IV. ÚS 3612/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2011

IV.ÚS 3612/10 ze dne 10. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ T. H. a 2/ Mgr. M. Š., zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010 č. j. 15 Co 221/2010-254, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2010 a doplněné podáním dne 22. prosince 2010, stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhli zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010 č. j. 15 Co 221/2010-254 (dále jen "napadené rozhodnutí") s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva garantovaná čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a připojených příloh se zjišťuje, že stěžovatelé žalobou podanou dne 10. března 2008 uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou průtahy v řízení a nepřiměřenou délkou řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 18 C 105/2008-183 soud prvního stupně uložil povinnost žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplatit prvému stěžovateli 80 000,- Kč, druhému stěžovateli 50 000,- Kč a 5 000,- Kč, ohledně částek 220 000,- Kč a 40 000,- Kč ve vztahu k prvému stěžovateli a 25 000,- Kč ve vztahu ke druhému stěžovateli žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatelé i žalovaná. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích (II., III., VI.) a ve výrocích o nákladech řízení (VII., VIII.) jako věcně správný potvrdil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že ve věci rozhodující soudy nerespektovaly jejich právo na to, aby ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodovaly shodně, nikoli odlišně [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a dále namítali, že přestože označili v doplnění odvolání ze dne 12. července 2010 jako důkaz "Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení", vypracovaný Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, který má charakter doporučení, odvolací soud si tento důkaz od žalované nevyžádal ani jej neprovedl a při svém rozhodování ze zásad stanovených tímto manuálem vůbec nevycházel (čl. 36 Listiny).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.

K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatelé v podstatě polemizují se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i proč neměl ani důvodu odchýlit se od skutkových zjištění, které nebyly mezi účastníky sporné, neboť soud prvního stupně správně zachytil obsah projednávaných věcí obou stěžovatelů a zcela konkrétně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný popis řízení a jeho závěry o tom, že v těchto řízeních došlo k průtahům. Argumentaci odvolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy tohoto soudu neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.

K námitce stěžovatelů, že v řízení před odvolacím soudem nebyl proveden důkaz navrhovaným manuálem, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999, in Aspi). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a znovu hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. ledna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu