závěr, že je v souladu se smyslem zákona č.

87/1991 Sb., a to zejména v kontextu s restitučními předpisy

jinými, pokud bude § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vykládán tak,

že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se

oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická

osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě

v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku

stojící za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

V následných nálezech čtvrtého a prvního senátu se uvádí, že "není

žádného rozumného důvodu pro to, aby § 10 odst. 6 zákona č.

403/1990 Sb., jenž je zcela srovnatelný s § 8 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb., byl vykládán odlišně, než jak to učinilo plénum

Ústavního soudu ve shora citovaném nálezu, že by bylo zcela proti

smyslu restitučního zákona, aby oprávněné osobě, jíž se za splnění7

zákonem stanovených podmínek vydává stavba, bylo upíráno právo na

vydání pozemku získaného stejnou fyzickou osobou spolu se stavbou,

již je podle § 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. povinna osobě

oprávněné vydat, a že nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce

chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu

s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění". Ústavní soud dále vyložil, že v praxi by orgány

veřejné moci neměly ustanovení o nevydání pozemku, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, chápat jako "absolutní" překážku

pro vydání, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však nemůže

bránit vydání věci při splnění podmínek § 4 odst. 2 zákona č.

87/1991 Sb.

Tyto úvahy plně dopadají na skutková zjištění obecných soudů

v dané věci, z nichž je patrno, že právo osobního užívání

k předmětným pozemkům bylo získáno zcela nepochybně v souvislosti

s převodem domu na nich stojících, který byl získán v rozporu

s tehdy platnými předpisy. Není-li tedy žádného rozumného důvodu

k tomu, aby ustanovení § 10 odst. 6 zákona č. 403/1990 Sb., jenž

je zcela srovnatelný s § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., bylo

vykládán odlišně, než jak to učinil Ústavní soud v uvedeném

plenárním nálezu, pak je v dané věci třeba vycházet ze závěru, že

by bylo zcela proti smyslu restitučního zákona, aby V. B-ové jako

oprávněné osobě, jíž se za splnění zákonem stanovených podmínek

vydává stavba (resp. její ideální polovina), bylo upíráno právo na

vydání pozemků (resp. jejich ideálních polovin) získaných stejnými

fyzickými osobami právě v souvislosti se získáním vlastnictví ke

stavbě, kterou jsou tyto osoby povinny vydat podle § 4 odst. 2

zákona č. 403/1990 Sb., neboť i toto ustanovení je zcela

srovnatelné s ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud tedy obecné soudy, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud

ČR, zaujaly v posuzované věci názor opačný, neposkytly právům

stěžovatelky dostatečnou ochranu a jejich rozsudky bylo třeba

v této části zrušit pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ohledně ideální poloviny nemovitosti, která stěžovatelce

původně vlastnicky patřila a kterou učinila předmětem nároku

uplatněného u soudu podle zákona č. 403/1990 Sb., stěžovatelka

současně navrhla, aby soud určil, že jejím vlastníkem je stát,

který je jí povinen ji vydat. Obvodní soud pro Prahu 2 těmto

návrhům nevyhověl s tím, že stěžovatelce nesvědčí naléhavý právní

zájem na takovémto určení, neboť mohla podat a podala návrh na

uzavření dohody podle zákona č. 403/1990 Sb., tj. žalobu na plnění

[výrok ad II)], a s tím, že čtvrtý žalovaný, Český stát - Městská

část Praha 2, nebyl ve sporu pasivně legitimován, když povinnými

osobami byli shledání první, druhý a třetí žalovaný, tj. manželé

O-ovi aj. O. [výrok ad V)]. Městský soud v Praze potvrdil

zamítnutí žaloby v těchto bodech jako věcně správné. V podaném

dovolání stěžovatelé tvrdili, že odvolací soud nevzal na zřetel,

že jde o specifický případ, kdy je na místě určit výrokem soudu,

že polovina předmětných nemovitostí náleží státu, že stát, resp.

čtvrtý žalovaný, ČR - Městská část Praha 2, je povinnou osobou,

která s věcmi nakládala za okolností uvedených ustanovení § 1

zákona č. 403/1990 Sb., neboť zde musí být dostatečný podklad pro

příslušný katastrální úřad k zápisu nových vlastnických vztahů pro

případ, že by se některá z povinných osob takovému zápisu bránila.

Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným podle ustanovení

§ 239 odst. 2 o. s. ř. a ohledně této otázky je odmítl.

Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (např.

II.ÚS 2/98, III.ÚS 181/95, ÚS, sv. 4, usn.č. 19) uvedl, že pokud

Nejvyšší soud ČR takové dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn

přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu

s ústavními principy soudního řízení, zda bylo dodrženo právo

dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.

Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po

právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod,

který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ.

Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí

nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení odchylnosti či

novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu ČR,

jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění

dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření

soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud

neshledal žádný důvod, pro který byl bylo možno z ústavněprávního

hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu

o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení § 239 odst.

2 o. s. ř., a proto ústavní stížnost směřující proti této části

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední

prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož

vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze

přípustné dovolání. Pokud dovolání přípustné není, je posledním

prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí

soudu druhého stupně (I.ÚS 213/96, ÚS, sv. 6, usn.č. 30 a další).

V daném případě dovolání podané podle ustanovení § 239 odst. 2 o.

s. ř. přípustné nebylo a ústavní stížnost směřující proti rozsudku

odvolacího soudu v jeho potvrzujících výrocích je tedy třeba

považovat za podanou po lhůtě stanovené zákonem. Ústavní soud by

se mohl věcně zabývat rozhodnutími soudů prvého a druhého stupně

pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí

dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je

uvedeno shora, nebylo.

Stěžovatel F. B. po změně žalobního petitu navrhl, aby soud

určil, že ideální polovina předmětných nemovitostí, kterou původně

vlastnil a která v důsledku trestu propadnutí majetku vysloveného

v trestním řízení přešla na stát, je dosud ve vlastnictví státu.

Obvodní soud pro Prahu 2 vzal za prokázané, že u stěžovatele je

dán naléhavý právní zájem na takovémto určení, neboť stěžovatel se

žalobou o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb.,

o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem, domáhá náhrady škody s cílem

žádat přímo vrácení nemovitostí, to ovšem jen pokud by nemovitosti

byly ve vlastnictví státu. Osoby, které jsou zapsány v katastru

nemovitostí, manželé O-vi. aj. O., však nejsou a ani nemohou být

účastníky škodního řízení a případné rozhodnutí by je nevázalo.

Podle Obvodního soudu pro Prahu 2 vyřešením otázky vlastnictví

bude vyřešena předběžná otázka, která má význam pro řešení sporu

mezi žalobcem a státem podle zákona č. 58/1969 Sb., a proto

žalobci vyhověl a určil, že vlastníkem ideální poloviny

předmětných nemovitostí je stát [výrok ad I)]. Městský soud

v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu

s návrhem na určení zamítl. Podle odvolacího soudu naléhavý právní

zájem nelze spatřovat v tom, že otázka vyřešení vlastnictví je

otázkou předběžnou, která může ovlivnit postup řízení, v němž se

žalobce domáhá po státu náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb.

Dalším důvodem, pro který nemůže být žalobce úspěšný je to, že se

svého nároku původně domáhal podle zákona 87/1991 Sb., přičemž

návrh v této věci podal u soudu po uplynutí prekluzivní lhůty,

a teprve v průběhu řízení změnil žalobní petit. Jak konstatoval

odvolací soud, existuje-li speciální právní předpis, žalobce

nemůže svůj nárok uplatňovat podle obecných občanskoprávních

předpisů. Dovolání proti tomuto měnícímu rozhodnutí Nejvyšší soud

ČR zamítl s tím, že neshledal pochybení odvolacího soudu při

aplikaci a výkladu použitých právních předpisů, jež se řešené

právní věci týkaly, a potvrdil, že zákonný předpoklad pro vyhovění

žalobě o určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nebyl dán

Co se týče otázky naléhavého právního zájmu na určení, obecné

soudy v dané věci zaujaly názor, se kterým stěžovatel sice

nesouhlasí, ale jemuž z hlediska ústavně právní ochrany jeho

základních práv nelze ničeho vytknout. Bylo-li zjištěno, že došlo

ke zrušení trestního rozsudku, jímž bylo vysloveno propadnutí jeho

jmění ve prospěch státu, v celém rozsahu a že manželé O-ovi aj. O.

nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými obecně

závaznými předpisy, je na stěžovateli samotném, aby z těchto

zjištění vyvodil sám potřebný a správný závěr. Není věcí Ústavního

soudu, aby z těchto zjištění sám vyvozoval jakékoliv stanovisko,

neboť by tím předjímal právní závěry či rozhodnutí obecných soudů,

což mu nepřísluší. Pouze pro úplnost Ústavní soud k argumentaci

odvolacího soudu o tom, že tam, kde existuje speciální předpis,

nemůže žalobce uplatňovat svůj nárok podle obecných předpisů,

podotýká, že tato argumentace neplatí bez výjimky.

Ústavní soud dále zkoumal, zda v soudním řízení byla dodržena

ústavní procesní práva stěžovatelů. Z připojeného spisu Obvodního

soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 151/91, zjistil, že stěžovatelům

byla dána možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých

práv u nezávislého a nestranného soudu, ve věci byla nařizována

veřejná jednání a stěžovatelé měli možnost se jich osobně

účastnit. Na jimi vznesené návrhy, jakož i námitky, obecné soudy

reagovaly a svá rozhodnutí ve věci vyhlásily veřejně. Lze

připustit, že konkrétní reakce či vyjádření toho kterého soudu na

některá tvrzení stěžovatelů se mohou jevit jako nedostatečné,

nicméně rozhodnutí jako celek jsou přezkoumatelná a z jejich

odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

na straně druhé. K požadavku na spravedlivé projednání (čl. 6

odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud uvádí, že definici pojmu "spravedlivý

proces" Úmluva ani Listina neupravují, a proto ji Ústavní soud

odvozuje z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, či

stanovisek Evropské komise pro lidská práva, jakož i své dosavadní

judikatury. Z rozhodnutí evropských orgánů lze vyvodit, že jedním

ze stěžejních aspektů práva na spravedlivý proces je princip

"rovnosti zbraní", což znamená, že obě procesní strany musí mít

možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které

neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé. Podle

judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají

v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu

s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden

způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (IV.ÚS 16/93, ÚS,

sv. 2 č. 51, III.ÚS 113/96, ÚS, sv. 6 č. 129). Rovněž neúspěch

v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení práva na

soudní ochranu, či práva na spravedlivý proces. V návaznosti na

dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že

k takovému porušení podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve

tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého

nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud

bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu nebo by

zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však

v projednávaném případě nenastala.

V ústavní stížnosti stěžovatelé dále namítli průtahy, kterými

bylo poznamenáno soudní řízení. Námitka průtahů v řízení, které

již bylo pravomocně ukončeno, nezakládá sama o sobě porušení čl.

38 odst. 2 Listiny. Důvodnost takové argumentace vedoucí ke kasaci

napadeného rozhodnutí, když jiným prostředkem k ochraně ústavně

zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, by byla shledána pouze

tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších

ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných

ústavních práv (III.ÚS 355/97, ÚS, sv. 9, usn.č. 16). Nic takového

stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdili. Ústavní soud navíc

zaznamenal, že stěžovatelé nevyužili možnosti domáhat se

v průběhu soudního řízení případné nápravy formou stížnosti

k příslušnému předsedovi soudu podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona

č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, či ustanovení § 30 zákona

č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách

přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní

správě soudů ČR. S ohledem na toto zjištění lze považovat jejich

tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny za zjevně

neopodstatněné.

Z důvodů uvedených shora Ústavní soud pro porušení čl. 36

odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zčásti vyhověl

a napadená rozhodnutí obecných soudů, jak ve výroku nálezu

uvedeno, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost z důvodu jednak zjevné

neopodstatněnosti tvrzení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jednak

z důvodu opožděného podání podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b)

citovaného zákona, odmítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. listopadu 2001