IV. ÚS 3724/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.04.2011

IV.ÚS 3724/10 ze dne 11. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kopeckého sady 15, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. března 2007 č. j. 4 Nc 1709/2007-3 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. října 2010 č. j. 12 Co 350/2010-44, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. prosince 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 4 Nc 1709/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Česká pojišťovna a. s. (dále jen jako "oprávněný") podala dne 19. února 2007 návrh na nařízení exekuce pro 80 000,- Kč s příslušenstvím proti stěžovateli, který dle tvrzení oprávněného dobrovolně nesplnil do dne podání návrhu ani část uvedené pohledávky přiznané na základě exekučního titulu - platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Plzni dne 4. prosince 1996 č. j. Ro 5582/96-7, který se stal pravomocným a vykonatelným dne 21. února 1997. Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 12. března 2007 č. j. 4 Nc 1709/2007-3 exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Davida Koncze. Stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání a navrhl zastavení exekuce. Stěžovatel v podaném odvolání z opatrnosti vznesl námitku promlčení a namítal neexistenci exekučního titulu. Dle tvrzení stěžovatele nikdy předmětný platební rozkaz nepřevzal a do příslušného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. Ro 5582/96 nemohl nahlédnout, neboť byl již skartován. Stěžovatel rovněž namítal, že exekučnímu soudu nebyl řádně předložen ani originál tohoto platebního rozkazu. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesení okresního soudu o nařízení exekuce usnesením ze dne 14. října 2010 č. j. 12 Co 350/2010-44 jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že k návrhu na exekuci nebyl přiložen vykonatelný exekuční titul, je vyvráceno obsahem soudního spisu, v němž je originál předmětného platebního rozkazu založen.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že tvrzený exekuční titul nikdy neviděl, nikdy mu nebyl předložen a neměl možnost se s jeho obsahem jakkoliv seznámit. Skutkový stav tak, jak byl obecnými soudy zjištěn, nemá podle názoru stěžovatele oporu v provedených důkazech. Rozhodnutí soudů tak postrádá požadavky rozhodnutí spravedlivého a nese znaky tzv. libovůle soudního rozhodnutí.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Ústavní soud si za účelem posouzení námitek stěžovatele vyžádal soudní spis. Z tohoto spisu zjistil, že oprávněný vykonatelný platební rozkaz přiložil k návrhu na nařízení exekuce dne 15. února 2007 (č. listu 1) a tento platební rozkaz byl oprávněnému po skončení řízení dne 9. prosince 2010 vrácen (č. 1istu 2 a doručenka u č. listu 59). Stěžovatel tak měl možnost kdykoliv od nařízení exekuce soudem prvního stupně dne 12. března 2007 až do 9. prosince 2010, kdy byl originál platebního rozkazu oprávněnému vrácen, nahlédnout do soudního spisu. To také učinil právní zástupce stěžovatele JUDr. J. P. dne 7. června 2010 (č. listu 14). Právní zástupkyně stěžovatele Mgr. H. P. pak nahlížela do soudního spisu až dne 2. listopadu 2010 (č. listu 50), tedy v době, kdy byl již platební rozkaz vrácen oprávněnému. Ústavní soud si nicméně vyžádal i ověřenou kopii předmětného platebního rozkazu od oprávněného. Oprávněný doručil Ústavnímu soudu kopii platebního rozkazu dne 21. února 2011 a tato kopie je založena ve spise Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 3724/10 v přílohové obálce v části Ostatní I.

Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Předmětný platební rozkaz, jehož reálnou existenci si Ústavní soud ověřil, byl součástí soudního spisu po celou dobu řízení, takže z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout. Stěžovatel měl možnost do soudního spisu nahlédnout a této možnosti využil prostřednictvím svého právního zástupce (č. listu 14). Napadená rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.

Závěrem přísluší poznamenat, že odmítnutím ústavní stížnosti Ústavní soud nikterak neprejudikuje osud návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. dubna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu