IV. ÚS 342/98Usnesení ÚS ze dne 30.11.1998

IV.ÚS 342/98 ze dne 30. 11. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupené JUDr. J.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1998, č.j. 12 Co 176/98-11, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 1997, č.j. E 3117/97-3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 31. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1998, č.j. 12 Co 176/98-11, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 1997, č.j. E 3117/97-3. Uvedeným rozhodnutím městského soudu bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky oprávněného D., v celkové výši 1.794,- Kč srážkou ze mzdy příslušející stěžovatelce (povinné) proti plátci mzdy.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v řízení před obecnými soudy byla porušena její ústavně zaručená základní práva, jak vyplývají z čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava"), podle něhož soud je při rozhodování vázán zákonem, čl. 90 Ústavy, podle něhož soudy mají zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zaručujícího právo na spravedlivý proces, čl. 38 odst. 2 Listiny, který mj. zakládá právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvedla, že rozsudek, na jehož základě byl nařízen výkon rozhodnutí, se nemohl stát vykonatelným, neboť jí nikdy nebyl doručen a rovněž jí nebylo doručeno předvolání na jednání soudu, kde byl rozsudek vyhlášen. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle nichž podpis na doručence od rozsudku je jejím podpisem. Je přesvědčena, že způsob, jakým odvolací soud k uvedenému závěru došel, byl v rozporu s o.s.ř., neboť v řízení o výkon rozhodnutí nebyla přítomna u prováděného dokazování ohledně skutkového zjištění pravosti podpisu na doručence rozsudku, neměla možnost být soudem vyslechnuta a vyjádřit své stanovisko k projednávané věci. Dle jejího názoru měl odvolací soud k posouzení pravosti podpisu ustanovit znalce, neboť poštovní doručenka není veřejnou listinou. Došlo-li tedy k pochybnostem o tom, zda rozsudek je pravomocný a vykonatelný, stíhá důkazní povinnost a důkazní břemeno oprávněného, který navrhl výkon rozhodnutí. Uvedeným způsobem odvolací soud porušil pravidla o.s.ř. upravující dokazování, což v konečném důsledku vedlo i k namítanému porušení ústavně zaručených základních práv. Na základě uvedených skutečností, a vzhledem ke svým majetkovým poměrům, navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v odvolacím řízení znovu zabýval otázkou, zda vykonávané rozhodnutí je skutečně vykonatelné, tedy zda bylo stěžovatelce (povinné) řádně doručeno. Svá zjištění a právní závěry řádně odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud nálezem zamítl jako neodůvodněnou.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. E 3117/97, jakož i spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 16 C 2649/95, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná

Jak dal Ústavní soud opakovaně najevo ze svých rozhodnutích, není řádnou instancí v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu přezkoumávat to, jakým způsobem tyto soudy hodnotí provedené důkazy. Kromě toho, je-li rolí Ústavního soudu ochrana základních práv a svobod občanů, je nepochybné, že i kdyby soudy postupovaly v konkrétní věci způsobem, který Ústavní soud nesdílí, nejde bez dalšího o postup neústavní. Při tomto uvažování nelze odhlédnout ani od toho, o co v konkrétní věci šlo, a k jak závažnému zásahu do základních práv či svobod, pokud vůbec, mohlo dojít. V dané věci, pak i s přihlédnutím k dobrovolné úhradě větší části požadované částky, jde nepochybně o věc bagatelní, která neodpovídá významu řízení před Ústavním soudem.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. 11. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu